Mezi Skyllou a Charybdou

Od počátku nového milénia se v euroamerických feministických a genderových teoriích (do nichž náleží i literární věda nebo teorie vizuálních umění) diskutuje o tom, co vlastně se s touto akademickou disciplínou a také politickým (ve smyslu péče o polis) aktivismem děje. Nálepky postfeminismus naznačují, že je konec jedné teorii a praxi; vně ale často v extrémní a přitom pohodlné a většinově sdílené představě význam slova postfeminismus úlevně sugeruje, že samotného feminismu, natož nějaké kritické reflexe už není třeba.

Věda na rozcestí

Postfeminismus jako označení je také pojmenování z „nouze“ – nouze vzniklé z velké teoretické a praktické rozmanitosti, kterou již nelze shrnout pod nějaký jednotný pojem. Někdy je feministický přístup nenápadný a bývá zakryt jinými cíli, avšak podržuje specifický úhel pohledu. (Takto pojaté teorie pak české prostředí nedráždí, i když při bližším ohledání bývají mnohem „feministicky nebezpečnější“ právě tím, že jejich strategie je zdánlivě skrytá.) Feminismus se svým vlastním rozvojem dostal do fáze, v níž při pohledu zpět na svou historii a při její kritické reflexi musí hledat meritum věci. Na jedné straně jej ohrožuje rozplynutí v úplné „diferenci“, totální subjektivaci či přecenění konstruovanosti, tedy proudech, které sledují mocenskou modelaci ženy v různých sémiotických prostředích; a na straně druhé biologický determinismus, esencialismus a sklon přeceňovat univerzálnost kategorie „žena“. Navigace mezi skalami je obtížná, když k dispozici jsou jen staré mapy, hvězdy a sextant.

Staré mapy – tedy vlastní historie feminismu – vyžadují vědomou interpretační práci. Na počátku 21. století se objevilo několik knih, které se zabývají takovou navigační interpretací. Jsou směřovány do budoucna, ohledávají současný stav a vycházejí z minulosti. Jednou z nejvydařenějších knih je sborník uspořádaný Elizabeth Bronfen a Mishou Kafka. Sešly se v něm osobnosti, jejichž vliv na rozvoj feministické a genderové teorie byl a je nezanedbatelný. Od filosofek Judith Butler, autorky dnes již klasické knihy poststrukturální filosofie a literární vědy Gender Trouble (slovensky Trampoty s rodom), Juliet Mitchell a Rosi Braidotti, přes i u nás známou naratoložku a historičku umění Mieke Bal, germanistku Biddy Martin (mj. autorku knižního portrétu Lou-Andreas Salomé) k aktivistkám, jako je Druscilla Cornell a mnohé další. Všechny autorky se shodují na tom, že se feministická teorie ocitla na rozcestí, ale že se tam neocitla proto, že by byl tento směr bádání či úhel pohledu zbytečný. Naopak to, že se dostala do jistého zlomového bodu, svědčí o její rozvinutosti a produktivních výsledcích. Nastává čas tuto specifickou krizovost využít k přestavění cílů a možností.

Záhyby na rovných plochách

K nejpodnětnějším článkům sborníku patří esej Mieke Bal, která využívá velmi volně deleuzovsko-liebnitzovského pojmu „záhyb“, aby poukázala na možnosti vyrovnat se s oběma nebezpečnými póly, které ohrožují jak teorii, tak aktivismus feminismu. Jako příklad jí posloužila nejslavnější francouzsko-americká sochařka Louise Bourgeois. Její umění lze těžko označovat jen za ženské, takováto afirmativní strategie by byla podle Bal kontraproduktivní a z jejího díla by udělala fetiš feminismu. Ale také se nedá z jejího díla vymazat zkušenost mateřství a hlavně zkušenost osamělého mateřství, kterou sděluje a jíž se její tvorba stává útočištěm pro všechny osamělé. Bal trvá na tom, že „barokní“ záhyb tím, jak naznačuje oddělenost a zároveň podržuje vnitřní kontinuitu, je tou strategií, kterou feministická teorie musí jít. Kriticky balancovat mezi univerzálním a diferenčním tak, aby obé jaksi neunikalo pozornosti a naopak umožnilo vidět i „záhyby“ na rovných plochách konceptů a pojmů. Bal tedy zdůrazňuje inspirativní interdisciplinárnost a aktivismus nikoliv feministické teorie, ale hlavně úhlu pohledu. Literární historička Biddy Martin jí přizvukuje. Její text však ještě vnáší do celého komplexu otázek nově se vynořující vědecky podložený biologický determinismus, se kterým přicházejí kognitivní vědy. Její vlastní zkušenost s nimi však nenabízí snadné, obranné odmítnutí. Biddy Martin se přiklání k integrování neurologie a novodobé biologie do feministické teorie při zdůraznění nutné kritiky a diferenční interpretace, tak aby bylo snad možné se tázat znovu po „univerzální kategorii“ žena a muž.

