Korektní sestřička bohyně moudrosti

Sova Minerva vzlétá za soumraku – a jak zdůrazňuje G. W. F. Hegel v rámci své filosofické pedagogiky nočního vědění, s přibývající tmou je v noci každá kočka černá.

Toho si ostatně byly vědomy už v druhé polovině 19. století některé výjimečné české ženy, jako Eliška Krásnohorská, když ve své víře v intelektuální rovnocennost začaly pracovat na založení prvního soukromého dívčího gymnázia v Rakousku-Uhersku, nazvaného příznačně Minerva. I ony musely vystoupit z noci „absolutního“ dobového vědomí a procházet temnou slují společenských obvinění, například že žena, která usiluje o emancipaci prostřednictvím vzdělání, se odcizuje svému úkolu manželky a matky (spisovatel V. Hálek), staví se proti Bohu a odvěkým zákonům, a tudíž bude potrestána (pedagog E. Hrys), či musí být aspoň nešťastně provdaná, protože šťastně vdané ženy se o emancipaci nestarají (politik F. L. Rieger).

Nevychovávej nikoho pod třicet

Historie ženského vědění a vzdělanosti vychází cyklicky za soumraku epochy. I u nás vylétla sova Minerva po dlouhé době svobodně teprve po pádu komunistického režimu.

Jednou jsem se vracel pozdě v noci s kamarádkou-bohemistkou z večírku, kde většina přítomných žen byla z okruhu „gender studies“, ženských nebo přímo feministických organizací. Bylo to v druhé polovině devadesátých let, kdy se tyto aktivistky musely téměř každodenně potýkat s nejrůznějšími „absolutními“ misogynskými a antifeministickými názory a předsudky – respektive kdy se „řád pohlaví“ pro většinu společnosti jevil jako přirozený, konstantní a neměnný. Ten večírek byl vlastně sešlostí zvláštního klubu specializovaných odborníků na černé společenské kočky či rozbíječek nového dobového „absolutna“ společenského pohlaví.

Než přijela noční tramvaj, vyprávěla mi, že když ještě v osmdesátých letech studovala na gymnáziu, profesorka vyučující světovou literaturu jednou prohlásila, že dílo francouzské spisovatelky a filosofky Simone Beauvoirové Druhé pohlaví bude se studentkami probírat, až dosáhnou minimálně třiceti let. V té chvíli jsem nad sebou slyšel zatřepání křídel.

Slýchávaly i první minervistky od svých učitelek, že spisek Poddanství žen od Johna Stuarta Milla budou probírat, až se prosadí otázka ženského univerzitního vzdělání?

Jsou otázky „druhého pohlaví“ vztahující se k „zotročení“ ženské existence otázkami mimo pedagogické možnosti?

Vzhledem k humanistické tradici J. A. Komenského – která se stala i silnou argumentační oporou pro ženy propagující ženské vzdělávání v 19. století, neboť smysl vzdělání spočívá v tom, aby se člověk mohl stát člověkem – se tento postoj jevil téměř jako pedagogické selhání.

Potřeba jakési „mimoškolní pedagogiky“ s ví­ce než desetiletým odkladem se mi v té podzimní noci vtiskla hluboko do mysli. Nejen proto, že profesorčin postoj byl motivován přesně podle tradičního diferencujícího kritéria, kdy dívkám se v učení dostává jiný druh vědomostí a informací, anebo její pedagogickou sebeabdikací – jako by nebylo možné si osvojit zkušenost dospělých –, ale především samotnou temností a nejasností, která obklopuje lidské vědění, poznání a možnosti genderové výchovy obdobně, jako noc obklopuje chodce ve městě.

Lze skutečně o jistých věcech mlčet v čase, pakliže je tento čas strukturován pouze pravidelným zvoněním školních hodin? Je opravdu nezbytné určitá témata podmiňovat poznáním, které kráčí mimo samotný systém a čas vzdělání? Je opravdu světlo pedagogického vědění pro určité otázky příliš umělé?

Je možné učit revoluci?

Možná že profesorka literatury byla příliš ovlivněna perspektivou existencialistické morálky, podle níž se lidská bytost naplňuje pouze ustavičným přesahováním a překračováním k dalším svobodám, tedy mimo ženskou „imanenci“ – mimo vše, co je nehybné, považované za dané či osud a co je subjektu situací vnuceno či bere na sebe podobu újmy.

