Goyovy přízraky

Nový Formanův film se točí jako obvykle kolem dramatického epického příběhu. V posledních letech rovněž neodmyslitelně ke každému jeho snímku patří slavná herecká jména v hlavních rolích. Tentokrát je obsazení vskutku mezinárodní: Švéd Stellan Skarsgård, Natalie Portmanová jako reprezentantka USA a Javier Bardem za „domácí“ Španěly. Jistě i díky těmto hvězdám si mohl Forman dovolit velkolepou výpravu plnou barev, kostýmů, elegantních paláců a nejslavnějších obrazů z madridského Prada. Kdysi tak precizně budovaná atmosféra ustoupila kamsi do druhého plánu, neboť klíčovou roli zde hrají výhradně otázky typu „jak to dopadne“, „kdo se s kým potká a kdo ne“. Navzdory předcházejícím řádkům, které by klidně mohly popisovat pouze další finančně zajištěnou, tuctovou historickou podívanou, je v Goyových přízracích za vším tím velkolepým leskem Formanův duch stále přítomen. I když většinou bohužel jen tak nesměle vykukuje z ústraní.

Malé jízlivé radosti

Nejzřetelněji je Formanovo autorství patrné v obsazení drobných vedlejších rolí, což byla vždy jeho specialita. Španělská herečka Blanca Portillová (mimochodem také Augustina z Almodóvarova snímku Volver) přidává postavě lehce zdegenerované královny sebeironický, jízlivý a zároveň sympatický rozměr, když si vede svůj cynický monolog během pózování malíři. Podobně i José Luis Goméz má přesně tu tvář a charisma, abychom mohli uvěřit, že bohatý vystrašený šlechtic je opravdu schopen pro záchranu dcery proměnit noblesní společenský oběd v improvizovaný církevní soud a bohatě dekorovaný jídelní sál v prostou mučírnu o jednom provazu se smyčkou. Ostatně právě v podobných bočních epizodách lze často cítit specifický nahořklý humor, který bychom jen stěží hledali v jiných amerických velkofilmech. Mezi ty vtipnější patří bezesporu scéna, kdy je Goya za nelichotivý portrét královny potrestán poslechem panovníkova neumění na housle. Celá situace navíc přesně vygraduje závěrečným momentem, v němž se všemohoucí vládce s dětinsky spokojeným úsměvem ptá Goyi, jaké to bylo. Naopak spíše mrazivou zábavu přináší pasáž veřejné popravy, s níž si Forman vyhrál do posledního detailu a zcela netradičně dal větší prostor všedním příhodám okolo než samotnému aktu. Smrtí zde totiž poprava zdaleka nekončí. Lidé hbitě vyskočí na popraviště a tančí na hudbu vyhrávající odcházejícím oficiálům, zatímco v postranních uličkách se tamburové převlékají z uniforem po své další fušce. Podobné drobnosti téměř dvouhodinový historický film zpříjemňují a zlidšťují, ale zároveň jich není v díle tolik, aby zabránily divákovi pocítit únavu a postupující znuděnost.

Lehkost versus odhodlání

Hlavní problém Goyových přízraků představuje už po pár úvodních minutách scénář. V epicentru dění stojí tři hlavní postavy, jejichž životy se občas protínají, ale žádné velké drama se mezi nimi nekoná, protože jejich vzájemné vztahy jsou brzy jasně dané a do konce filmu se nezmění. Goyova ochranitelská láska ke své múze Inés, naopak od začátku ji zneužívající mnich Lorenzo, jehož vztah ke Goyovi zase nikdy nepřekročí opatrnický společensky žádoucí kontakt. Postava Inés je brzy odstraněna z plátna i ze scénáře, protože dlouholeté vězení z ní udělalo žijící mrtvolu (přepečlivá maska à la vetchá stařena tak naneštěstí skutečně vypadá, čímž lehce hraničí s hororovým komičnem), a Goya stojí po celý příběh spíše v pozadí jako přemýšlivý, leč ve vlastním hluchém světě žijící samotář. Do popředí se tak nakonec dostává mnich Lorenzo, což je ze scenáristického a dramaturgického hlediska poněkud nepochopitelný tah: tato figura je v průběhu filmu stále stejným bídákem, absentuje u ní jakýkoli vývoj, pročež působí značně neatraktivně. Lorenzovy promluvy nadto mnohem víc než o temných hlubinách duše vypovídají o dobové politické situaci a mají na jednoho zbabělého mnicha až příliš velký filosofický přesah. V úplném závěru sice Lorenza zničehonic zasáhne svědomí a on se nechá dobrovolně popravit, jenže tenhle charakterový veletoč není opřen o žádný předchozí náznak ve scénáři; vyznívá spíše jako deus ex machina, kterým celý opus končí.

Podobné zvláštní „motivace“ postav zarazí vícekrát. Proč Goya nechá Inés odejít s Lorenzem, člověkem, kterému nikdy nevěřil? Navíc po takovém úsilí, jež pro ni vynaložil? Je skutečně pravděpodobné, aby dívka spoutaná společně s dalšími prostitutkami na káře poznala mezi lačnými vojáky v jednom jediném osudovém okamžiku svou životní lásku, muže, který ji zachrání? Podobných zvratů, které tu nejsou vyjmenovávány s hnidopišskou škodolibostí, ale proto, že během projekce nepříjemně bijí do očí, zůstává v Goyových přízracích bohužel více. Podobně rušivě jako místy nepochopitelné jednání postav působí i jazyková stránka díla. Přestože to může hollywoodským producentům připadat jako prkotina, oni sami musí nejlépe slyšet, že španělská angličtina je prostě jinačí než ta americká. A musím upřímně dodat, že jsem vůbec neměla v úmyslu se jí zabývat, dokud mi po jednom z prvních dialogů mezi americkým a španělským hercem nevyskočila v hlavě otázka: co tam ten Američan na španělském královském dvoře dělá? Kromě toho považuji osobně za trochu nedůstojné, když ve filmu obsahově tolik spojeném s konkrétní zemí mluví její řečí jen prostitutky a hospodští povaleči v pozadí. Když anglicky, tak proč ne všichni?

V zatím posledním snímku Miloše Formana jako by odhodlání převálcovalo dřívější lehkost a radost, která tak silně vyzařovala i z jeho Muže na Měsíci. V jednom z nedávno otištěných rozhovorů Forman prohlásil, že točí také proto, aby si dokázal, že ještě může. Možná tahle zdánlivě banální odpověď na nevinnou žurnalistickou otázku získává v souvislosti s Goyovými přízraky mnohem komplexnější rozměr.

Autorka je přispěvatelka časopisu Cinepur.