Debata o americkém štítu proti balistickým střelám trvá již bezmála rok, věcnou úvahu o radaru ve středních Čechách přesto nahrazují jen sympatie nebo antipatie, vzpomínky na přítomnost sovětských jednotek, strach i lehkomyslnost, obdiv ke Spojeným státům nebo naopak nesouhlas s úlohou, již si USA v současném světě přisvojují.
Při veškerém respektu k lidem, jimž má předpokládaný radar sídlit za humny: pokud by na existenci této americké základny v Evropě závisela bezpečnost Spojených států a jejich obyvatel, bylo by naší mezilidskou povinností případné škodlivé vlivy radaru eliminovat, v krajním případě i vysídlením rizikového území. Velmi sporné, spíš zástupné jsou také obavy o ztrátu suverenity, mechanické ztotožňování někdejšího pobytu sovětských jednotek na našem území s eventuální přítomností dvou set amerických vojáků. Svrchovanost nezpochybní voják v cizí uniformě, ten může být považován leda za nevítaného hosta, výsměchem suverenitě byly ozbrojené jednotky, které zajišťovaly satelitní vládu nastolenou z vůle a ve prospěch cizí velmoci.
K zásadnímu, možná osudovému rozhodnutí, které nás v dohledné době čeká, nemohou přispět ani argumenty opačné, vůči americkému požadavku bezvýhradně vstřícné. Současná vládní koalice, reprezentující jen těsnou většinu, plně podporuje bezpečnostní koncepci USA a řada jejích mluvčích přitom osvědčuje ideologickou podstatu svého postoje. Jestliže třeba ústavní činitel vysvětluje pozitivní stanovisko k radaru svou příslušností k euroatlantické civilizaci, lze se ptát, zda své oponenty považuje za stoupence mongolsko-tatarských hord nebo nějaké mimozemské civilizace.
Vděčnost
Významným, často hlavním argumentem pro americký radar ve středních Čechách je připomínka vděčnosti: Spojeným státům děkujeme za své osvobození od totality, a nyní je na nás, abychom úsilí vynaložené v náš prospěch oplatili.
V minulosti vzdálené pouhých osmnáct let byla za osvoboditele Československa včetně jeho západních krajů vydávána Sovětská armáda, kdežto účast americké armády nebyla ani zmiňována. Zeptejte se dnešních „páťáků“ nebo i absolventů vyšších škol, kdo zvítězil ve druhé světové válce, a užasnete nad extrémem opačným. Vždyť o minulé válce vyprávějí pouze západní, převážně americké filmy a mnozí učitelé dějepisu, předmětu, který dnes chodí po žebrotě, se v převládající atmosféře ostýchají nový, „pokrokový“ názor vyvracet.
V době, kdy nešlo o nic menšího než o samu existenci národů, padly na československém území tisíce rudoarmějců. Vzápětí si Josip Stalin vybral za životy těchto vojáků daň, osvobozenou zemi přeměnil ve svůj satelit a jeho dědicové pak tento nárok stvrdili vojenským vpádem v srpnu 1968. Generace, která dnes Rusko spravuje, je však třetím pokolením od roku 1945. Vnuci květnových rudoarmějců už poznali skutečnou tvář sovětského režimu a stali se spolutvůrci rozpadu komunistického systému. Ti už dozajista nepozvednou prapor komunismu, aby šířili jeho ideje a naplňovali jeho ambice.
K vděčnosti nás zavazuje nepopiratelná zásluha Západu, zejména Spojených států na tom, že sovětské ujařmení satelitních zemí skončilo. Po celá desetiletí stál Západ v cestě sovětské rozpínavosti a nejenže někdejší SSSR v rámci závodů ve zbrojení vysílil, ale svými postoji přispěl k tomu, že celý „východní blok“ zbankrotoval morálně, ztratil veškerý mravní kredit i možnost nápravy. Na konci osmdesátých let už nebyl v Evropě nikdo – kromě hrstky Ceaušeskových pochopů – kdo by se tomuto rozpadu postavil.
Rudoarmějců na frontách druhé světové války padlo stokrát víc než příslušníků US Army, z čehož ovšem neplynul závazek následovat Stalinovu zemi téměř až do záhuby. Ani nesporné zásluhy Američanů, umožňujících skoncovat se sovětskou nadvládou, nejsou důvodem k přejímání jejich pohledu na svět a řešení jeho problémů. Na slepou oddanost sovětskému osvoboditeli doplatily československé demokratické síly ještě dřív, než se devótní služebnost stala vynucovaným příkazem. Trpkost minulých let varuje: nekopírujme všechny kroky vítěze, nepokračujme ve starých chybách s pouhou záměnou černého za bílé a bílého za černé. Cena, jíž se za takové zbloudění platí, bývá vysoká.
