Měšťácká sexualita

Každý zhruba ví, co je psychoanalýza a k čemu slouží. Psychoanalýza však nepřinesla modernímu světu pouze klinickou praxi, ale také nový pohled na člověka a kulturu. Zdálo by se přitom, že pro filosofy muselo být povinností, aby se s psychoanalýzou nějakým způsobem střetávali a dotazovali se na její světonázor. Jenže v Česku to v poslední době vypadalo, jako by se jí zabývala jen uzavřená skupina zasvěcenců. Změnila to až nyní původní česká práce Josefa Fulky Psychoanalýza a francouzské myšlení.

Umění jako návrat vytěsněného

Fulkova kniha především přináší stostránkový úvod do učení zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda, po němž následuje delší esej s výkladem základních pojmů Freudova francouzského následovníka Jacquese Lacana. V druhé části následuje sedm příležitostných článků, které sledují konfrontaci psychoanalýzy s jinými, převážně francouzskými teoretickými kontexty. V nich se diskutuje většina nejslavnějších psychoanalytických a příbuzných textů, ať už je to výklad Holbeinových Vyslanců, Poeovy povídky Odcizený dopis, snu o hořícím dítěti z Freudova Výkladu snů či Vermeerovy plošky žluté zdi z Proustova Hledání ztraceného času.

Nelze přitom přehlédnout, že první část knihy se soustřeďuje na vypracování teorie subjektu a následné lacanovské „decentrace subjektu“, zatímco druhá část mozaikovitě zkoumá vztah subjektu k přítomnosti, reálnu a k jeho reprezentacím – fotografii, filmu, obrazu a autobiografickému textu. Fulka v esejích například ukazuje, že fotografie má u Barthese blíž k halucinaci než k obrazu, že film u Benjamina i Derridova dekonstrukce přibližují naše vnímání jeho psychotické verzi, že výtvarná díla lze chápat jako svého druhu návraty vytěsněného či že Bataillem inspirovaná estetika beztvarosti dává vzniknout obrazům, které se v nás dotýkají fobií, jichž už nejsme pány, a které tak vymezují mez naší subjektivity. Fulkovu knihu ovšem nelze číst jako úvod do reflexe psychoanalýzy ve francouzském myšlení, protože výběr jeho témat podléhá nepřehlédnutelným teoretickým preferencím, především obhajobě jistého transcendentalismu. Ten lze najít jak v lacanovském pojetí reálna, tak především v barthesovském setkání s reálnem ve fotografii, k jehož výkladu se Fulka vrací hned na několika místech. Ve své poslední knize Světlá komora se sémiolog Roland Barthes vydal na cestu prapodivné sakralizace obrazu jakožto přítomnosti neviditelného ve viditelném, když ve fotografii nalezl „emanaci referentu“, „certifikát přítomnosti“ či „obraz bez kódu“, který je „mimo kulturu“, „mimo oblast všeobecnosti, nikoli však mimo transcendenci“. Je zjevné, že Barthes podléhá fantasmatu bezprostřednosti, jak zdůrazňuje jeho levicový kritik Jacques Rancière, která může mít platnost pouze tehdy, pokud se plátno či obrazovka chápe jako „rouška Veroničina (vera icona = pravý obraz), do níž se otiskuje obraz Boha, který se ztělesnil, či věcí v jejich zrodu“. Fulka sice Barthesův transcendetalismus nekomentuje, obhajobu Lacanova a potažmo Barthesova pojetí transcendence lze ovšem najít v jeho textu o Derridovi.

