Zabij otce!

První dvě podstatná jména z názvu Sternovy knihy odkazují na Freuda, třetí na Webera, čtvrté na Marxe. Titul napovídá, že metodou tu bude koláž – přesazování slov, odkazů, myšlenek, témat, mýtů a pop-kulturních ikon do nových kontextů, v jakémsi čtení (a psaní) napříč. Kombinuje i přístupy: například důraz na pokrok v míře, která se dnes už příliš nevidí, spojený s kritickou reflexí problematičnosti pokroku a uvědoměním si faktu, že je třeba jej kritizovat a bránit se před jeho některými důsledky, aby v něm bylo možné žít.

Černobyl, školačky a Jan Palach

Stern navozuje povýtce moderní hrůzu z modernity. Je zajímavé, že to většinou nedělá odkazem na událost, která se k tomu sama nabízí a bývá k tomuto účelu také nejčastěji exploatována – tedy holocaust. Hlavní odkazovanou situací tu je první světová válka, vstupní ukázka gigantického selhání strojů, systémů a struktur, které člověk v moderní době s takovým optimismem budoval. Pendantem k první světové válce a ukázkou téhož je Černobyl.

Hrůzy modernity ale nejsou výzvou k jejímu opuštění. Návrat k reakčnímu, předmodernímu světu v (nejčastěji náboženském) kýči je právě tak nepřijatelný jako nejrůznější patologická bujení modernity. Názvy úvodního a závěrečného eseje prvního oddílu Sternovy knihy to říkají dost jasně: „Zabij mouchu!“ a „Zabij Ježíše!“ Zatímco je třeba radikálně čelit vyzyvatelům i selháváním moderny, modernu samotnou je třeba podrobit jakési obdobě freudovské terapie. Moderního člověka je třeba zbavit sebenenávisti – jen tak se bude moci smířit se světem, který sám vytváří, a napřít svou energii k tomu, aby jej učinil obyvatelným.

Cestou k tomuto úkolu je pochopitelně poznat, jaký onen člověk je – neboli dešifrovat kulturní stopy, které po sobě zanechává. Autor se do tohoto úkolu pouští vybaven sémiotickou výzbrojí, již sám hierarchizoval na pomyslné ose Barthes – Jung – Freud: „Pokud je znak či jev velmi lokální a povrchní, lze usuzovat, že netřeba vrtat příliš hluboko. Postačí nám najít v mělkém kulturním podloží stereotypy… Pod nimi pak leží vrstva archetypů, k nimž může artefakt natáhnout chapadla svých kořenů, pokud si činí nárok na globálnější oslovení příjemců.. A pod touto jungovskou vrstvou… leží skutečný fundament. Žhavé jádro lidství. Sféra freudovských univerzálií: oralita, analita, oidipus, perverze a postneurotické struktury…“ Jinými slovy, ač je Sternovi často vytýkána střemhlavá aplikace Freuda na vše, sám autor jej vyhrazuje pouze pro taková díla, která říkají něco skutečně podstatného o člověku. Na jiná stačí „slabší“ sémiotické prostředky.