Informace
V minulém století, když vedoucí síly rozděleného světa začaly přicházet k rozumu, došlo také na poznání, že válka je příliš vážná věc, než aby o ní rozhodovali generálové. Zdá se, že podobný názor v perverzní podobě oživila současná vládní garnitura tvrzením, že bezpečí občanů je příliš vážná věc, než aby o ní rozhodovali občané. Zastánci této koncepce se hrdě bijí do prsou a tvrdí, že za svá rozhodnutí ponesou plnou odpovědnost. Máme snad po letech, jestliže se dohodnutá cesta ukáže jako zhoubná, vymáhat odpovědnost dnešních zákonodárců v domovech důchodců nebo v urnových hájích?
Referendum o americkém radaru v ČR není pravděpodobné. Prý k tomu chybí dostatek odpovědnosti a informací. S tím druhým lze souhlasit – ale vina občanů to není.
Spojené státy žádají od Polska a České republiky souhlas a prostor k vybudování dalších článků své protiraketové obrany. Je prý nezbytná pro včasné rozpoznání a zneškodnění budoucích balistických střel vyslaných z Dálného a Středního východu na americké území. Proto také USA vypověděly mezinárodní smlouvu o protiraketové obraně, uzavřenou v zájmu rovnováhy sil již v sedmdesátých letech.
Americká strana nepřestává tvrdit, že zamýšlené evropské základny se nedotýkají zájmů a bezpečnosti Ruské federace, Moskva je však opačného názoru. Podle ní jde o nové vytváření či dokončování amerického „sanitárního kordonu“ na ruské západní hranici, o postupující obklíčení, v němž dosud chybí právě tento středoevropský komponent. Americké radary v České republice – tvrdí Rusové - by mohly sledovat oblasti, kde jsou ruská sila se strategickými raketami, obdobnými strategickým raketám na území USA, a v součinnosti s jinými americkými raketami ruský obranný potenciál neutralizovat. Rusko tvrdí, že ani v této situaci nebude bezmocné, že má nové strategické rakety, schopné prolomit jakýkoli moderní protiraketový štít, a je s to v krátké době obnovit i výrobu raket středního a krátkého doletu. Má však být údělem příštích generací vrátit se o dvacet let zpátky? Je obnovení závodů ve zbrojení v zájmu Ruska, které se začíná vymaňovat z úpadku devadesátých let?
Rozhodnutí, které předznamená budoucnost
Není v našich silách posoudit, zda Spojené státy chtějí pouze sledovat starty případných strategických raket ze Severní Koreje a Íránu, nebo jim jde o strategickou přípravu na budoucnost, kdy se například ropa stane kritickým limitem současné civilizace. Stejně tak nemůžeme posoudit, zda je ruské odmítavé stanovisko k americké protiraketové obraně v Evropě vedeno motivem předběžné opatrnosti, nebo snahou zdůraznit velmocenský charakter Ruska.
Zatím jsme obsluhováni propagandou, která v té či oné formě následuje americkou koncepci. Přitom zemi, v níž chtějí USA svou radarovou základnu umístit, by mělo být jasně řečeno, proč je žádoucí radarová stanice na českém území, jaké má mít poslání, jaký rozsah a dosah pozorování, tedy poskytnout odpovědi, jimiž – snad - disponuje česká vláda. Také informace o stanovisku Ruské federace jsou často zmiňovány jen ve zlehčující, tendenční interpretaci. Který z českých deníků kdy přinesl zasvěcenou a objektivní odpověď na otázku, proč se Ruská federace brání radaru americké protiraketové obrany na našem území? A proč Rusko žádá, aby místo výlučně amerického rozboru (problematického od doby, kdy Colin Powell přesvědčoval OSN o iráckých zbraních hromadného ničení) byla vypracována společná analýza hrozeb mezinárodní bezpečnosti? Nejsou snad podobné informace úkolem nezávislého tisku?
Ať chceme či nechceme, v současné české politice jde o základní zahraniční orientaci ČR. Výroky politiků, kteří pokládají americký radar pro Českou republiku za významnější než její členství v Evropské unii a NATO, nelze chápat než jako snahu pozměnit základy naší zahraniční politiky a bezpečnosti. Máme být solidární s Evropou, s jejím rozvojem a bezpečím, nebo nám není Evropa dost dobrá, svobodná či dost perspektivní a budeme sdílet zájmy Spojených států? Je výjimečnost země Bohem vyvolené k tomu, aby šířila demokracii a svobodu ve světě, tou Amerikou, k níž se upínaly naše naděje a sympatie, nebo jde o současné, věřme, že nikoli trvalé onemocnění?
Zamýšlet bychom se měli nad řadou otázek podstatnějších než prosté ano či ne k americkému radaru.
Autor je historik.