Kapitalista nebo schizouš

Druhou a tak trochu komplementární specifičností Fulkovy knihy, s níž musí čtenář počítat, je fakt, že mlčí o dílech svým zaměřením antipsychoanalytických. Mezi ně patří především čtyřdílný opus Kapitalismus a schizofrenie od Gillese Deleuze a Félixe Guattariho i třídílné Dějiny sexuality od Michela Foucaulta. Fulka sice Antioidipa, tedy první díl Kapitalismu a schizofrenie, letmo komentuje, ale jen velmi povrchním a dosti nepřesným způsobem, zejména když tvrdí, že: „Kdybychom antioidipovskou kritiku měli shrnout jedním slovem, řekli bychom asi, že psychoanalýza se pranýřuje za to, že je to smutná disciplína.“ Je to s podivem, protože Deleuze s Guattarim v ní mnohem spíše vidí aplikovanou axiomatiku globálního kapitalistického trhu. Pranýřují tedy hlavně úzké propojení psychoanalýzy a kapitalismu: „Psychoanalýza je přímo závislá na ekonomickém mechanismu, skrze nějž musejí být dekódované toky touhy, zachycené v kapitalistické axiomatice, nutně svedeny na pole rodiny, kde se uskutečňuje aplikace této axiomatiky.“ Axiomatika, o níž je v citátu řeč, přitom není původem ani vědecký systém axiomů, ani morální soubor křesťanských hodnot. Je to axiomatika sociální a implikuje celý byrokratický a technokratický aparát. „Pravá axiomatika je axiomatikou sociálního stroje samotného, která nahrazuje starobylá kódování a která ve prospěch kapitalistického systému a ve službách jeho cílům organizuje všechny dekódované toky.“

Obvykle se říká, že vznik kapitalismu umožnil volný pohyb peněz a volný pohyb pracovní síly. To však nevysvětluje, proč vznikl právě v Evropě, a nikoli v Číně. Bylo totiž ještě třeba, aby se tyto toky setkaly a reagovaly na sebe. Kapitalismus proto podle Deleuze a Guattariho nelze definovat dekódovanými toky, ale spíše zobecnělým dekódováním toků, jejich pohybem deteritorializace, přičemž pod tokem si lze představit libovolnou abstraktní kvantitu. Schizofrenie je tedy naše nemoc, nemoc naší doby, říkají Deleuze s Guattarim, neboť je to sám kapitalistický stroj, kdo vyrábí „schizouše“ jako subjekty dekódovaných toků. Zároveň ale tyto schizouše nechává kapitalismus nést celou tíži represe, restauruje všechna zbytková či faktická teritoria, symbolická i imaginární, na nichž se je snaží znovu zakódovat do osob odvozených z abstraktních kvantit. Všechna teritoria, od nichž se kapitalismus odpoutává, deteritorializuje, se proto vzápětí vracejí – státy, vlasti, rodiny. „Čím více kapitalistický stroj deteritorializuje, dekóduje a axiomatizuje toky, aby z nich extrahoval nadhodnotu, tím více je jeho přidružené aparáty, byrokratické a policejní, vší silou reteritorializují, přičemž absorbují stále rostoucí část nadhodnoty.“ V tomto systému lze být „pouze kapitalistou, nebo schizoušem“. A psychoanalýza je stejně jako vojenský či byrokratický aparát mechanismem absorpce nadhodnoty, říkají oba autoři.

Třídní sexualita

Do velmi podobné analýzy se pouští Foucault ve Vůli k vědění, tedy v prvním díle Dějin sexuality, který Fulka v seznamu knih sice cituje, ale jinak moc nezmiňuje. Foucault neumísťuje psychoanalýzu do vztahu s kapitalismem, nýbrž s dispozitivem sexuality. Dispozitiv sexuality definuje jako „velkou síť povrchu, kde jsou stimulace těla, intenzifikace slastí, podněty k diskursům, formování poznání, posilování kontrol a odporů navzájem propojeny podle některých velkých strategií vědění a moci“. Mezi tyto strategie patřila hysterizace ženského těla, pedagogizace dětské sexuality, socializace prokreačního chování i psychiatrizace perverzních slastí. Na rozdíl od starobylého dispozitivu manželského svazku, což je celý systém manželství, fixace a rozvoje příbuzenských vztahů a přenosu jmen a majetku, se sexualita podle Foucaulta objevuje jako problém až s nástupem biomoci v moderních společnostech. Biomoc je novotvar, který Foucault vytváří, protože má za to, že moc se v moderních společnostech vykonává na jedné straně na jedinci a na druhé straně na populaci. Sexualita je pak privilegované místo, na kterém se oba póly tělesného jednání i prokreačního chování setkávají.