Jednou z trefných Sternových interpretací je jeho rozbor sekty Vesmírní lidé a jejího gurua Iva Bendy. Autor je mistrem v tom, jak z paranoidních teorií vytěžit racionální jádro. Východiskem je mu názor, že různé teorie spiknutí a řízení světa tajnými službami či jinými podobnými silami jsou v jádru útěšné, protože předpokládají, že svět někdo (a v posledku racionálně) řídí. Útěšné pro sebestředné tvůrce jsou i představy, že temné aparáty, které sami odhalili, nasměrovávají svou pozornost právě na ně. Představy o spiknutí, o pravdě za stínovým a „pseudo“ světem, který Sternovi v tomto případě ztělesňují vesmírní lidé, ale zároveň vypovídají o skutečné povaze světa, v němž byla realita zcela kolonizována virtualitou, obsah formou, sdělení médiem, význam znakem. To, že vesmírní lidé jsou sami dětmi tohoto světa, autor dokládá jejich fixací na snahu proniknout do médií, která se vesmírným lidem stala skutečným božstvem. Právě tomuto božstvu se podle Sterna obětoval sebevrah Zdeněk Adamec, který „převedl sám sebe na mediální událost“, aby prosadil pravdu na apokalyptickém bojišti, jímž jsou nyní televizní obrazovky. Ale nejen to. Jeho smrt naznačuje leccos i o události, která Adamce inspirovala a která je v české společnosti stále předmětem specifického tabu: „Cožpak prapodivný kult Jana Palacha není analogií bendovské víry, že i život má smysl
obětovat, když se tím vytvoří ten správný, mravně nabitý Znak před tváří Zrcadla Dějin, tohoto předchůdce Všudypřítomného Znaku?“

Sternova děloha, nebo otec?

Ač výše zaznělo, že se Stern snaží diferencovat a neaplikovat Freuda všude, i tak má psychoanalytický otec zakladatel v jeho panteonu naprosto výsadní místo. Autor až příliš často používá omezený rejstřík freudovských figur a aplikuje je na pestré spektrum témat – od pohádky o Valibukovi až po svou vlastní psýché. Vzhledem k tomu, že osvědčenou freudovskou metodou je dobře známá a prakticky nevyvratitelná hermeneutika podezření, nedá se s jeho závěry polemizovat. To, co jednou, dvakrát, pětkrát může být zajímavé, je v druhé knize už trochu únavné. Autor tím provokuje – říká si o aplikaci týchž freudovských pohledů na svůj vlastní vztah k freudismu.

Řečeno Sternovým jazykem – freudismus, který mu umožňuje psát z pozice odhalovače skrytého (tedy vlastně z pozice boha) prakticky o všem, je pro autora svého druhu dělohou. Vrací jej k infantilitě, situaci zdánlivé dětské všemoci, do světa, kde všechno splývá se vším, neexistují břehy, pravidla, žánry (to autora, který jinak suverénně vládne žánrem eseje, občas vede k jakési sebestředné laxnosti – působí přece jen trochu protivně, když obsáhle cituje sám sebe a doplňuje to komentářem: „Možná je to jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem kdy řekl.“). Do světa, kde se jakoby všechno může. Do světa dětství.

Nad tímto světem ovšem bdí přísný otec. Stern v jednom eseji vypráví, že otec od něj odešel, když mu byly tři roky, a on tak ztratil klasickou otcovskou figuru, vůči níž by se mohl po freudovsku vymezovat. Dodejme: To vedlo k tomu, že si otce musel zkonstruovat, jeho „syno-otcovské vazby na Freuda“ si už povšimla Markéta Karešová ze Světa literatury. Stern neopomene mluvit o Freudových osobních vlastnostech, které nahánějí synovský respekt – patriarchálnost, ale i buržoaznost. Na otci lpí („někdy se věru zdá, že celé dějiny jsou tu jen od toho, aby postavily Freudovi pomník“). Důležité ani tak není, koho si jako otce zkonstruoval, ale to, že se proti němu ještě nedokázal vzbouřit a získat dospělost, ač o ní velmi často mluví. Synovské je i to, jak bezstarostně mrhá otcovým intelektuálním majetkem. Jenže pouhý popis „světa podle Freuda“ (jak zněl název Sternovy rubriky na Pubwebu blahé paměti) pro něj ve skutečnosti představuje to, před čím on sám varuje mnohé jiné – regres, setrvání v dětství. Pro Sterna jistě nebude problém vydat za rok další knihu psychoanalytických esejů – skutečně velké dílo by ale mohlo vyrůst spíše z toho, že by rozpoznal svého psychoanalytického otce, vzbouřil se proti němu a překonal ho. Chce-li se dopracovat svého totemu, musí překonat incestní vztah k otci. Musí zabít Freuda.