Platí pro ženy v subkulturách totéž, co pro ženy kupříkladu z národnostních menšin: jsou marginalizovány jednak jako příslušnice subkultur a jednak jako ženy? Esej je věnován „Magorovým sestrám“, umělkyním, které se nepodbízejí publiku ani potenciálním sponzorům, a vracejí tak umění jeho vnitřní svobodu i živost. I jejich tvorba ukazuje, že subkulturní aktivita má více ženských vlastností, než se na první pohled zdá.
Feministická filosofka Julia Kristeva definovala řeč jako „praxi subjektu“. Oproti zaměření na formalizované aspekty řeči zdůrazňovala její materiální aspekt, kterým se vyznačuje každý subjekt a každé pohlaví.
Nedávno jsem se vrátil pozdě v noci ze studia, kde jsme upravovali nahrávku zpěvačky Laurie Amat. Šlo o divoké improvizační kousky, ve kterých nejen zpívala, chrchlala, jemně šeptala, zběsile zaříkávala, dramaticky recitovala, freneticky vyla, ale především se různě pohybovala a gestikulovala, takže málokdy dodržela ideální technický odstup od mikrofonu.
Sen o tělesném zpěvu
Její projev vyjadřoval to, co Kristeva nahlížela jako absentující prvek západní kultury, v níž se trvale podceňoval sémiotický (femininní) základ řeči, právě tak jako závislost hovořícího subjektu (jeho řeči) na tělesnosti (diferencované z hlediska pohlaví), na libidu, chaotičnosti a fragmentárnosti. Gestický, pohybový, zvukový, rytmický – prostě tělesný základ řeči byl označován za něco temného, nečistého, co je třeba v rámci procesu diskursivní symbolické signifikace „očistit“.
Tu noc se mi, patrně pod vlivem „tělesného zpěvu“, s jakým se nesetkáme ve veřejnoprávních ani komerčních médiích, zdál následující plastický sen.
Navštívil jsem klub, kde probíhal koncert ve stylu one-woman-show začínající neznámé zpěvačky. Přišlo hodně lidí a návštěvníci byli velice různorodí.
Když začala mladá žena zpívat, lidé soustředěně poslouchali a seděli, ale – a to bylo přízračně příznačné – nikdo nezatleskal ani jinak neprojevil emoce. Zaujalo mě to. Asi to bylo stylem vokálního projevu, kdy zpěvačka mísila hodně mužské hlasové polohy s žensky hravým kvílením a vřeštěním. Ze začátku zpívala krátké písně, posléze zasedla ke koncertnímu křídlu a skladby i zpěv byly více konceptuální. Přesto diváci poslouchali, ale nepískali, netleskali – vůbec se neprojevovali.
Před koncem koncertu odešla malá skupinka lidí a nepřímo tím dala signál ostatním. Za chvíli zůstalo v sále jen pár posluchačů. Jejich reakce narušila můj zážitkový proud. Přestal jsem sledovat koncert, podíval jsem se do tváře nejbližšího souseda a řekl jsem: „heideggerovsky řečeno...“, ale víc jsem nestihl, protože soused vyslovil ve stejný okamžik: „zpívá proti srsti“.
Zakladatel psychoanalýzy říkal, že sen je via regni – královská cesta poznání k osobnímu i společenskému podvědomí.
Feminismus a kontrakultura – dvojí zneviditelnění
Zpěv neznámé, již z důvodů feministických i kontrakulturních pojmenujme Magorova sestra, vyjadřoval onen kristevovský sémiotický „tělesný zpěv“ ženy.
Ta zpívá proti srsti systému akceptujícímu ženu jako „hlas bez těla“, jako hlas podřizující se pravidlům, jež vylučují autonomii a alternativu „jiného“ hlasu.
Reakce snových posluchačů na autentický ženský „tělesný zpěv“ byla tedy vzata ze života – pro dominantní společnost není ženskou kontrakulturu třeba hlasitě odmítat, stačí ji setrvale ignorovat a zneviditelňovat. Je třeba systematicky pěstovat společenskou antikomunikaci, jako by neexistoval žádný kulturní kód, podle něhož by šlo feministickou šifru dekódovat.