Asi byla příliš ovlivněna existencialistickou interpretací možností výchovy, podle níž – jak ostatně napsal v doslovu slavné knížky Jan Patočka – i dílo Beauvoirové dokumentuje snahu proniknout nad omezenost sociálního a duchovního původu, kdy její pohled není viděním pro pohled, „nýbrž je kusem orientace, tedy praxe, činu, kterým se proměňuje starý svět, prostě přijímaný, v nový, aktivně se osvobozující“.

Lze „učit“ na školách tento druh existenciálního aktivismu? A lze od mladých studentů reálně očekávat nějaké „kusy orientace, proměňující starý svět“? Výjimečně snad ano, ale standardně asi sotva. Stejně tak je možno se ptát dál: lze vyučovat na školách punk, anarchismus nebo dokonce radikální feminismus, pakliže meze otázky vzdělání jsou vždy orámovány Jaspersovou existencialistickou tezí, kdy „odpověď nebude dána žádným poznáním, ale, ať to zní jakkoliv podivně, rozhodnutím“? Je možno vyučovat existenciální revoluci nebo politickou vzpouru či občanské povstání? Je možno vyučovat performativitě existenciálního ANO nebo NE?

Ve světle těchto otázek se postoj profesorky už nejeví jako nepedagogický, ale spíše jen jako ne-pedagogický: prostě určité poznatky a formy vědění patří do roviny jiného než vzdělanostního času.

Na druhé straně, a tedy v kontrastu k této dobově možná přepjaté „existencialistické“ pedagogické sebeabdikaci, stojí výchovná teze Paula Freira, podle níž učitelé jsou vlastně „politikové a umělci“, a proto se musejí podílet na takzvané osvobozující výchově, která podněcuje uvědomovací proces (konscientaci). A právě od učitelů se očekává pedagogická angažovanost ve prospěch „potlačovaných“. Není to ale spíše utopie či potvrzení existence ne-pedagogické pedagogiky?

A jak dnes vnímá česká společnost pedagogicky angažovanou feministickou konscientaci?

Právě snahy o ni se po roce 1989 staly motorem mnohých ženských nevládních aktivit, až nakonec vyústily například do cyklů vzdělávacích seminářů nebo několikaletých projektů typu „Gender ve škole“ či do snahy institucionalizovat genderové metody na různých akademických pracovištích.

Zdálo by se, že současný stav vzbuzuje naděje, neboť zavádění gender studies nebo women´s studies v rámci vysokoškolského systému považují i přední světoví sociologové, jako například I. Wallerstein, za projev „experimentování, diverzifikace a decentralizace“.

Je proto dosti pravděpodobné, že dnes by ona profesorka světové literatury i pod vlivem různých příruček a manuálů pro učitele nesoucích název „Genderově citlivá výchova“ zaujala jiný postoj.

Situace se tedy zjevně pomalu proměňuje. Dokonce by se mohlo zdát, že genderové otázky opustily noční čas Minervy a nadšeneckých spolků zkoumajících černé kočky, protože genderová témata se stále více začínají institucionalizovat v denním světle školních seminářů a kursů.

Nočním městem dnes projíždí tramvaj označená velkým písmenem G (jako gender) a lidé do ní mohou skoro neproblematicky nastoupit, protože je funkčně doveze tam, kam přibližně potřebují.

Jenže mohou tito pasažéři vezoucí se ve specializovaném voze vědění zároveň slyšet v hlučném a umělém provozu školního vědění jemné zvuky křídel Minervy, která už svým zrozením naznačuje složitou dialektiku (ženského) poznání? Starý mýtus totiž říká, že Minerva se zrodila bez matky, přímo z hlavy Dia, když předtím snědl bohyni rozumu Métidu, aby jí zabránil porodit dceru, která by ho podle věštby měla převýšit moudrostí.

Nevede dialektika vědění od přímého poznání a setkání s bohyní rozumu (Métidy) přes temnou racionalitu moci (Dia) až k emancipaci z temnoty systému moci a zrození k vlastní moudrosti (Minervě-Athéně)?

