Téma role žen v politice, které prorůstá tímto číslem, uvádí pohled na spor politiků ve Spojeném království. Ti se dohadují, zda mohou malou účast žen v politice napravit pouze ženské volební seznamy.
Když jsem se poprvé vypravil do londýnského Westminsteru, kde prý trůní matka demokracie, byl krásný slunečný den. Vydal jsem se do parlamentu, kde jsem chtěl vynadat svému poslanci. Rozzlobilo mne totiž, že jeho vláda porušila všechny předvolební sliby týkající se školného pro univerzitní studenty. Cestou jsem se v autobuse v duchu připravoval na okamžik, kdy si s poslancem potřesu rukou a přitom prohlásím, že je „ulhaný kariérista, který nemá žádnou morálku, politické přesvědčení nebo integritu“. Souhlasil jsem, že se s ním sejdu v parlamentní přijímací místnosti. Nebyl jsem sám. Stovky studentů se ve stejnou dobu zavázaly, že se na stejném místě potkají se svými zástupci. Zdálo se tedy, že tam bude pěkně rušno. Nikdy jsem se ještě se svým poslancem nesešel, ale dobře jsem si prohlédl jeho portréty v místních novinách. Objevily se tam pokaždé, když se v mém malém severském městečku odhalovala nějaká cedule, byla vystavěna nějaká nová zeď či při podobných příležitostech. Měl jsem tedy hrubou představu o tom, jak vypadá: je to menší, proplešatělý muž, právník z vyšší střední třídy. Byl jsem si jistý, že je to on, hned jak jsem ho v zaplněné místnosti zahlédl. Přiřítil jsem se k němu, potřásl mu rukou a hned spustil: „Pane Levitte, jsem moc rád, že jste se mohl se mnou sejít. Ale musím vám hned na úvod říct, že jsem velmi rozzloben vašimi postoji a považuji je za vylhané…“
„Musím vás přerušit,“ pokusil se mne zastavit.
„...kariéristické,“ pokračoval jsem nezastrašen.
„Měl byste mě poslechnout,“ kontroval.
„Prodal jste...“ zkusil jsem uplatnit svou.
„Musím vás opravdu zastavit,“ zvýšil hlas, až mě překřičel. „Nejsem totiž pan Levitt. Myslím, že jste si spletl poslance.“
Zjevná nerovnováha
Rozhlédl jsem se kolem. Byl jsem obklopen plešatějícími, bílými muži, zjevně z vyšší střední třídy, bývalými právníky s bříšky. Ta bříška jsou vedlejším důsledkem všech těch večeří zadarmo, které musejí jako politici absolvovat. Opravdu všichni vyhlíželi stejně. Vypadalo to, jako by tam někdo natáčel nízkorozpočtový film Stepfordské paničky, ale místo nich si vybral jen samé politiky. Rozlišit jste je mohli jen podle jejich potrhlých různobarevných kravat. Nakonec jsem ale přesto svou stepfordskou paničku našel a zjistil jsem, že se opravdu jedná o ulhaného kariéristu, který nemá žádnou morálku, politické přesvědčení nebo integritu, jak jsem dopředu očekával. Takže jediný šok, který jsem si odnesl, pramenil z toho, že celou zemi řídí úplně stejní paňácové.
Většina politiků a jejich spojenců se přinejmenším na veřejnosti shodne, že má tato genderová nerovnováha daleko k ideálu.
V zemi, kde více než polovinu populace tvoří ženy a v níž se s oblibou tvrdí, že navazuje na „silné demokratické tradice“, by si někdo mohl myslet, že se ve snahách o dosažení rovnoprávného zastoupení mužů a žen v politice již něčeho dosáhlo. Jenže ve skutečnosti v tomto prostředí stále připadá jedna žena na pět mužů. Bylo samozřejmě ještě hůř: v roce 1983 ženy tvořily 3,5 procenta všech poslanců. V roce 1989 to bylo 6,3 procenta, v roce 1992 – 9,2 procenta, v roce 1997 – 18,2 procenta, v roce 2001 – 17,9 procenta a dnes jsme dosáhli rekordní úrovně 19,8 procenta žen mezi poslanci.
Jen pro ženy
Řada lidí tvrdí, že za nárůst počtu žen v politice vděčíme zavedeným opatřením při výběru kandidátů na volební listiny. Říká se tomu Pouze ženské seznamy. Někdy se totiž politická strana rozhodne, že do voleb v příslušném obvodě bude kandidovat jen ženy. Ve Velké Británii platí volební systém, podle něhož každý poslanec přímo zastupuje určitý obvod. V praxi to znamená, že zavedené strany mohou poměrně najisto počítat s tím, že se v určitých místech do parlamentu dostanou. Například se tvrdí, že by labouristická strana v Liverpoolu porazila ve volbách konzervativce, i kdyby za labouristy kandidoval osel. Toto rčení měli u labouristů patrně na mysli, když se zavázali, že na polovinu uprázdněných poslaneckých křesel v místech s dobrými šancemi bude ve volbách v roce 1997 uplatněn princip Pouze ženských seznamů.