Strategie moci založená na dvojím historickém zneviditelňování je jednoduchá: to, co jsme již jednou učinili kulturně neviditelným, je třeba i v okamžiku kontrakulturního sebezviditelnění opět zneviditelnit – jako by to neexistovalo. Metaforou zneviditelňování není jen Shakespearova, ale i Magorova sestra.
Symbolika snu tedy vzešla ze stavu společnosti, která dokáže ocenit jen ženský „hlas bez těla“, ono „mlčení tělesného femininního hlasu“, typické nejen pro pop-rock, ale pro celou mainstreamovou kulturu. V té dominuje konformní, etablovaný a adaptovaný „ženský hlas“, který nemůže vystupovat proti společenské srsti, ale naopak se jí přizpůsobuje.
Jak poznamenala filmová badatelka Petra Hanáková, problém je širší: česká společnost se straní i jakýchkoli pokusů například číst mediální obrazy „proti srsti“. Theodor W. Adorno, který reflektoval vztah konzumní kultury s vládnoucími ideologiemi, by charakterizoval posluchačstvo z mého reálného snu jako esteticky pasivní. Jeho nechuť k jakékoliv náročnější hudbě se pojí s konformitou vůči každému systému, který neruší postavení konzumentů. Funkce ideologie je nezbytná k zajištění percepčního klidu pro pokleslé konzumentské chutě. Naopak její absence by se u těchto konzumentů dala připodobnit ke stresujícím výpadkům elektrického proudu při sledování nekonečných růžových telenovel.
Mediální anestetikum – Český rozhlas jako Playboy
Michel Foucault zdůrazňoval potřebu rozumět moci především jako specifické technologii, neboť každé vládnutí má „technologickou funkci“. Jakou „techné“ bude mít moc nad dušemi v 21. století?
Ne náhodou je ústředním pojmem sociologa Theodora Roszaka „technokracie“, která se prosazuje prostřednictvím jednostranně chápané racionality. Už v knize The Making of a Counter Culture z roku 1969, v níž rozebíral proměnu industriální kultury v kulturu postindustriální, si všímal zrodu rozličných alternativních postojů mladých lidí. Tyto postoje interpretoval právě jako reakci proti rodící se moci „technokracie“.
V duchu Adornovy sociologie hudby se dá říci, že hudba založená na „tělesném zpěvu“ splňuje kritickou funkci proti standardizované „techné“, ovládající svět konzumní masmediální kultury. Tato hudba je subkulturní i subverzní, protože city a hodnoty tímto uměním sdílené nejsou kulturně a ideologicky „technologizovány“. Kontrakulturu improvizace obdobně jako autentickou řeč ženského těla nelze technologizovat ani matematickým algoritmem, ani novou estetickou „ženské krásy“.
„Řeč těla“ je subkulturní proto, že si vždy v praxi své vlastní subjektivity musí vypracovat vlastní kontra-kulturní jazyk a kódování, které ostře kontrastuje s mainstreamovými idiomaty. Ženská „tělesná hudba“ se tak stává nositelem odlišných norem, hodnot a symboliky, než jaké prezentuje například tradiční vážná hudba, pop-music nebo střední proud rockové hudby.
Každá lidská bytost se změní, pozná-li, že má kromě své prvotní sociální dělohy i vlastní druhou subkulturní gnoseologickou dělohu v podobě „chóry“. Nad jejím vstupem visí moudrý řecký příkaz delfské věštírny: „Gnóthi seauton“ – Poznej sebe sama!
Počet ženských osobností, jejichž umění je založené na „tělesném zpěvu“, stále roste – bohužel ale spíše na západní straně kulturní polokoule. Když jsem přijel do San Franciska, abych koncertoval s tamní zpěvačkou Shannou McNair, ta krátce předtím dostala vysokou peněžní nabídku od jedné modelingové či reklamní firmy, aby pro ni pracovala v zahraničí. Jako typická Magorova sestra ji odmítla z důvodu svého subkulturního uměleckého sebehledačství.
