Zelená láhev

Shluk stavení ukrytý na opuštěném konci obrovské pouště se postupně vylidňoval. Nejdřív odešli muži s pevnýma nohama a silnými pažemi. Před mnoha lety se odhodlaně vydali bojovat za půdu. To je pěkné, když tady o půdu nikdo nebojuje, kdo by taky chtěl suché a holé kopce, ledkovité nížiny spalované sluncem silnějším než bolest zubů. Hrstka mužů, která se vrátila, hned za týden znovu odešla se svými věcmi, ženami a dětmi. To bylo za období hrozného hladu. Žádná záda na nošení vápence a kamencových kvádrů, ustaly cesty povozů, které dřív přijížděly naložené potravinami z míst za suchou lagunou a napěchované kamením se vracely stejnou cestou. Nouze byla tehdy taková, že si staří lidé museli vybavit indiánské zvyky, tak dávné a zapomenuté, že je skoro vynalezli. Tak se naučili jíst silné kořeny nízkých keřů nesahajících ani po kolena, nastražili pasti na hady a skalní myši, a jednoho dne, kdy se vyhublé děti dívaly smutněji než jindy, se daly ženy dohromady a zabily krotkou mulu svobodně pobíhající po údolí. Od té doby nejprozíravější z nich zasévaly cukety a fazole a vyrobily schrány ze stonků agáve a starého sedla, aby rostliny ukryly před ďábelským sluncem.

Tam se narodila, nevěděla kde ani kdy, ale narodila se tam. Nejvíc se pamatovala na to, že byla sedmá ze sourozenců a druhá dcera, která se matce povedla. Dětství strávila dřinou při mletí kukuřice. Z nošení věder s vodou jí narostla chlapská ramena, velká chodidla a pevné nohy. Byla silná jako kůň, mohla chodit celé hodiny se zahalenou hlavou a zakrytými ústy. Když bylo zapotřebí, jako jedna z nejstatečnějších se vydávala až na poslední kopec, tak vzdálený, že nebyl vidět, ale byl tam. Jako malá si zvykla na smrt a ticho, viděla uschnout mnoho životů, hlavně dětských. Osleplá sluncem ve žhavém poledni občas uvažovala, co se asi nachází za tím prokletým zrcadlem písčité půdy. Taky se někdy ptala vozků. Vždycky jí říkali totéž, že za písčinami jsou porosty keře kreozotu a pak zas další písčiny. Znali jenom cestu k vlaku, ale z vyprávění věděli, že po mnoha žíznivých hodinách chůze tam existuje místo, kde se všechno zelená a prší každý den. Nemohla tomu uvěřit. Jeden z těch mužů jí dal láhev ze zeleného skla, nejúžasnější dárek jejího dětství. Měla ji zabalenou v čistém hadříku a každý den si ji přikládala k očím, aby oslnivou pustinu viděla celou zeleně.

Rychle vyrostla, pořád čekala na déšť, pořád tvrdě dřela. Ve dvanácti letech už věděla, jak se starat o dítě a co dělat, aby nebyla pro rodinu přítěží. Ve čtrnácti si uvědomila, že existují muži, a v patnácti začala žít na hromádce. Její muž byl hloupý, hloupější než potrhlá slepice, ale milovala ho, měla ho ráda.

Jednoho větrného rána, nedlouho po narození syna, dorazily povozy a hned nastalo pozdvižení. Muži zpoza vyprahliny přinášeli zprávy o válce, noži, řevu a koních. Prý se to tam mele, chlapi se shromažďují a jízdenky na vlak jsou zadarmo, prý se to vyplatí, dostávají dost jídla a žold, navíc odměny a taky se drancuje, protože platí, že kdo získá kozu, patří mu i kůzle. Vápeníkům se z těch slibů slabě zablýskly oči.

