Existuje něco, co by bylo možné označit za ženskou literaturu? Pod tento pojem se často řadí sentimentální, citové výlevy. Máme-li přesto brát ženskou poezii za smysluplné označení, je třeba sledovat linii autorek bojujících ve své tvorbě s odcizeným univerzálním jazykem.
16. května 1929 – 27. března 2012
Ženská poezie, stejně jako ženská literatura vůbec, je poněkud problematický pojem. Lze se ptát, co vlastně máme na mysli – zda jakousi nejasnou, rozkochanou bezbřehou citovost až sentimentalitu, která dodnes, i přes až brutálně ironická a chladná, přísně logická gesta mnoha básnířek, může platit za „ženskost“. Již od dob Mariny Cvetajevové a její hypertrofované vášnivosti nabývá ovšem ženské básnické já tradičně mužské příznaky: je zde útočný nápor, vnímání poezie jako práce a řemesla, a jak poznamenal sémiotik Jurij Lotman, také „mužnost“. Mužské a ženské tedy viditelně nejsou přirozené kategorie ani v poezii. Ženskost se tak stala něčím, co je třeba vědomě nalézat, reflektovat. Jedná se jen o jakousi zbytečnou kategorii poezie psané ženami? Ani to asi není správná odpověď.
Zkušenost ve slově
Jak říká čínský básník Liu Xie, poezie je zkušenost existující ve slově, je citem, touhou, intencí, stavem mysli. Je to i svět zachycený hlasem, v jediné chvíli trvalého bezčasí. Filosof Hans Georg Gadamer i s ohledem na básnictví psal, že umělecké dílo je prodloužením bytí, a slovenská básnířka Mila Haugová s ozvěnou dodává: „čo nenapíšem, nejestvuje“. Pobývání ve světě a nabyté zkušenosti však nevyhnutelně mají i ženskou podobu – stejně tak jako bílou, černou, hispánskou a mnoho jiných. Nejen v evropské kultuře má ženská zkušenost přece jen zvláštní povahu, danou funkcí a způsobem utváření jazyka, jenž ač erodován, je svým dlouhým vývojem „mužský“, tedy symbolicky mužský.
Když Julia Kristeva připomíná základní protiklad Platonova dialogu Timaios mezi beztvarou zárodečnou hmotou a otcovskou ideou, jež dává tomuto matečnému chaosu otcovské jméno, tedy samu existenci, má na mysli právě jazyk. Básnířky a spisovatelky se svým psaním ocitají v pasti rozporů – tím, jak ambivalentně se k jejich psaní chová jazyk, kulturní tradice, jež vytváří až nepřekonatelné stereotypy, jak vše „je“ a „má být“, a jak je to „přirozené“. Ženské psaní, to jsou metaforicky nové cesty, nová sídla a nové památníky, nové osvěžovny, nové hřbitovy zapisované do map stejnými značkami jako ty, které již byly pro zápisy skutečnosti užívány muži.
Skrz jazykovou mřížku
„Grenzt hier ein Wort an mich, so lass ich’s grenzen“, tedy: „Slovo tu se mnou hraničí, tak jej nechám hraničit“, anebo snad: „Slovo mě limituje, nechám je,“ napsala v básni Čechy leží u moře Ingeborg Bachmannová, jejíž poezie by mohla posloužit jako určitý příklad toho, co asi je a může být nová topografie poezie psané ženou. Její básně existují v neustálém omezování a hraničení, jsou to kontinuální pokusy o zmocnění se slova, které mohou vést až k určité rezignaci. Jak se může stát slovo svědectvím o ženské zkušenosti, když je mříží, jež omezuje? Der Sprachgitter, tedy jazyková mřížka Paula Celana, jak si všímají němečtí vykladači jeho poezie, nezastupuje v jeho poezii pouze obyčejnou mříž řeči, plynoucí z jejího uspořádání, ale je skutečnou mřížkou mezi vnitřní klauzurou kláštera a vnějším světem. Jak se může soubor takových slov stát řečí té, která žije za ní, když jedině mřížka propouští a prostředkuje zkušenost a paměť?