Výraz „tělesný zpěv“ je spíše metaforou nové existence a subjektivity, výrazem alternativní subkultury, která v prostředí druhé sociální dělohy předjímá procesy změny, odmítá systém a vytváří odlišný životní styl. I problém neonormalizace českých médií je proto třeba nahlížet nejen z hlediska politizace nebo komercializace médií, ale právě i z hlediska trvalé ignorance kontrakultury. Skutečnost, že například za komunismu Československý rozhlas nikdy nemohl vysílat umělkyně vyjadřující se „proti srsti“ kulturního systému, stejně jako dnes médium veřejné služby Český rozhlas ignoruje novodobé Magorovy dcery, ukazuje na hlubší půdu fenoménu nejen toho, „co“ je, ale především „jak“ funguje mediální normalizace. A protože je tato normalizace předpolitická, je tím i transpolitická – přežije všechny systémy, neboť dokáže sloužit každému režimu.
Český rozhlas je jako pánský časopis Playboy, s tím rozdílem, že přináší hudební normativní mediální koncept femininity hlasů bez těla – v podobě submisivních vokálních králíčků nebo bezduché hudební dekorace. Za normalizace pop-zpěvačky typu Heleny Vondráčkové, dnes Spice Girls. Pouze duch normalizace pak může s marketingovou oligofrenií vysílat do éteru ideologickou poučku o „Vašem rádiu“.
Ženy a subkultury – Mulier taceat in ecclesia!
Existovala ale před rokem 1989 u nás nějaká ženská kontrakultura?
Připomeňme si tu nejdřív, jak byla vnímána samotná druhá sociální děloha v tehdejším kulturním disentu. Petr Uhl, vůdčí postava Hnutí revoluční mládeže, signatář Charty 77, spoluzakladatel Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a později profesionální politik, charakterizoval underground v době normalizace takto: „byl až příliš anarchistický, nejasný, nevypočitatelný a nepolitický“. Tento pohled sdíleli i jiní disidenti.
Česko-kanadská badatelka Anna Vaníčková napsala, že v českém undergroundu let 1968–1989 jsou zmínky o ženách řídké, a dokonce ani po Listopadu s ní mnohé ženy nechtěly na toto téma vůbec mluvit. Výjimkou byla básnířka Věra Jirousová, která však na otázku, proč v něm nelze najít skoro žádnou zmínku o ženách, říká více, než sama tuší, když ospravedlňuje neexistenci umělkyň: „Pánové mají potřebu vytvářet příběhy, zatímco my ne.“
Tato neuvědomělá legitimizace žen bez hlasu je podmíněná diskursivním mlčením, které bylo vštěpováno ženám po tisíciletí i křesťanskou kulturou: Mulier taceat in ecclesia! (Žena ať mlčí v církvi!). Není ale ojedinělá a zapadá například do sociologické namyšlenosti Jiřiny Šiklové, podle níž jsou ženy u nás emancipovanější než ženy na Západě, a proto o své emancipaci nemusejí hovořit – potažmo si ani vytvářet příběhy. České ženy jsou tedy prý tak emancipované, tak nad věcí, že si nepotřebují vytvářet vlastní subkulturu. Slovy Julie Kristevy: jsou hlasem bez kulturního těla.
I publikace Kytary a řev aneb Co bylo za zdí o předlistopadovém punku dokládá, že nejen underground, ale i punk byl ryze „mužskou záležitostí“. Tato kniha, jež by mohla nést název „Fuck the system“, opominula, že v osmdesátých letech existovala ryze ženská punková kapela Dybbuk (Plyn). Stejně příznačné je, že pro tuto osobitou „ženskou“ kapelu existovalo tabu – feminismus. Přesto (nebo právě proto), že baskytaristka této skupiny byla a je přední protagonistkou českého feminismu.
Příčina subkulturního mlčení – absence druhé sociální dělohy
Proč u nás jak v minulosti, tak v současnosti nevzniká téměř žádná ženská subkultura či kontrakultura? Příčina spočívá v absenci druhé sociální dělohy. Ženy zde na rozdíl od žen na Západě nevstupují (řečeno s Kristevou) do prostoru kinetické funkcionality „chóry“, která je místem, kde se rodí nový subjekt, a zároveň místem jeho negace a která se vztahuje k času „před zavedením znaku“.