Abych ti mohl koupit pěknou látku, proto chci jít. Žena se neústupně a tvrdě jako kámen dívala do země. Pak se všichni sešli, navzájem se podpořili a příští den první z nich vyrazili spolu s povozy, v podvečer další a třetí den i ti zbývající. Za dvě noci zůstala vesnice bez manželů a bratrů. Říkali, že se vrátí brzy, dřív než v pytlích dojde kukuřice, ale nedodrželi to. Uplynuly týdny a nastala úzkost. Hlad svévolně obcházel hřebeny kopců, ten zrádce po nocích lezl do chatrčí a způsoboval, že děti víc žadonily a méně si hrály, a dokonce se podepisoval i na neklidných pohledech starých lidí a na povadlých a utrápených ženských tvářích. Ty přízračná sušinko, zkroucený kořene gumovníku, kliď se odsud. Jenže hlad se smál a jako protřelý světák po celý den tančil svůj tanec smrti. Jedinou nadějí byly povozy, které by přijely pro kamenec a přivezly potraviny. Silné ruce začaly sbírat kamení a oči se zatím rozhlížely po obzoru. Dál shromažďovali blyštivé krystaly a bílý kámen, dokud starého hladovce nenašli, jak si zpívá uvelebený na dně prázdného košíku od fazolí. Potom vyměnili ledková skaliska za porosty plevelu a keře kreozotu. S mačetou v ruce a samotou svírající žaludek odhodlaně začali rozdírat všechno, co se dalo jíst. Zkusili všechno, co šlo, staří lidé dostali přednost. Celé měsíce je držely při životě krysy, uzly provazů a samotná pustina, zatímco se úplně zesláblí proměňovali v zemědělce.

—

Povozy se už nikdy nevrátily a stejně tak ani mnoho jejich mužů. Ti, kdo přicházeli, vyprávěli mnoho věcí, které jí od té doby, co věděla o svém muži, připadaly pořád stejné. Začínala pracovat před východem slunce, prohloubila studnu. Malý syn seshora vytahoval mokrý pískovec pomocí vlastnoručně spleteného provazu a mísy z želvího krunýře. Když jednou hledala včelí plástve, narazila na králičí samici s mláďaty. Místo aby je zabila, pustila se do chovu. Jako zázrakem se jí vyvedli. Pak to bylo snazší, psím a králičím trusem pohnojila políčko vhodné k obdělávání a obehnala ho pichlavými odolnými keři, aby ho ochránila před úmorně horkým větrem. Tam zasela kukuřici, cuketu a fazole, a králíky krmila plevelem a opunciemi povařenými ve slané vodě. Za pár let měla dost na to, aby mohla věci dávat a směňovat. Chtěla slepici, ale jediný člověk, který je měl, nejevil zájem žádnou vyměnit a měl je dokonce uvnitř chatrče, aby si je lépe ohlídal. Nakonec jí po dlouhém naléhání vyměnil dvě kuřata, samečka a samičku, za čtyři králíky, dvě cukety a menší košík očištěných fazolí. Přišla ji tak draho, že pár měsíců zanedbávala pole, aby je mohla hlídat, posílala synka do porostů kreozotu pro bílé červy a šedivé motýly, a vodu na pití jim nepřestala převařovat, dokud nebyla dost velká a silná.

Jak přežívala neustále zabraná do práce, vesnice se postupně vylidňovala. Nejdřív jí to nevadilo a moc si toho nevšímala. Že někdo přišel a zítra si s sebou vezme ženu a věci, že babičce se nechce jít pryč, protože třeba umře na cestě, že spolu odejdou sestry, které žijí samy. Co nám je do druhých, nikde nikoho nemáme, a dokud zůstaneme silní, o jídlo mít nouzi nebudeme. Jenže si všimla, že syn má zvláštní ohníčky v očích a také její odvážnou zvědavost, se kterou jako malá holka pozorovala vozky nebo drtila hlavu zmije velkým kamenem. Bála se, moc se bála a na Boha se obrátit nemohla, protože ji k tomu nikdy nevedli. Její syn byl po otci zamlklý, ale nebyl hloupý, ne, nebyl vůbec hloupý. Jak by také mohl být, když pouhým přemýšlením vynalezl stružky na zavlažování půdy a díky němu měli i vlastní včely, které jim dávaly med po celý rok. Proto měla strach, strach, aby se nenechal zburcovat a neodešel, byl to jediné, co měla, ale nebudu ho držet, jestli chce, ať si třeba uletí daleko, i kdybych se tu měla sama strhat, vždyť za tím posledním vyprahlým kopcem musí být věcí.