A ještě jednou Julia Kristeva – když před lety radikalizovala ve znamení psychoanalýzy tuto propustnou prostředkující funkci jazyka ve vztahu k ženskému tělu, podobně jako tehdy mnohé básnířky chtěla především objevit mateřské tělo. Primární zkušenost ženy je podle ní tělesná a jazyk je ženě dán jen jako cosi cizího, co sice dodává formu i její zkušenosti, co je ale v principu jen dohodou, a nikoli přirozeností. Vidět tuto cizost, tuto odcizenou zkušenost však znamená pochopit prostředkující moc slova, z vazalství těla učinit partnerství. Znamená to také aspoň dvojí vnímání světa, stálý potenciální dialog. A tam snad začíná poezie i pro ženu. Kristeva byla ve své slavné stati Stabat mater (1985, česky 2004) ovšem snad až příliš rezolutní, když soudila, že žena nemůže sebe samé dosíci jinak než mateřským zjevením těla v jedinečném aktu porodu.
Návrat k rodovosti
Literární historie ukazuje, jak obtížné bylo dosáhnout na vlastní tělo, převést do jazykové podoby stav mysli, zaznamenat intenci. Adrienne Rich, která se stala ještě za svého života klasičkou americké poezie, svůj přerod z básníka v básnířku, a nikoli obráceně, manifestovala textem When We Dead Awaken (Když my mrtvé procitneme, 1971), jenž obsahuje aluze na dva velké feministy, Henrika Ibsena a G. B. Shawa. Autorka, vyrůstající na poezii anglického a amerického modernismu T. S. Eliota, W. B. Yeatse a Ezry Pounda, začínala tvořit vzdálena oblíbeným představám úhledné a neškodné prázdnoty většiny „ženských“ básnických projevů. Rozhodla se být básnířkou a psát žensky – hledala hlas, který by jí byl vlastní, byť by neustále narážel na zcizující jazyk. Text When We Dead Awaken je tak manifestem angažovaného postoje, který nemusí být každému příjemný. Návrat k ženskosti, tedy spíše rodovosti, vně skrytě nediferencovaného univerzalismu, byl konceptuálním obratem a také svým způsobem zjevením těla. Tematicky, formálně i ideově. Ženskou zkušenost totiž není možné skrýt, a je tedy nutné ji hledat. Tehdy se stává univerzální či prostě mluvící, vystupující z unikátního těla. Slova hraničí a limitují tuto zkušenost, jsou však s námi. I přes skepsi „nemocná“ a „nepravdivá“ performativní sdělení básně skutečně sdělují.
Jiná americká básnířka Anne Sextonová píše: „Zabývám se slovy. Slova jsou jako nálepky/ nebo mince, nebo ještě lépe, rojící se včely./ Přiznávám, jsem jen částečně u pramene věci,/ počítám slova jako mrtvé včely v podkroví…“ Mila Haugová, slovenská básnířka a také překladatelka Sextonové, poznamenává: „Poézia Anne Sexton a Sylvie Plath sa stala kĺúčovou pre následujúce generácie nielen amerických spisovatelek. Nie je možné predstaviť si písanie bez znalosti ich diela.“ Anne Sextonová, Sylvia Plathová, Adrienne Rich, Marina Cvetajevová, Ingeborg Bachmannová a mnohé další vytvářejí v poezii silnou rodovou tradici, která může ukázat, co je to „ženská“ poezie. Možná se někomu bude zdát, že tyto básnířky jsou svou gestikou jaksi mužské. Každá je svým způsobem angažovaná, báseň je prodloužení bytí. A zároveň i pro tyto básnířky platí, že báseň je práce a odcizení, abstrakce. Racionalizace však neznamená vymazání zkušenosti, emocí, vytržení, ani pouze vážnou práci. V mnohých verších se potutelně směje Medúza, žena, kterou mnozí raději nechtějí vidět.
Zácpa a průjem
S pojmem ženská poezie to není jednoduché, pokud mu však dáme šanci značit své vlastní rozpory, své diference, možná nám bude zajímavým nástrojem. Že se tato šance nenaplní sama od sebe, poznamenejme aspoň na okraj. Všichni spisovatelé mají zácpu, psal kdysi Gustave Flaubert, básníci mají však častěji průjem, a mnohé básnířky si často místo diagnostiky a léčby vyberou lehce dostupný deodorant. Poznáme to většinou snadno.
Autorka je literární historička a vysokoškolská pedagožka.