Chóra je přitom tajemstvím systému. Je tím, co systém nemá – skrytou „sociální dělohou“, a jak říká Peter Sloterdijk, „vyvolává efekt vnitřního prostoru společenství, skýtá skrytost a zároveň obemyká“. Chóra je i tím, co se samotné „techné“ moci a systému vymyká a co nelze plně racionalizovat a kontrolovat. Naopak potřeba moci systému je spojena se snahou co nejvíce se od jakékoli sociální dělohy emancipovat.
Systém není sociálním lůnem (jak nám ho klamně představují básníci, filosofové a politici), ale otcem – falem. A jen v krajním ohrožení otevřeně přiznává, že se bez sociální dělohy neobejde – jako když Stalin v době „Velké vlastenecké války“ ideologicky upozadil svůj krutý bolševický stranický systém. Napětí mezi subkulturou a systémem vzniká při zrodu z druhého sociálního lůna, z jeho tvořivé moci vytvářející nové jinakosti, které překračují nejen zákony otce, ale i normativu prvního sociálního lůna. Sloterdijk se mýlí, když říká, že „každé dítě přirozeně pochází z matky, ne každou matkou jsou však Athény“. Systém, ať už v podobě „polis“ nebo „státu“, má znaky „otce“, nikoli „matky“.
Je ale zřejmé, proč patriarchální systém feminizuje své politické komodity. Chce si vir-tuálně (latinské slovo „vir“ znamená muž) přivlastnit to, co mu schází – sociální vaginu. Například nacionální mýtus tvrdí, že naše „vlast je matkou“. Tato transvestitní matka ale skrývá pod sukní tvrdý, vojensky kovový klacek – falus.
Správně ale Sloterdijk podotýká, že psychopolitické jádro systému by se mohlo nazývat „předávání tvrdosti – vladaři, politikové a šéfové jsou dle této logiky především řídícími pákami funkcionální krutosti. Udělají ovšem dobře, jestliže si pod jmény jako Státní zájem, Společné blaho, Spravedlnost, Plánování aj. vytvoří přijatelnou, pokud možno čestnou tvář. Abstraktnost velikosti dodává rysům vážnosti.“
Stát nemůže být „Velkou sociální matkou“, nanejvýš macechou. Nebo z nedostatku ženského živlu předvádí travesty-show, kde herci-muži převlečení do ženských šatů hrají jednou představení O sociálním státu, a pak se po rychlé derniéře převléknou a odehrají na stejné scéně globální představení na neoliberální téma O volném toku kapitálu, informací a lidských zdrojů.
Každá politická travesty-show má zamaskovat totéž co každý sociálně environmentalistický projekt, který vytváří umělé ostrůvky přírodních parků nebo biorezervací. Ty mají překrýt absenci jiné dělohy – džungle. I planetární kapitalismus produkující „internacionálu konečných konzumentů“ je jen simulací matky s deteritorizovanými sociálními dělohami. Klíč k politickému nepřátelství vůči feminismu je zjevný: již pouhou svou existencí připomíná politickou absenci sociální dělohy a nestabilní moc systému, který vznikl
emancipací mužů.
Nebezpečím lidstva není subverzivní děloha, která rodí v chaosu bytí, ale hypertrofie zákonů otce, která vylučuje plodivou diferenciaci sociálního lůna. Proto moderní politický systém dokázal vygenerovat „novověké kontinuum hrůzy“: genocidu indiánů, Arménů, Židů, kolonialismus nebo totalitarismus.
Svou vinu však patriarchální systém tají. Proto k jeho mýtům patří i teze psychologa Franze Renggliho, že „novověké kontinuum hrůzy“ bylo spoluurčováno též psychosociálně, neboť to, že v raném novověku došlo ke zpustošení vztahů matka-dítě, údajně vyvolalo kolektivní oslabení sociální imunity. Pro patriarchální řád je při kolapsu zákonů Otce signifikantní snaha o magickou obranu: za vším hledej vždy nepřítomnou Matku. Symbolickou osobu, kterou jsme ze systému nejdříve vyloučili, následně označíme za viníka.