Díky tomu počet žen v parlamentu prudce vzrostl. Ovšem v roce 2001 byla tato politika opět opuštěna, protože se zjistilo, že je v rozporu s antidiskriminačními zákony. Její odpůrci namítali, že diskriminuje muže, kteří chtěli kandidovat do parlamentu. Po volbách tedy opět po dlouhé době počet žen v parlamentu poklesl. V roce 2002 pak byl přijat nový zákon, který politickým stranám umožňuje využít při výběru kandidátů pozitivní diskriminaci. Ovšem ve volbách v roce 2005 se této možnosti chopili pouze labouristé. Největší opoziční strana, konzervativní, rovněž ve volbách zařadila mnoho kandidátek, což odpovídalo její politické rétorice, podle níž strana prosazuje rovnější zastoupení mužů a žen. Ovšem skoro všechny konzervativní kandidátky byly navrženy na místa, kde neměly šanci na zvolení. Tím si strana zachovala svou tvář party kluků ze soukromých škol, kteří se znají všichni navzájem již od té doby, co se po zápasu v polu vzájemně mlátili ve sprchách mokrými ručníky. Po posledních volbách tak k čtrnáctí ženám v parlamentu dodali jen další tři.
Je jasné, že pokud jde o deklarovaný cíl dostat více žen do sněmovny, zafungovaly Pouze ženské seznamy docela dobře. Z celkem 128 současných poslankyň jich 98 patří do řad Labouristické strany, která jako jediná z parlamentních stran zavedla toto opatření. Ovšem uvnitř samotné strany mají Pouze ženské seznamy dost odpůrců, kteří tvrdí, že jsou kvůli nim přehlíženi ti nejlepší kandidáti jen proto, že jsou muži.
Palice na jemné struktury
„Myslím, že moji kritici by především namítli, že jsem proti pozitivní diskriminaci proto, že mi těžko přinese nějaké výhody,“ řekl mi Kerron Cross. Přijal mne ve svém domě v South Oxhey, kde působí jako vůdce labouristické stranické skupiny v místním zastupitelstvu. Také zde v posledních volbách kandidoval do parlamentu. „Je samozřejmě pravda, že sám na pozitivní diskriminaci nic nevydělám. Ale nelze tvrdit, že odpor proti ní je motivován jen nepodloženými obavami nebo sobeckými zájmy. Ve straně je proti i mnoho žen. Jedna z poslankyň, která byla do parlamentu zvolena v obvodu s otevřeným seznamem kandidátů, se cítí dotčena tím, že si o ní někteří lidé myslí, že se stala poslankyní jen proto, že je žena. Ve skutečnosti se ale dostala tak daleko jen proto, že byla nejlepší, a to bez ohledu na pohlaví.“
Jenže problém obvykle spočívá v tom, že i ty nejlepší kandidátky jen proto, že jsou ženy, musí bojovat o zvolení daleko tvrději než muži. Před volbami v roce 2005 tak například mnohé musely čelit otázkám, jak to jejich manželé dělají se sexem, když ony jako političky tráví tolik času daleko v Londýně. Jiným zase členové volební komise sdělili, že si při výběru představovali, jakou asi mají barvu spodního prádla. To jsou ale jen hrubé příklady diskrimance, ke kterým dochází na pozadí mnoha jemnějších překážek. Jestliže tedy v parlamentu potřebujeme více žen, nebyla by nějaká dočasná diskriminační opatření přece jen zapotřebí?
„S tím nesouhlasím,“ prohlašuje pan Cross. „Musíme se tímto problémem zabývat u samých kořenů na komunální úrovni a pak i v celé stranické struktuře. Neměli bychom jen zapojovat lidi prostřednictvím Pouze ženských seznamů, které ve skutečnosti nepřinášejí řešení z dlouhodobého hlediska… Stoupenci Pouze ženských seznamů tvrdí, že nebudeme-li ženy pozitivně diskriminovat, do parlamentu se vůbec nedostanou. Já ale tento argument považuji za paternalistický. Pokud se přiznává, že jde o hlubší problémy struktury a kritérií výběrů, proč nezačneme něco dělat s nimi?“
Změnit stranické struktury, procesy výběru či dokonce názory společnosti na roli žen určitě nejsou malé úkoly. Pan Cross a mnozí další labouristé se zdají být o své pravdě upřímně přesvědčeni. Jenže problém je i čas. Jak dlouho může trvat, než dojde k změnám na lokální úrovni, po nichž volají? Zvláště pak v politické straně, která je silně centralizovaná a ignoruje názory své členské základny na všemožné záležitosti, počínaje válkou proti terorismu v Iráku a konče školným na vysokých školách. Progresivní politické strany, jako například Zelení, se mohou prokázat vysokými počty žen a mladých lidí, kteří je zastupují na lokální i evropské úrovni. Odpovídají tomu také jejich vnitřní struktury. Pokud však bude platit stávající britský volební systém, těžko budou moci v parlamentu získat více mandátů. Příští vláda bude opět buď labouristická nebo konzervativní a právě tyto strany budou rozhodovat o tom, zda jako ulhané kariéristy, kteří nemají žádnou morálku, politické přesvědčení nebo integritu, nominují ženy či muže. Jestliže přijmeme argument, s nímž se pan Cross se mnou rozloučil, tedy že „každá diskriminace vytvoří více problémů, než jich vyřeší“, musíme se smířit i s tím, že to bude tak dvě tři generace trvat, než se britský parlament osvobodí z nadvlády proplešatělých bílých mužů, bývalých právníků z vyšší střední třídy s bříškem. Teprve pak budeme v Británii moci opravdu hovořit o trůnu matky demokracie ve Westminsteru.
Autor působí v Multikulturním centru v Praze.
Přeložil Filip Pospíšil.