Genderová věda proti feministické filosofii

Skutečně – jak mytická, tak i historická filosofická feministická moudrost nevzešla přímo z matky, ale naopak z konfliktu s otcem. Mýtus neodkazuje k zlatému věku moudrosti bohyně. I filosofka H. Nagl-Docekalová upozorňuje, že projekt feministické filosofie vyšel nikoli z imanentního vývoje bádání, nýbrž byl iniciován feminismem jako politickým hnutím a zůstává na něj stále pevně vázán. Kladení filosofických otázek má svůj zdroj v politickém angažmá v boji proti diskriminaci, kritice ideologie a filosoficky napomáhá institucionalizaci svobody.

Nebyl u nás genderový projekt po roce 1989, a tedy od samého počátku špatně filosoficky založen? Cožpak nebyly Minerviny otázky, vycházející původně z pozice zájmu o osvobození ženy, označeny za příliš politické, silně ideologické a především za málo vědecké? Nedeterminovala absence druhé vlny ženského hnutí u nás samotnou formu, ale i obsah toho, jak u nás byla Minerva přijata? A nevzala na sebe v Čechách filosofie genderovou roušku vědeckosti, apolitičnosti a neideologičnosti?

Neprosadila se snad koncepce, že gender studies neboli rodová studia jsou na rozdíl od women studies a feminismu „odbornou vědeckou disciplínou“ a mají údajně sledovat a interpretovat pouze empirická data o rozdílech obou pohlaví, vytvářet sociální senzitivitu a kultivovanost a formovat společnost „z pohledu gender“? A neposílila se tak nepřímo ona tradičně zjednodušená obecná představa, že „feminismus je ideologií žen reflektujících své postavení“? Cožpak genderový diskurs nebyl na počátku prezentován takto sebevymezujícím způsobem proto, že údajně na rozdíl od feminismu není disciplínou ideologickou a humanitní, ale „sociálně vědnou“?

Bohužel právě samotné tvrzení o ideologičnosti a neideologičnosti bylo a je vždy dvakráte ideologické: neboť si na jedné straně pohrává s ideologickou představou vědy jako oborem lidské činnosti, která je neutrální a kterou garantuje nezávislý subjekt, participující zcela objektivně na nějakém metadiskursu; na druhé straně jsou taková tvrzení a postoje ideologií právě i proto, že stabilizují a legitimizují dané poměry, které ve feminismu spatřují ohrožení své moci.

Polistopadová teze, že „gender je věda a feminismus ideologie“, byla navíc reliktem doby, kterou ovládal pozitivistický duch, prosazující se například prostřednictvím empirických výzkumů, a marně Minerva zdůrazňovala v kontextu „krize evropských věd“, že vědecký svět je účelovým univerzem, který při hledání objektivní povahy světa odhlíží od celku světa. A nikdo neslyšel její troufalou otázku, zdali je to vůbec podnik, který má hlubší smysl.

Gender byl navíc prohlášen za „organizační princip“. A opět, jako by nikdo nedbal nesouhlasného šumu Minerviných otázek, zdali si dá někdo filosofickou práci, aby vysvětlil mechanismus tohoto všemocného principu a přihlédl například k strukturalistickým analýzám nebo samoorganizujícím se diskursivním procesům. Samotný genderový diskurs je tak dogmaticky pojímám jako nějaký diskursivní „stát“ či homogenní struktura s autonomním či všudypřítomným suverénním organizujícím principem.

Věda, technika, psychologizace

Tím došlo k zásadní akulturaci, kulturně-politickému posunu. Na Západě se na rozdíl od nás gender studies většinou neskrývají za masu empirických informací, ale naopak velice jasně deklarují i politické postoje stejně jako v rámci feminismu, queer nebo gay and lesbian studies.

Původně společensky filosofické a politické Minerviny otázky se společensky „ztechnizovaly“ a „zvědečtily“. Po kolapsu marxistického režimu, kde se vědeckost a technika staly otevřeně ideologickými nástroji, se zdálo, že na uvolněný společenský trůn musí dosednout nová vědeckost a nová technizace společnosti, jako by šlo stále především o techniku společenského řízení – například narovnání genderu ve struktuře pracovního trhu, ve vylepšení pracovního práva nebo procentuálního zvýšení počtu žen ve vrcholových politických orgánech.