Subverzní kultura je prostředím, kde se lidská bytost spirituálně i politicky podruhé rodí. Je místem, kde se často natrvalo zpřetrhávají pevná sociální pouta se zákony otce a jeho systémem, stejně jako pupeční šňůra s první sociální dělohou. Jelikož systém nemá žádnou sociální dělohu, může jen simulovat zrození nového člověka v systémových ideologických inkubátorech, v továrnách na průmyslové (například konzumní) lidství, jehož znaky jsou sociální klonovatelnost, disponibilita a manipulovatelnost.
Subverze odkrývá tajemství systému a řádu, protože demaskuje jeho nejintimnější místa, která, byť jsou „mimo“ systém, jsou nejvíce systémově zahalená – obnažují prázdnou dělohu systému. Za fíkovým listem systému prostě nic není. To je největší státní tajemství. Falus systému je opuštěný a sám jak Ježíš na kříži.
Kontrakultura je antisystémová, protože ve své subverznosti rozkrývá slabiny systému – například jeho rovnováhu, stabilitu a řád. Nemůže ale vytvořit vůči systému a establishmentu alternativu, protože plní funkci tvůrčí sociální dělohy. Je místem – „chórou“, o které Platón hovořil jako o „matce všech tvarů“. V sociální děloze subkultura nic nereprezentuje, nic neopakuje – zpřítomňuje jen sama sebe, stejně jako hudba v improvisingu. Její subverznost je nesystémová nebo antisystémová, protože každá kontrakultura žije v trhlině systému, v chóře věcí a v tajemství systému, jímž je jeho vlastní prázdnota. Děti kontrakultury vstupují do sociální dělohy, která se jim otvírá, ale i zavírá. Pulsuje. A tyto procesy mohou systém destabilizovat i stabilizovat.
Uzavřený politický systém si střeží tajemství své prázdnoty, a proto je pro něj každá sub-verze katastrofou, neboť je schopna otřást jeho stabilní verzí světa, jeho mocensky tunelovým viděním orientovaným na sociální uni-verzalitu (jedno-verznost). Naopak otevřené systémy se snaží subverzivní formy do sebe částečně integrovat, protože dynamika nových forem je vždy větší než dynamika systému. Mimochodem, kde by dnes byl celý slavný globální kapitalismus bez dynamiky rockového životního stylu, který v kontrakultuře druhé sociální dělohy v šedesátých letech vytvořili mladí lidé, o nichž politici (a to nikoliv jen komunističtí, ale i kapitalističtí, jako Ronald Reagan) nemluvili jinak než jako o „vlasatých opicích“?
Teorie konvergence, tedy postupného splývání kapitalismu a socialismu, byla statická a lineární. Dynamická teorie konvergence, která kromě směřování zahrnuje i momenty transformace jednoho nebo druhého systému, však ukazuje na složitější problém. Po kolapsu socialismu se sice totalita rozptýlila, ale tak, že je dnes obtížné rozpoznat, který tzv. demokratický stát má více totalitářské rysy: bushovská Amerika, nebo putinovské Rusko?
Integrovaná subverznost systém nemění, jen inovuje. Systém se dál distancuje od jakékoli „sociální dělohy“. Její existence ho zneklidňuje, protože vždy jsou odhaleny nějaké implicitně zapovězené kulturní intimity, kterých se kontrakultura chápe jako praxe subjektu, který je zároveň výrazem svobodného hlasu a těla.
Největším subkulturním a disidentským sebeklamem je mýtus, že vstoupí-li kritická „jinakost“ do systému, změní ho. Naopak. To systém si dřívější disidenty vychová tak, že se nakonec chovají systémově – tedy zcela odosobněně jako Václav Havel. Falický systém se nezměkčí ani žádným ženským subkulturně drzým riot grrrls úsměvem na MTV, ale jen transgenderovou sociální operací, v níž by navíc musel být sociálně konstruován jako „víceděložný“.
Problém není v tom, že například riot grrrls (drzé holky), které byly establishmentem dříve označované jako „deviantní držky“, jsou posléze integrovány do systému jako neškodné „subkulturní drz-zky“, ale že se za nimi uzavře jejich vlastní sociální děloha a ony se stanou kulturně neplodnými. Jak říká Germaine Greerová, stanou se vykastrovanými eunuškami.
