V komorní novele Ráno a večer popisuje Jon Fosse obyčejný život norského rybáře prostřednictvím dvou zásadních životních okamžiků: zrození a smrti.
Norský spisovatel Jon Fosse ve světě proslul svými dramaty o nepříliš harmonických rodinných vztazích. Minimalistický jazyk, postavený na opakování a variacích několika replik, ukazuje chladnou realitu mezilidských pout natolik výmluvně, že si autor získal publikum například i v kulturně vzdáleném Japonsku. Na českých scénách byly v překladu Karolíny Stehlíkové zinscenovány hry Jméno (Namnet), Noc zpívá své písně (Natta syng sine songar), Někdo přijde (Nokon kjem til ĺ komme), Syn (Sonen) a Zima (Vinter).
Fosseho prozaická tvorba se od té dramatické příliš neliší, jazyková úspornost ho staví do protikladu k těm norským autorům, jejichž mnohasetstránkové příběhy strhují čtenáře svou epickou šíří, za všechny jmenujme například do češtiny přeložený román Larse Saabye Christensena Poloviční bratr. Novela Ráno a večer (Morgon og kveld, 2000) byla v autorově rodné zemi oceněna příznivými kritikami a nominována na prestižní cenu Severské rady za literaturu.
Zrození a smrt
Fosseho romány i dramata pojednávají o jedincích ocitajících se v mezní životní situaci, ve stavu vnitřního napětí, mnohdy na hranici psychického zhroucení či šílenství. Vnitřní monolog postavy, která si v hlavě neustále opakuje, obrací a znovu přerovnává tytéž myšlenky, je pro autora všeříkajícím obrazem lidského bytí.
Rybář Johannes, hlavní postava novely Ráno a večer, se jednoho dne narodí a o několik desítek let později stojí na prahu smrti. První, kratší část příběhu, v němž je popisováno Johannesovo narození, působí všedním dojmem střídmě popisného příběhu. V druhé části je líčena Johannesova smrt. Hlavní hrdina prožívá svůj poslední den jako každý jiný, automaticky dělá věci jako vždy, ale přesto ví, že něco je špatně, že se něco stalo. Při každém pohybu pociťuje zvláštní lehkost, věci jsou mu vzdálenější, tabák nějak netáhne, dokonce i rybářská třpytka odmítá klesnout pod hladinu moře. Johannes je mrtvý, ocitá se v přestupní stanici mezi životem a smrtí, v níž potkává své staré přátele, milovanou ženu i první lásku.
Nekončící vlnobití
Náboženská rovina obsažená v příběhu i jménech postav je nepřehlédnutelná. Johannes nepochybuje o tom, že Bůh existuje, ale zároveň si uvědomuje, že jeho Bůh je trochu jiný než Bůh těch ostatních. Smrti se nebojí, ale přesto se raději ptá, jestli smrt bolí, jestli ho nečeká nebezpečí a jestli se znovu shledá se svými bližními. Jako je koloběh lidského bytí bez konce, je román bez jediné tečky; smrtí hlavního hrdiny svět nekončí, umírá, ale slovo symbolicky přebírá jeho dcera Signe.
Protože je rybář Johannes prostý člověk (a také proto, že je postavou textu Jona Fosseho), jeho život se vejde do několika málo obrazů, do několika málo vět. Refrénovité opakování slov i celých pasáží navozuje autenticitu Johannesových myšlenek a akcentuje rytmickou stránku jazyka, stavící text na hranici poezie. Jazyk je totiž pro Fosseho především materiálem, zvukem, rytmem, hmotou, která nezávisle na svém významovém obsahu promlouvá o světě, o křiku právě narozeného dítěte i dechu umírajícího rybáře. Kombinace jednoduchosti příběhu na straně jedné a promyšlené jazykové výstavby na straně druhé je Fosseho výrobní značkou, ve které kritici spatřují vliv Thomase Bernharda či Jamese Joyce. Autor ale za své inspirační zdroje označuje především biblický jazyk a rockovou hudbu.
Čtenáři, který si nepotrpí na filosofující úvahy o smrti, padající z úst prostého rybáře, budou možná připadat závěrečné pasáže knihy křečovité a prvoplánové. V tomto případě ale lze začít text číst spíše jako báseň, ve které význam slov platí v poněkud jiných souvislostech.
Ráno a večer je archetypální příběh o prostém lidském životě, který je výjimečný svou podstatou, zázrakem narození i smrti, pravidelným tlukotem lidského srdce a nekončícím bitím mořských vln.
Autorka je nordistka a překladatelka.
Jon Fosse: Ráno a večer.
Přeložil Ondřej Vimr. Pistorius & Olšanská, Příbram 2007, 80 stran.