Když si dnes prohlížíme knihu fotografií Jaromíra Funkeho (1896–1945) Louny, může se stát, že vůbec nepochopíme, proč tahle na první pohled zcela nevinná publikace v první polovině sedmdesátých let nakonec nevyšla, ačkoli byla uvedena v edičním plánu Severočeského nakladatelství v Ústí nad Labem.
Tištěné podoby se Funkeho lounský soubor dočkal poprvé na konci roku 2006. Nakladatelství Torst převzalo původní grafickou osnovu Libora Fáry, k níž grafik Martin Balcar připojil obálku plně akceptující Fárovu vizualitu. Původní je i otevírací text historičky umění Anny Fárové, datovaný listopadem 1971; autorka k němu loni v červenci jen připojila jednostránkový dovětek. Edičně se tedy nejedná ani o klasický reprint, ani o nově sestavenou knihu, nýbrž o jakousi rekonstrukci díla, které bylo zadrženo ve finální fázi, ale ještě ne jako úplně vytištěná kniha, putující posléze rovnou do stoupy, což počátkem sedmdesátých let potkalo nejeden titul připravený v liberálnějším ovzduší konce let šedesátých.
Nedráždit, ale říci si svoje
Jaromír Funke fotografoval Louny na objednávku tamější městské rady v letech 1940 a 1941. V květnu jedenačtyřicátého roku se v zasedací síni městské radnice konala jednotýdenní výstava, která vzniklý soubor představila, a tvůrci byl vyplacen honorář. Z této výstavní kolekce se uchovala pouze část, kterou schraňuje lounské muzeum. Odtud čerpala při koncepci knihy Anna Fárová; dalších několik záběrů města vybrala z Funkeho pozůstalosti. Celkem svazek obsahuje šestačtyřicet černobílých snímků města a jeho bezprostředního okolí. „Tato kniha není regionální fotografickou publikací. Je především Funkovou fotografickou vizí města a důslednou aplikací kompozičních principů, které celý život hledal a realizoval. Jsou v ní aplikace a ověření, že tyto kompoziční zákony jsou životaschopné a v takovém zaměření dosud nevyužité. Kniha stojí na půli cesty mezi Funkovými reprezentativními knihami architektur a jeho volnými kreacemi stylů. Cosi mezi klasickou konstrukcí a osobitou interpretací města, mezi zaujatým podáním jeho podoby a ušlechtilým výtvarným dokumentem,“ zakončila svůj text v listopadu 1971 Fárová.
Charakteristika je to výstižná, finalizuje autorčin předešlý výklad o Funkem a o jeho lounském cyklu. Fárová totiž úvodní text pojala zevrubně, s připomenutím uměleckého i sociálního kontextu, v němž se fotograf pohyboval. A právě pokud nebudeme mít na paměti jí zdůrazňovanou „mezipozici“ lounského cyklu, můžeme být poněkud zklamáni při srovnání těchto snímků s umělcovou vrcholnou tvorbou, kupříkladu s jeho abstraktními ateliérovými kreacemi z konce dvacátých let nebo s dynamikou záběrů moderní kolínské architektury z let třicátých. Louny skutečně kolísají mezi tradicionalistickým zdokumentováním některých městských reálií a „přivlastněním si“ tamějších centrálních staveb (věže radnice či chrámu sv. Mikuláše) prostřednictvím dramatizující diagonální kompozice, kterou Funke uplatňoval již někdy od poloviny dvacátých let. Nedráždit, ale říct si svoje, i tak lze vnímat lounskou zakázku.
Řekl bych, že kniha jako celek obrazově přece jen poněkud zestárla, ubylo na její vizuální neobvyklosti, pokud tedy k prohlížení nebudeme důsledně přistupovat s ambicí kunsthistorickou, jež bude mít bez ustání na paměti všemožné dobové souvislosti. Už nás nebude tolik jako třeba kdysi fotografa-krajináře Zdenka Fejfara vzrušovat fakt, že zatímco Josef Sudek jezdil do Českého středohoří se „svou panoramatickou bednou“, Jaromír Funke v téže krajině exponoval snímky na výšku a často navíc s vysoko položeným horizontem. Naopak dokumentární hodnota lounského souboru roste – kéž by rovněž některá další česká města byla v onu dobu takto zvěčněna, byť Funke zde v nejmenším nezdůrazňoval aspekt sociální, natož politický.
