Režisér snímku Oldboy, přední korejský tvůrce Park Chan-wook, svým novým filmem vstupuje do teritoria otevřeně dětinských fantazijních komedií, jež si v posledních letech budují tradici jak v asijské (thajský Občan pes, japonská Chuť čaje), tak v západní (Amélie z Montmartru, Nauka o snech) kinematografii.
Snímek Jsem kyborg, ale to nevadí patří ke specifickému druhu vizuálně bohatých infantilních romancí, jejichž základními znaky jsou upozadění zápletky ve prospěch proudu epizodických nápadů, vzájemně neodlišené prolínání reálného světa a fantazijních představ, a především samoúčelná hravost. Zmíněné filmy umožňují svým tvůrcům i divákům návrat do rozpustilé spontaneity dětství a dokládají, že natáčecí plac je to nejbáječnější dětské hřiště, protože i nejbizarnější nápady tu lze uskutečnit s maximální realističností. Parkovo dílo ovšem není čirý nonsens opájející se bezbřehostí snů; snímek především využívá tento půdorys ke zkoumání lidské vzájemnosti.
Stylizace filmu do podoby absurdní hry s realitou v Jsem kyborg, ale to nevadí nevychází ani ze subjektivního vnímání dětinské hrdinky jako v Amélii z Montmartru, ani od rozverného vševědoucího vypravěče jako v Občanu psovi. Perspektiva díla se skládá ze subjektivních pohledů několika postav, chovanců psychiatrické léčebny. Parkův nový film se tedy neodehrává v jediné, nýbrž v několika stylizovaných realitách. Ty přitom nejsou od sebe vzájemně ostře odděleny, ale plynule přecházejí jedna v druhou, což snímek zdůrazňuje i na rovině stylu. Místo střihů, které by od sebe jednotlivé výjevy jasně vymezily, jsou pro něj příznačné dlouhé záběry s množstvím kamerových jízd, typické i pro starší Parkova díla. Tento styl umožňuje obsáhnout více perspektiv v jediném záběru a zaručuje vzájemnou prostupnost světů jednotlivých hrdinů. Z tohoto pohledu je film opakem autorova staršího titulu Sympathy for Mr. Vengeance (A2 č. 40/2006), který zdůrazňoval bariéry ve vzájemném porozumění hlavních postav, jež bylo od počátku poznamenáno násilím. Příčinou sblížení hrdinů Jsem kyborg, ale to nevadí je naopak láska, jejímž ideálem může být právě splynutí duší, vzájemné prostoupení intimních realit.
Snímání masek a živení sebeklamu
Láskyplné dotýkání světů hlavních hrdinů je umožněno povahami jejich osobních blouznění. Zatímco duševní poruchy většiny vedlejších postav spočívají v jednoduchém zmechanizovaném chování, šílenství ústřední dvojice se zakládá v tom, že si vytvoří soudržnou vnitřní krajinu a zároveň skrývá vlastní skutečnou podobu před ostatními. Mužský hrdina tají svou totožnost pod papírovou maskou, zatímco přestrojením hrdinky je její vlastní lidská podoba, jelikož dívka se považuje za kyborga. Jejich sbližování je pohybem od snímání masek k poznávání skrytého. Snímek však umožní hrdinům prolnout své fantazie i s představami vedlejších figur v sekvenci, která začíná izolací obou protagonistů v samotkách ústavu. Dvojice spolu nejprve naváže kontakt pomocí kelímkového telefonu, načež mladík poradí dívce plán útěku, který spočívá ve zkombinování utkvělých představ několika různých postav filmu dohromady. Hrdinka pak ze své cely doslova uletí nesená cizími sny.
Ideál splynutí duší však snímek pokazí scénou, v níž hrdina implantuje dívce-kyborgovi zařízení, které transformuje kalorie z jídla na elektrickou energii. Tato scéna neguje princip celého snímku, protože stojí vně jeho stylizace. Implantaci přístroje nám odhaluje jako trik, jímž hrdina balamutí svůj protějšek, aby jej přiměl přijímat potravu. Tento pohled za kulisy je nepatřičný, protože idylické prolnutí (které v kontextu nadsazené reality nepůsobí kýčovitě) se tak na straně hrdiny stává vědomým živením cizího sebeklamu. V této scéně se také nejpovážlivěji ukazuje další problém Park Chan-wookova filmu, který vychází z jeho zřetelné motivické inspirace žánrem anime. Japonské animované seriály o pasivních, extrémně naivních dívenkách, které jsou ve skutečnosti kyborgy (Chobits, Má dívka, neporazitelná zbraň), totiž nechávají (stejně jako Jsem kyborg, ale to nevadí) mužského protagonistu prožít slastný sen pedofilů – možnost pečovat o ženu jako o nesamostatné děcko a vychovat si ji podle svých představ.
Parkův nový opus nicméně nepředstavuje autorův úlet do bezproblémových fantazií, ale svérázný protipól jeho dosavadní tvorby. Ústřední témata jeho předchozích děl, jako obtížnost komunikace, pomsta či následky jednání jednotlivce na životy druhých, jsou zde stále přítomná, změnilo se jen hřiště, na kterém se o nich hraje.
Autor je přispěvatel časopisu Cinepur.
I’m Cyborg, But That’s OK (Saibogujiman kwenchana). Jižní Korea 2006, 105 minut. Režie Park Chan-wook, Jeong Seo-gyeong a Park Chan-wook, kamera Jeong Jeong-hun. Hrají Lim Su-jeong, Rain ad.