Filosoficky a politicky plnokrevnou bohyni Minervu na společenském piedestalu tiše nahradila sociální Genderistka. Politicky pobledlá, filosoficky pohublá, feministicky cudná a politicky superkorektní. Slovo revoluce nebo utopie – nemluvě o změně společenského systému – je pro ni téměř tabu. Nezrodila se ani z módy, ani z pluralitní potřeby různých forem moudrosti, ale především z potřeby vědomé politické náhražky a pod tlakem kulturně-společenských okolností. Zpočátku dokonce nechtěla být vůbec spojována se svou příliš politicky angažovanou feministickou západní sestrou. Jako by se bála, že tenhle kognitivní vztah bude znakem jejího špatného kádrového vzdělaneckého profilu, který může v konečném důsledku znamenat i nedoporučení výjezdní doložky do oblasti svobodného bádání, vědění a poznání.

Když Genderistka vstoupila do institucionálních prostorů lidského vědění jako pedagožka, pak problémy nepolitizovala, ale psychologizovala. Nehovořila příliš ani o lidské svobodě, ani nekritizovala žádný společenský nebo politický systém, ale jen mluvila o tom, jak genderově citlivě pracovat s chlapci a dívkami. Dokonce i politická kritika se zpsychologizovala – vláda se prostě „chová genderově necitlivě“.

Genderistka zavedla frazeologické výrazy, jako například „genderové senzitivní chování“, které se vyžaduje nejen od vlády a politiků, ale dokonce i od médií. Neklade se tudíž důraz na určitý způsob racionality, argumentace, a tedy řád genderového diskursu, ale předpokládají se v jeho kontextu spíše výjimečné psychologické schopnosti. Je to, jako bychom vyčítali někomu, že nemá hudební cítění nebo talent. Psychologizací politického problému se ale snižuje jeho strukturální političnost.

A jak jde dohromady dekonstrukce genderové hierarchie s institucionalizovaným hierarchizovaným školským systémem? A je možno genderovými školními příručkami, posilujícími genderově citlivou výchovu v rámci projektu Rovné příležitosti v pedagogické praxi, bořit genderové stereotypy, a to zase jen jinými kulturními stereotypy, například když se v takových příručkách vykresluje antifeministicky smýšlející muž jako obtloustlý, malý a poněkud přitroublý týpek?

Filosoficky je gender založen na partikularismu, kde gender jako pars (část) intervenuje a ovládá veškerý celek. A tak se například při zdůrazňování napravy nerovnoprávnosti v kontextu pracovního trhu nebo volby povolání potlačuje skutečnost, že v tomto částečném aspektu je především ve hře celá svoboda lidského bytí a celý politický systém.

Gender je jako osvětlená tramvaj poznání, která projíždí nočním městem a z níž se vše jeví daleko jasnější a srozumitelnější. Pakliže z ní ale člověk vystoupí k otázkám a problémům lidské svobody, moci nebo poznání, ocitá se za hranicemi genderu – v daleko temnější a komplexnější struktuře – obdobně jako osamocený chodec v nočním městě. Tato tramvaj nás ale nepřeveze přes hranice autentické svobody, která začíná skutečně „rozhodnutím“ neustále znovu a znovu vykračovat do neznámého temného sociálního města a ke svobodě samotné lidské existence a poznání.

Přesto když uslyšíme v této existenciální samotě nad sebou tichý šustot křídel, existuje naděje, že nikdy vlastně nekráčíme sami. Nad námi ovšem nepoletuje nějaký ochranný spásný anděl, ale jen Minerva s tisíci nejasnými a někdy i hodně temnými otázkami, které však dokážou narušovat pevnou imanenci lidského bytí a poznání.

S pojídačem živých myší a filosofem Ladislavem Klímou lze tak parafrázovaně konstatovat, že lepší je vystoupit z rozjeté tramvaje zavčasu sám než se z ní nechat vyhodit na její konečné.

P. S.: Nabízí se oprávněná genderová otázka, kde jsou v této kritice přítomni Genderisté? V tomto případě jsem jim poskytl výsadní úkol podřezat si pod sebou větev a padnout do soumračných temnot bohyně Minervy. Je to jedna z možností, jak se i muži mohou stát radikálními feministy.