Podobně vede své přehodnocení feministické teorie jedna z nejvýznamnějších evropských literárních teoretiček Toril Moi ve svých esejích, které dostaly jméno What is a Woman?. Žena se navrací jako ústřední otázka, nikoliv jen jako otázka její reprezentace, ale v celé komplexnosti. Moi se obrací ke staré mapě, tak jak ji načrtla Simone de Beauvoir ve slavné knize Druhé pohlaví. Pokouší se ženu vysvléci z těsného kabátu opozice biologie a diference. Nová interpretace Simone de Beauvoir připomíná, jak dynamický obraz koncepce Druhého pohlaví nabídla důrazem na vlastní aktivitu ženského subjektu. Podobně připomíná Julia Kristeva ve své monografii o Hannah Arendt etiku aktivity a rození, která není nutně ženská, ale o to výrazněji by se měla stávat imperativem formování ženského subjektu. Moi i Kristeva směřují na základě minuciózních kritických analýz k etickému východisku. Nepojmenovávají, jak by měla sama teorie vypadat, ale ukazují, co je v ní nezastupitelné – vědomí aktivity jednajícího subjektu a kritičnost.

Za fetišizovaná humna

Jak proplouvá česká feministická teorie úžinami potíží, které s sebou přinesla sama krátká historie tohoto praktického a teoretického usilování? Možnost seznámit se se stavem feministických studií v „instantní“ podobě nabízejí dva nedávno vydané sborníky, Vztahy, jazyky, těla (FHS UK 2007) a V bludném kruhu (viz s. 21). Jejich předností je, že nenabízejí jen to, co se urodilo na českých teoretických polích, ale přinášejí také příspěvky slovenských teoretiček. Úsilím jejich a dalších autorek soustředěných okolo časopisu Aspekt je i v Česku větší povědomí o tom, co se děje za našimi „fetišizovanými“ humny. Velmi významné jsou také snahy brněnských badatelek pod vedením Ivy Šmídové, které v poslední době začaly pěstovat u nás zatím nerozvinutá tzv. mužská studia.

Při debatách v doktorandském kolokviu věnovaném možnostem a perspektivám kritického a teoretického feminismu v oblasti současných vizuálních umění a literatury se ukázalo, že v praxi mnohdy nejde o nechuť k feministickým teoriím jako takovým, ale o nechuť kriticky myslet a měnit úhly pohledů. Feministické hnutí se v celé své krátké historii snaží o změnu některých schémat a lidských priorit. Jako dobrý příklad je možné znovu uvést zakladatelskou knihu Simone de Beauvoir Druhé pohlaví, která přiměla Jana Patočku konstatovat: „Takovéto pravdivé vidění není viděním pro pohled, nýbrž kusem orientace, tedy praxe, činu, kterým se proměňuje starý svět, prostě přijímaný, v nový svět, aktivně se osvobozující.“ Přes všechno, čeho feminismus dosáhl, a přes všechny problémy vzniklé právě tím, že existoval, rozvíjel se, měnil, zůstává tu jeho kritický a etický imperativ. Mieke Bal svou metaforou záhybu říká, že budou existovat pravděpodobně různé cesty, různé metody a někdy se bude snad zdát, že se feministická teorie rozpouští v jiných metodologických přístupech. Ale pokud bude existovat, bude nadále neoddiskutovatelně spjata s poznáním, že přes všechny diference zůstává vědomí „ženy“, která sice mnohdy dostala hlas, ale její kritice není zas tolik nasloucháno.

Autorky jsou teoretičky genderu.