Systém jako tyranie otce
Teorie subkultury musí vycházet z „těla“ systému, které není nikdy čistě abstraktní a bezpohlavní. Současné „tělo“ systému je falickým matrixem. Aby si udrželo svou mocenskou kondici, musí generovat vlastní virtuální plodnost, jejíž otcovský princip je založen na tezi, kterou formuloval již Herakleitos: „Boj je otcem všeho…“
Postmoderní politická zkušenost nás ale naučila jedné věci: proti moci-otci nelze bojovat jeho vlastními prostředky, protože se tím jeho systém posiluje. Mytologicky řečeno, patriarchální systém neskončil ani poté, kdy byl Uranus uvrhávající své děti do propasti vykastrován svým synem Kronem a tak zbaven moci, stejně tak neskončil ani poté, kdy Kronos, který ze strachu, že taktéž přijde o moc, požíral vlastní děti, byl sám později svržen svým synem Diem do podsvětních hlubin Tartaru, etc.
Tento systém nelze oslabit jinak než ho feminizovat subverzními pluralitními maternicemi. Je třeba ve „falickém“ těle systému vytvořit takříkajíc z ničeho (creatio ex nihilio) nejrůznější subkulturní dělohy, které budou nejen demaskovat, ale obnovovat tělo systému, systémově ho „feminizovat“ a „zjinačovat“.
Zatímco v patriarchálním systému platí princip, že „boj je otcem všeho“, strategie subkulturní dělohy je odlišná – jde v ní především o tvorbu a porod Neznámého. Zrození Šostakovičovy „kakofonie“ v totalitním řádu sovětské kultury, stejně jako zrození subkulturních drz-zek (riot grrrls) v reaganovsko-bushovské Americe, založené na antifeministické „odvetě“ (backlash), ukazuje na jiný druh moci dělohy. Subkultury (ženské stejně jako mužské) podléhají systémové integraci a kooptaci, ale jen v míře, v jaké samy ustupují z pozic své vlastní tvořivé dělohy a akceptují socializační „falické“ podmínky.
A jelikož ani otevřený hegemonický politický systém nemůže sám do sebe integrovat sociální dělohu, která je „mimo“ systém, byl postupně historickým vývojem etablován institut občanské společnosti jako mezičlánek, který je politickým kompromisem mezi různými sociálními dělohami a systémem. Tento politický mezičlánek osciluje chvíli na jednu stranu, chvíli na druhou.
Systém sám je tudíž neplodný, ale právě díky své neplodnosti je tělem udržujícím svou moc. Na moci je pravděpodobně nejvíce fascinující skutečnost, že v režimu systémového dozoru, střežení a kontroly může každý systém fungovat sám o sobě. A k tomu účelu potřebuje jen malou elitu systémových údržbářů, pár vyvolených v podobě mocenské ekonomické elity, vládnoucí politické strany, třídy či vojenské junty. Proto největším nebezpečím a svodem každého politického systému je jeho auto-systémovost – schopnost například na konci prohrané války ve vražedném systému dál likvidovat v koncentračních táborech zbylé vězně nebo odpálit zbraně hromadného ničení předem nastaveným počítačovým programem.
Žádná teorie systémů nám dosud neřekla, že systém je bez sociální dělohy. Proto čím více se například demokracie stává politicky auto-systémovou, tím více se vláda lidu stává vládou nad lidem. Obdobně žádná politická historiografie nám neříká, že revolučním událostem roku 1848, 1918, 1948, 1968 nebo 1989 předcházela subverznost malých sociálních děloh, která v jeden okamžik a na chvíli přerostla ve velkou „politickou konfiguraci sociální dělohy“, která byla schopna otřást mocí a zákony otce, jež však byly po krátké detronizaci opětovně inaugurovány. Opakovaně však slýcháme něco jiného: Politický falus Změkl a Pokles! Ať žije nová politická Erekce! Toť zákon systémového patriarchátu a jeho viagrové ideje re-prezentace…
Autor je undergroundový filosof a alternativní hudebník, externí spolupracovník genderové informační a tiskové agentury gitA. Nedávno vydal knihu esejů Decivilizace.