Něco tu nehraje
Ale nyní se vraťme na začátek a zkusme uvažovat, proč Louny v sedmdesátých letech nevyšly, přičemž samozřejmě nemůžeme počítat čas po lednu 1977, v němž vešlo ve známost, že Anna Fárová mezi prvními signovala Chartu 77. Autorka v loňském dovětku ke své předmluvě uvádí, že nevydání této knihy v Severočeském nakladatelství pro ni zůstává dosud „trochu záhadou“. Ještě i v červnu 1973 výtvarný redaktor nakladatelství Václav Daneš sdělil Anně Funkové, vdově po fotografovi, že publikace vyjde v tom roce anebo začátkem roku příštího. „Je tu ovšem stopa svědčící o důvodech zdržení vydání knihy: u hotové makety jsem nalezla 22 půlstran strojopisu básní v próze Emila Juliše, napsaných v roce 1973. Byly psány do hotové makety – jak lze usoudit podle jejich číslování,“ sděluje Fárové v dodatku. „Básník Emil Juliš s redaktory nakladatelství v dobré víře, že samotná kniha fotografií pouze s odborným úvodem širší veřejnost neosloví a nezaujme, chtěli knihu obohatit slovem básníka a celku tak prospět. Průtahy způsobily, že kniha nakonec už nevyšla. Čas se naplňoval, dobový tlak vzrůstal, nezájem o takový druh knihy nepocházel jen z rozhodnutí redakce. Julišovy texty nakonec až v roce 1996 vydalo nakladatelství Torst v jeho knize Nevyhnutelnosti (na s. 51–69), kde je ukázkou doprovodily čtyři Funkovy fotografie obsažené v knize Louny,“ dodává Anna Fárová.
Připojme, že v ediční poznámce Nevyhnutelností (napsal ji editor i redaktor toho svazku Jan Šulc, který je i redaktorem nynější Funkeho knihy Louny) stojí kromě jiného toto: „Pro knihu fotografií Loun od Jaromíra Funkeho napsal v roce 1973 Emil Juliš 39 textů (jeden text se vztahoval ke dvěma fotografiím), které se vázaly ke konkrétním snímkům, neměly názvy… Z původních Funkeho 40 fotografií tiskneme v naší knize na ukázku čtyři, celý cyklus je uložen v muzeu v Lounech a zasloužil by si (spolu s Julišovým básnickým doprovodem) samostatnou publikaci v odpovídajícím knižním formátu.“
Tady však cosi nehraje, respektive na místě je uvažovat co možná nejvěrněji v dobových intencích (Emila Juliše se již bohužel zeptat nelze, loni 25. prosince zemřel). Právě Julišovi byl v jedenasedmdesátém roce zničen náklad jeho sbírky Nová země; stal se tvůrcem pro režim nežádoucím a oficiálně začal publikovat až zase roku 1988. Tudíž lidé ze Severočeského nakladatelství možná chtěli Juliše do svého edičního plánu propašovat alespoň participací na Funkeho knize (totéž nakladatelství Julišovi vydalo v letech 1966 a 1969 sbírky Pohledná poezie a Vědomí možností), čímž si však, domnívám se, situaci s vydáním Loun pouze zkomplikovali, neboť autorská čistka byla ze strany normalizační moci důsledná a naděje, že odstranění tvůrci se publikačně dostanou jinudy tamtéž, se pozvolna ukazovala být iluzorní.
Obdobně lze zpochybnit jakési obezřetně ekonomické uvažování severočeských nakladatelů počátku sedmdesátých let o tom, že fotografická kniha s odborným úvodem „širší veřejnost neosloví a nezaujme“, a vysvětlit tak navýšení jejího ekonomického potenciálu přítomností básní v próze. To by v několika ohledech byla úvaha opravdu kuriózní, tím spíš, že Funkeho monografie v tom čase úspěšně existovaly již dvě (jednu roku 1960 vydalo SNKLHU, o deset let později další přidal Odeon) a Anna Fárová byla zejména díky odeonské edici Umělecká fotografie uznávanou interpretkou tohoto oboru. Pravděpodobnějším důvodem nevydání té knihy se mi jeví něco jiného. Ačkoliv Fárová v úvodním textu napínala všechny síly k tomu, aby politicky „náležitě“, přitom však bez ostudně kolaborujících formulací vypíchla souvislosti Funkeho tvorby s dobovou fotografií a kulturou sovětskou, asi se to v přituhující normalizaci zdálo málo. Funkeho esteticko-idylický obraz Loun šlo „okecat“ pouze do jisté míry. Třídní boj nikde, nacistické uchvácení rovněž žádné. Než cokoliv riskovat, raději tu knihu dáme k ledu. Tento způsob uvažování, tyto obavy, byť tehdy třeba nevyslovené takto přímočaře, zřejmě sehrály svoji roli. Dneska už se celou pravdu o tomto případu nedozvíme. Buďme rádi, že kniha je světě a že nad praktikami, které její osud zkomplikovaly, můžeme již pouze „bezbolestně“ kroutit hlavou.
Autor je redaktor MF Dnes.
Jaromír Funke: Louny.
Úvodní studii napsala a publikaci uspořádala Anna Fárová. Torst, Praha 2006, 72 stran.