Světlo a projekce

Ve světě zahlceném obrazy a informacemi vyslovujeme soudy téměř okamžitě v závislosti na naší bezprostřední reakci. Kdosi z vizuálně gramotných mi například tvrdil, že v rozhodování, zda věnovat čas určitému dílu, hrají nejdůležitější roli první tři minuty. To, čemu prokazujeme pozornost, nás musí především bavit a provokovat, přičemž právě výtvarné umění asi dokáže pokrýt ta nejprotichůdnější místa složité lidské osobnosti. Současné umění se v ekonomicky i mentálně ovlivňovaném světě stává stále víc jakýmsi společným archivem „vědomí“ a společenským zprostředkovatelem emocí. Oba umělci, Jan Stolín i Martin Sedlák, vycházejí ze společného obdivu k redukcím někdejšího modernismu. V naplňování svých vizí se ale podstatně liší.

Východisko v minimalismu

Na konci roku se v Brně sešly dvě výstavy, jejichž autoři cíleně využívají světelné projekce a instalace již několik let. V Galerii G99 v Domě pánů z Kunštátu vystavuje sochař, umělec nových médií Jan Stolín (1966), který již řadu let působí jako kurátor liberecké Galerie Aktualität des schönen a odborný asistent tamní Technické univerzity. V Atriu Pražákova paláce se zase představuje generačně mladší malíř, grafik, fotograf a multimediální umělec Martin Sedlák (1978), jeden z nejzajímavějších představitelů mladé slovenské generace, který současně pracuje jako kurátor nově otevřené bratislavské Kressling Gallery. Oba autoři patří k často reflektovaným umělcům nejen doma, ale i v zahraničí. Otevřeně se hlásí k aktuálnosti modernistických tradic s výchozí pozicí v minimalismu. Současně ale využívají ke své tvorbě dnešní high materiály, jejichž nabídka poskytuje nové, zatím neprozkoumané možnosti.

Útok na smysly

Stolínovu multimediální instalaci Projekt 60––120 Frames Per Second kurátorsky připravil František Kowolowski. Silně zde působí násobky vnější i podprahové agresivity, přesto však instalace trpí řadou nejistot a neuchopitelností. Dle počtu výstavních sálů by měla představovat dvě pocitově odlišné zóny, zpřítomňující akčnost i zklidnění. Rozpoznatelnost tohoto jinak logického úmyslu mi však činila obtíže. Po otevření vstupních dveří, na kterých čteme úsměvnou „výstrahu pořadatele“ o nevhodnosti výstavy pro děti a mladistvé, vstoupíte „tváří v tvář“ situaci, ve které na vás útočí řady pulsujících barevných monitorů a proměnná nástěnná projekce z barevných světel, sled písmen: W–A–R–N–I–N–G! Působí tu mnoho podnětů najednou. Optický i zvukový vjem se mísí, barevná nasvětlení znejišťují obvyklé čtení optických vjemů v prostoru. Za vše může střídání barev, prostřihy teple i studeně laděných odstínů na stěně i v jednotlivých monitorech. Na obrazovkách se čas od času objevují a zase mizí černobílé obrazy nejrůznějších scén, patrně stažené z dostupného pornografického serveru. Jejich čitelnost je však nabourána projektovanou rychlostí. Ve zrychlení působí vše spíše groteskně než vážně, do mysli se zarývají především marginální zvukové stopy záznamu, které se s odstupem času prosazují jako nejsilnější vjemový zážitek. Stolín užívá digitální smyčky, přičemž ve fázování obrazu i zvuku dochází oproti obvyklé sekvenci k několikanásobnému zrychlení na 60 až 120 FPS – řečeno jazykem filmařů… Všechno je smícháno se vším – Stolínova instalace tak spojuje výrazové prostředky divadla či němého filmu, pieçy konstruktivistického Bauhausu a minimalistickou instalaci. Vzdáleně nám může připomínat slavná díla „Gesamtkunstwerku“, i když poněkud naruby. Stolínova projekce se nijak nedotýká slavnostních oslav „mnohosti v jednom“. Zpřítomňuje mi více formální i obsahovou dekonstrukci, jejímž prostřednictvím by autor rád nahlédl dané věci jinak.

Světelná brána? Vstupte!

Výstavu Martina Sedláka připravil a katalogem v obvyklé řadě výstav Atria Moravské galerie vybavil Petr Ingerle. Může být chápána jako přehlídka navzájem příbuzných objektů, ale současně i jako instalační celek. Je kontemplativní, v potemnělém prostoru klasických proporcí působí jednoduše a přímočaře. Až na jednu výjimku, která vyvážení v celku zbytečně narušuje (Nehoda, 2006), tvoří výstavu práce současné. Díla představují jednoduché, v pravidelném řádu uspořádané světelné linie, vystupující z povrchu stěn nebo jiných fyzických materiálů. Přestože Sedlák ve své tvorbě využívá různých médií, jeho průzkum jako by se vždy obracel k příbuzným, podružným jevům. V minulých letech upoutal pozornost průhledy a zářezy v neprůhledných materiích, například v papírech nebo tapetách nalepených na skleněné tabuli. Působily jako otvor uvnitř camery obscury, jako „mentální stěna“ mezi subjektem a objektem – v očekávání viděného a tušeného, „před i za“, jako to, co ještě je a co už není. Nyní se místo přirozeného denního světla rozhodl využít nových možností, využívá tenkých elektroluminiscenčních fólií, které naopak zaslepuje neprůhledným krytím (Zoro 02, 2007; Zoro 03, 2007/. Umělé světlo vycházející ze spodní vrstvy propouští v průhledech z vystupujících či prolamujících se ploch pouze linie. Iluze prostorové rošády je tak ještě bezprostřednější a elegantnější. V řadě těchto „světelných bran“ je naše mysl vyprovokována k mnohým, emocionálně protichůdným závěrům a otázkám.

Je podnětné, jak prostor disponující přemírou věcí a impulsů Stolín vyprazdňuje a Sedlák naopak vloženým minimem zaplňuje. Jednoduše „nevaruje“, ale činí. A to je onen Kern des Pudels, fungování věcí, bez něhož nám okolní svět poskytuje málo vzruchu a radosti. Nikdo se nechce nudit a zůstávat pasivní. Proto ty nejzábavnější podněty nezůstávají vně nás samých, ale naopak rezonují přímo v naší mysli.

Autor je historik umění.