—

Když se pak v jednu chvíli přiblížila k plotu, zády k chatrči, a ucítila, jak ji synovy paže silně tisknou a jak jí potichu brečí na zátylku, už to nevydržela a vzbouřila se proti svému vnitřnímu pocitu, pocitu sobeckého špinavého psa prolezlého červy. Nitro se jí znovu otevřelo, aby se pročistilo hrstmi dobrosrdečnosti, kterou v sobě nosila, a na přímém, protivném slunci, představujícím pošetilou dohodu s její žalostně zpustlou zemí, mu velkoryse projevila pochopení.

Ještě jednou zahlédla, jak se muži vydávají směrem ke kolejím. Odevzdala mu sáček plný krásných pouštních kamínků a vůbec s ním nepromluvila, protože se jí všechna krev srazila v ústech.

Celý udivený nesměle nastoupil do vlaku. Kromě toho, co měl na sobě, což bylo všechno dárek od strýčka, kterého doprovázel, si s sebou nesl ještě plátno ve tvaru měšce a uvnitř: vařenou, sušenou a mletou kukuřici, medové sušenky z fazolové mouky, velké kusy minerální soli, kousky kaktusu biznagy proti bolesti a onen sáček s hezkými kamínky. Jelikož neznal jiný pohyb než chůzi, dva dny si prožil peklo, když se mu neustále točila hlava. Poradili mu, ať se dívá do dálky, nejdál, co to jde, ale jeho oči, zvyklé hledět do země – jenom tak je nepálil vítr a slunce – se zarputile vracely k závratně ubíhajícím opunciím a balvanům, což mu obracelo oči v sloup a zvedalo žaludek. Nakonec drkotání prken a želez přivykl natolik, že jeho žaludek byl s to přijímat potravu i za neustálého kodrcání. Jednou k ránu pocítil, jak ta hromada plechu skřípe, trochu dozadu, trochu dopředu, zase dozadu a zase dopředu, a vystrašený tím, že zastavují, probudil strýčka. Byli na místě.

—

Pila byla v porovnání s okolním širokým lesem maličká. Sotva dorazil, ani se ho o to nikdo neprosil a sám od sebe, místo aby seděl a čekal jako mnozí další, posbíral hobliny a kusy kůry roztroušené po prostranství před dílnou, potom na kraji srovnal pár sudů, a zatímco pracoval, takhle se mi líbíš, hochu, my si budeme rozumět. Moc nerozuměl, ale z tónu hlasu a úsměvu poznal, že je vítán. Získal pánovu důvěru a ten ho za měsíc nechal přivézt tři krajany. Za rok už byl nadřízený těm, kdo mluvili jeho řečí. Mistr ho zavedl do banky a co nejlépe mu vysvětlil, že tady mu platí za to, že mají jeho peníze, on to pochopil a před nedůvěřivými zraky vedoucího si roztrhl opasek napěchovaný čtyřmi roky práce, pěkná sumička, hochu. Jako příjemce platby bylo uvedeno jméno jeho matky, žijící ve vápenité, kamencové, poklidné vesnici daleko za velkou řekou, v záhybu útrpné prosluněné pouště, kde se mluví jeho řečí a kde na něj ona čeká.

Strávil tam další tři podzimy a jeho bankovní účet zatím rostl. Jednoho slunečného odpoledne si bílí muži stěžovali na vedro, světlovlasý majitel pily pojídal vyloupaný kukuřičný klas, bramborovou kaši a smažené maso; pane, pane, ve skladu se skutálely klády. Rozruch a křik a kovový zvuk gongu. Nemohli už nic dělat. Předák zpoza velké řeky, který byl ztělesněním práce, důvěry a vlídnosti, proléval svou krev rozdrcený mezi kládami čišícími laskavostí a mocí.

Částku uloženou v bance mrtvým chlapcem zvýšil mistr na dvanáctinásobek. Jména chlapce a jeho matky byla připsána na spoustu seznamů, které visely na jihu v pohraničních kancelářích. Vydržela tam hodně let. Ve skutečnosti ty pruhy jmen stejně nikdo nečetl.