Psychoanalýza má podle Foucaulta své místo uvnitř tohoto dispozitivu sexuality. Sehrála v něm několik rolí. Především byla mechanismem proniknutí sexuality systémem manželského svazku. Psychoanalýza sice začala zkoumat jedince mimo hranice rodinné kontroly, v samém jádru sexuality však znovu nalezla jako princip jejího formování a kódování její srozumitelnosti zákon manželského svazku, incest. Tedy záruku, že v základu sexuality každého z nás se znovu setkáme se vztahem rodič-dítě. „Proto po vší té zdrženlivosti ona nesmírná spotřeba analýzy ve společnostech, v nichž dispozitiv manželského svazku a systém rodiny potřebovaly posílit.“

Foucault dále říká, že při jejím historickém vynoření nešlo „psychoanalýzu oddělit od zobecnění dispozitivu sexuality a druhotných diferenciačních mechanismů, které toto zobecnění vytvářelo“. Podle něj k zobecnění dispozitivu sexuality nedošlo hned s jeho uplatněním. Péče o tělo a sexualitu byla původně výhradní starostí rodící se buržoazie. Pro ni sex původně znamenal to, co pro aristokracii krev. V 18. století takříkajíc proměnila buržoazie modrou krev šlechty ve zdatný organismus a zdravou sexualitu. Teprve až po dlouhé době a přes jistá zdráhání uznala buržoazie i sexualitu jiných tříd. K tomu, aby také chudina byla vybavena tělem a sexualitou, bylo potřeba konfliktů týkajících se městské zástavby (cholera, venerické nemoci) a ekonomické naléhavosti (rozvoj těžkého průmyslu a potřeba demografické regulace). „Musíme se proto vrátit k formulacím, které už dávno ztratily svou hodnotu; musíme říci, že existuje buržoazní sexualita, že existují třídní sexuality. Či spíš že sexualita je původně, historicky buržoazní,“ napsal Foucault. Ve chvíli, kde se tedy sexualita zobecnila i mimo buržoazii, začala hrát druhotnou rozlišující roli psychoanalýza. „Ti, kteří ztratili výlučné privilegium starat se o svou sexualitu, měli mít napříště výsadu zakoušet víc než druzí to, co ji zakazuje, a vlastnit metodu, která umožňuje odstranit potlačení.“

Psychoanalýza a české myšlení

Nelze asi popřít, že pro vztah psychoanalýzy a francouzského myšlení jsou Kapitalismus a schizofrenie i Dějiny sexuality mnohem typičtější než kontexty, o nich hovoří Fulkova kniha. Přesto nelze na druhou stranu tvrdit, že v ní nějakým zásadním způsobem chybí. Fulka nezakrývá arbitrárnost a selektivnost svého přístupu a z textu lze vyčíst teoretické preference, které takový přístup motivují. Transcendentalismus je odjakživa půdou (Ale jak pevnou? Možná nekonečně vratkou.) pro oddělení filosofických a estetických otázek od politických, což je pro francouzské myslitele, jako jsou Deleuze, Guattari, Foucault či Rancière, nepřijatelné.

Mnohem podstatnější je jiná věc. V době, kdy v důsledku podfinancování vysokých škol a vědeckého bádání v Česku zaplňují knižní pulty práce a sborníky, jejichž jediným důvodem existence je to, že na ně byl díky jejich nadčasovému a mezioborovému tématu přidělen grant, je Fulkova kniha vítaným příspěvkem do chybějící diskuse o vztahu psychoanalýzy ani ne tak k francouzskému, jako spíše českému myšlení.

Autor je filosof a redaktor ČTK.