Spor biologů s ekology

Slovo „krajina“ v názvu sborníku odkazuje na přírodu a její ochranu, která je během Ekologických dnů Olomouc stěžejním tématem. Okruh příspěvků je však širší, krajina je míněna jako symbolický prostor, v němž lze bloudit a nacházet třeba i „krajinu školního vzdělávání“. Lze však také pochybovat o tom, nakolik je výběr z diskusních příspěvků, jen volně tematicky sjednocených, vhodnou náplní pro knihu. Tematická pestrost má velký půvab pro přímého účastníka festivalu, který si na místě může vybírat; něco vyslechnout, něco pominout. Ekologické dny jsou bohatě prostřeným švédským stolem, kniha by však možná měla nabízet ucelenější menu.

Editor Michal Bartoš nechtěl vydávat klasický sborník z odborné konference určený pro zasvěcený okruh čtenářů. Vybíral příspěvky polemické, zasvěcené, poetické i vášnivé – snažil se vnést do sborníku i žánrovou a tematickou pestrost, která je pro Ekologické dny Olomouc typická. Vedle sebe se tak ocitly výtvarníkova úvaha o krajině a umění, přednášky přibližující Josefa Sudka a Bohuslava Reynka (jedny z nejzasvěcenějších příspěvků vůbec), filosofické úvahy – o vztahu víry, pochybností, skepse a náboženství Ivana Odilo Štampacha či o vztahu mezi řádem a chaosem od Zdeňka Kratochvíla, aktuální zhodnocení Komunistického manifestu na pozadí globalizace ústy Václava Bělohradského, pohled pod pokličku modernizace od Jana Kellera. Protože jsou příspěvky ale spjaty spíše společným datem vzniku nežli tématem, je kniha poněkud obtížně uchopitelná.

Přesto má smysl ji číst. Nabízí totiž náhled na úroveň současné české diskuse o ochraně přírody. A navíc obsahuje kapitolu o problematice školního vzdělávání, která má spíš povahu knihy v knize a rozhodně přináší zajímavé texty, i když se nedá považovat za ilustraci aktuální debaty o reformě školství.

Protagonisty první diskuse jsou sám Bartoš a Tomáš Daněk, absolventi olomoucké katedry ochrany a tvorby životního prostředí. Skupina biologů (Jan Zrzavý, Stanislav Komárek, Jiří Sádlo, David Storch) hraje roli advokátů ďáblových. Jestliže jsou oba environmentalisté prodchnuti místy až revolučním zápalem pro změny, biologové nabízejí klidnou, věcnou, někdy schválně lidově rozšafnou pózu. Ideovou půtku rozpoutalo vystoupení Antigaia Storcha a Zrzavého na Ekologických dnech 1999, kdy z úst biologů zaznělo, že současné vymírání druhů není závažným problémem, že úbytek biodiverzity neznamená automaticky ohrožení ekologické stability. Svým vystoupením dali najevo, že přírodu netřeba nijak zvlášť chránit, a prohlásili, že environmentalistika vznikla jako potřeba své doby. Daněk z Antigaiy cituje i v tomto sborníku, když rozvíjí filipiku proti „odpřírodněné přírodě“, jinými slovy proti tomu, aby si biologové uzurpovali nárok na vědecký výklad přírody. Vůči Antigaie, na niž se rok od roku vrstvily další provokativní teze (z let 2005/2006 cituje opět Storcha se Zrzavým: „Psychologickou motivací mnoha ekologů je přesvědčení, že s přírodou není něco v pořádku“, „Vždy, když někdo dává najevo, že se stará o lidstvo a svět a biosféru, tak je podezřelý“), se vymezuje i Bartoš. Přes veškerý zápal jsou ale oba environmentalisté spíš v defenzívě. Bohužel, jejich slabinou je nedostatek věcnosti, která naopak zdobí příspěvky odpůrců. Není však nutné rozhodovat, kdo z účastníků sporu má pravdu. Důležité je, že debata pokračuje a není pouze sérií monologů.

Bartoš a Zrzavý vstoupili i do debaty nad stavem školství, kde jejich potyčka v podstatě pokračuje, třebaže se v něčem shodnou. „Je to už tak nějak jednou z našich jistot, že učebnice jsou katalogy již prošlé a dobře uleželé vědy,“ říká Bartoš, cituje Zrzavého: „Biologie je v učebnicích předváděna v odporně pozitivistické podobě“. Bartoš však především rozvíjí svou obranu svobodného výkladu přírody, jejích potřeb a vztahu člověka a přírody proti biologickým expertům. A když Zrzavý, jemuž sekunduje Stanislav Komárek, tvrdí, že školství v zásadě nemá ten smysl, který mu obecně přisuzujeme (tj. naučit sumu poznatků), a že vlastně funguje docela dobře, a nemá tudíž valný smysl ho reformovat, souzní to s jeho tezí, že příroda nemá ten význam, jaký jí přisuzují environmentalisté (například být zelenými plícemi planety), nijak zvlášť ohrožena není, a není tudíž potřeba ji zvlášť chránit.

Zrzavý by mohl být špičkovým fejetonistou, kdyby jeho zahleděnost do sebe nerostla spolu se vzdáleností tématu od evoluční biologie. Komárek je na tom podobně, i když předvádí ironický odstup – svou přednášku nadepsal: „Pocem, synu... a uč se moudrým býti“. Postavil ji však především na domněnkách. Není totiž pravda, že by s výjimkou novověké Evropy neexistovaly školy státní, ani že se ve školách vždy a všude žáci učili zpaměti celé posvátné texty, k jejichž smysluplné interpretaci se dostali až jako dospělí. Čtenáři by se tak skoro chtělo říci: „pocem, synu... a drž se svého kopyta“. I přesto ovšem oba biologové nutí čtenáře svým nenapodobitelným stylem zauvažovat: Je školství skutečně v krizi, je potřeba ho reformovat, a pokud ano, jak?

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.