V polovině století se banka u pily stala součástí mocného bankovního řetězce. Příchozí auditoři našli dvacet let starý vklad, nyní ztrojnásobený. Uvedený příjemce se ničeho nedožadoval, k úrokům z původní částky se přidávaly další. A tak to šlo rok za rokem. Jestliže částka byla na počátku úctyhodná, teď už představovala značné jmění. Obrátili se na starého obchodníka s dřevem, ten jim pověděl o vyšetřováních provedených během prvních let, všechna bez výsledku, a dal svolení k tomu, aby se z nahromaděných úroků zaplatilo solidní pátrání po majitelce jmění. Bankovní řetězec si najal vyšetřovací agenturu specializovanou na hledání zboží a osob. Vyšetřovatel, který přijel na pilu, našel velice málo údajů, v podstatě jen řádky darovací smlouvy sepsané před čtyřiadvaceti lety. Paní ta a ta z vápencové vesnice za velkou řekou. Nebyla jiná možnost než se držet dotyčné pouště a odtamtud pátrání nějak blížeji nasměrovat.

Najali si ho z ciziny, aby prošel vesnice v poušti, je jedno, jak dlouho to bude trvat, a aby našel ženu, která už ani možná nežije. Jestli je naživu nebo ne, to je pro mě to nejmenší, já potřebuju důkaz, zaplatí mi stejně, hrozně rád bych ji našel, jsem vyschlý na prach i zevnitř, ještě aby tak ze mě začaly vycházet chuchvalce pěny a hadi.

—

Deset let zůstaly díry ve žluté zemi nepoužité, otevřené horku. Potom šla jedna smrt za druhou a v jednom roce pohřbili tři. Od té doby smutné oči zapadlé v chatrčích vesnice nepohnutě vyhlížely pochmurnou návštěvu, očekávanou již léta. Jenom ona se vzepřela úmyslu a osudu zřetelnému na tvářích a pohybech svých sousedů. Hrob si vykopala, protože to udělali všichni, ale jak vytahovala balvany, přísahala sama na sebe a na svá léta samoty, že ho nikdy nepoužije. Protože bude silná a počká na syna, i kdyby měla vyvádět hlouposti, bylo jí to jedno, jen aby se ho dočkala. Když byla malá, řekli jí, že indiáni si prodlužují život tím, že pojídají ještě teplé břicho oplodněné samice nějakého zvířete, tak udělám třeba i to, až vytuším, že zubatá jde kolem, sním břicha svých králičích samic, ať třeba cítím, jak mě uvnitř pářou, ať cítím jejich mladé, jak se mi hýbou v puse, a přitom v nitru naříkám, musím žít a vidět ho přicházet, směrem od vlaku, přijde spolu s dětmi a mě vezme s sebou, protože nechci umřít sama…

Životní síla se v ní držela ještě hodně dlouho, až zbyli jenom dva a ten druhý ji tajně pozoroval, aby viděl, který z nich už nevstane. Utvrzená v přesvědčení a čekání si byla jistá, že jednou bude muset svého celoživotního souseda dotáhnout až na kopec. A bylo tomu tak. Jednou pozdě odpoledne postrádala rozechvělé světýlko prozrazující přítomnost toho druhého, pak si uvědomila, že celé odpoledne bylo slyšet povyk hladových slepic, najednou nemohla popadnout dech, ucítila slabé řinčení studené smrti a nohy měla jako přikované vprostřed svého trápení. Našla ho ztuhlého, pramínek zkažené krve mu vytékal z pusy a ještěrka mu vysrkávala oči.

Vyrobila hadrové lehátko a ráno jej odvlekla až na kopec zapomnění. Vrátila se celá od kamení, s pískem mezi zuby a iluzemi téměř spálenými na popel.

Byla posedlá tokem času, odměřovala ho podle pelichání slepic a rozkvétání opuncií. Každou noc sedávala na dvorku s náručí nacpanou různými hadříky, silně je k sobě tiskla a nahlas promlouvala. Spánek ji svou návštěvou uctíval čím dál méně, přestože hodně pracovala, po nocích tedy pozorovala hvězdy nebo si představovala synovy děti.

Zahlédla ho už z dálky, téměř neznatelný bod v jednotvárné poušti. Právě vytahovala vodu, dlouhé stíny začínaly olizovat zemi a vzduch rozpálené trouby zahajoval své každodenní toulky. Hrudí jí projelo vzrušení a bušení srdce jí tříštilo žlábek mezi ňadry. Rozechvělá dojetím mu běžela vstříc bez pokrývky hlavy, ohluchlá rozrušením se ztřeštěně smála. Cestou brečela, oči jí hořely, šlapala mezi balvany a množství drásavých trnů ani necítila. Jde můj chlapeček, jde můj chlapeček, její vlasy a kůže, nesnesitelné houští v hrdle, noha zanechávající ve křoví mezeru a boky, které odíraly dlouhé blyštivé hroty agáve, vše měla jako vyplašené mraveniště.

Oči zvyklé dívat se do dálky ho zaměřily, ještě než návštěvník zmožený sluncem mohl vůbec vidět něco určitého na obzoru s plouživými stíny, připomněla si ho ve vzpomínkách a křeč s příchutí železa ji vznešeně vymrštila proti kobaltové dálavě, kde začíná noc. Vrátila se stejnou cestou zpátky, pomalu, velmi pomalu, vynesla z domu uhlíky a u dvorku rozdělala hranici z roští voskového keře, aby se pocestný měl čeho zachytit a konečně si ulevil od koloběhu žízně.

Tak se nejmenuju, ani ji neznám. Tady nikdo není, už dlouhá léta žiju sama s králíky a slepicemi, kdyby tu někdo byl, vyřídila bych mu to, ale tady nikdo nežije… Ve tváři pocestného se zračil údiv a mrzutost. Přišel s úpalem, koutky úst měl úplně bílé, čelo rudé a ruce rozpraskané jako zem v období sucha. Znalá útrap žízně a strastí všech, kdo se pochodem v takovém žáru zalkli sluncem, mu co chvíli podávala džbánek se slanou vodou, aby mu pozvolna uhasila oheň v útrobách. Namočila staré čisté hadříky a položila mu je na předloktí, čelo a chodidla. Nenechala ho promluvit ani pohnout. Podávala mu vodu tak dlouho, dokud jí muž neřekl, že už nemůže, jestli se nejdřív nezbaví vody v těle, nechala ho, aby jí pak pověděl, že se už může hýbat a mluvit, protože z počáteční hranice zbyl jen popel.

Poprvé za spoustu let uvařila teplou večeři, když byla sama, jídlo v kastrolu by ji otrávilo, jak v tom zničujícím vedru kvasilo. Muž jí pověděl o zaměstnanci, který zemřel ve čtyřiadvaceti letech, o jmění, které asi před dvaceti lety zanechal matce, proto ji musí najít. Jestli kdy žila, už bude po ní, musí být mrtvá a vyschlá, s kostmi jako z ledku. Tady nikdo není, všichni zemřeli už dávno, nikdo tady nezůstal…

Po večeři muž usnul, ona ho pozorovala a její nitro zelo prázdnotou. Pustila králíky, slepice roznesla po popelavých pobořených obrysech opuštěné vápencové vesnice. Připravila sáček s rozemletou vařenou kukuřicí, medovými sušenkami z fazolové mouky, dřevěný soudek s vodou a hrst kamenné soli. Když ranní slunce poklidně svítilo, muž odešel, ona mu dala ranec s jídlem, prastaré brýle s tmavými skly a starou zelenou láhev, pečlivě zabalenou do čistého hadříku.

S bolestí prožitých let, svazující každičký kloub, se pozvolna svezla k zemi, až zůstala sedět. Takových let tam prožila, dýchala oheň, přitisknutá k zemi sála vodu, pečovala o svou neúrodnou půdu…

U kolejí se smaragdově zelená láhev rozbila na tisíc kousků a v nicotném jadérku běloby a vápence, schovaném v pouštním záhybu, se čelem k oslnivému zrcadlu slunečných písčin, čelem k vedru, jež jí zkrabatělo kůži a zeskelnatělo oči, jedna žena odevzdala smrti, vyschlá zevnitř i zvenku.

Přeložila Denisa Kantnerová. Redakčně kráceno.

Z antologie mexické prózy 20. století Paisajes de limbo, Tusquets Editores, México 2001.