Jako každý náruživý posluchač hudby mám docela rád výstupy na školních besídkách a prezentace žákovských orchestrů. Ne že bych je vyhledával, ale pokaždé mě upoutá nedoladěný zvuk, jaký neznáme z nahrávek profesionálů, a také osobní rozměr věci, zápal a snaha těch, kteří se fyzicky utkávají s náročností hudby. Na jednu takovou akci jsem narazil před časem v pražském Roxy/NoD: hrál „Pražský židovský orchestr“ a řídil ho Dan Bauer. Rozevlátou postavu kluka, který je dětsky náruživý i v dnešních sedmatřiceti letech, není těžké znát od vidění už léta. Bauerovi studenti hráli tehdy právě tak falešně, jak bývá u amatérů zvykem – ale přítomný letitý skladatel byl vděčný a dojatý a náhle se zdálo, že se tu pokouší o obnovu jakási lokální staroměstská komunita. Už bez střídmého rozměru domácké akce pak hřímal orchestr na Festivalu FAMU, asi třistakrát za sebou jednu a tutéž fanfáru. Ale nadšení (a jistě též zadarmo hrající) studenti se stali vítanou atrakcí, kterou si pozval Petr Vachler k živému hraní na vyhlašování Českých lvů; tam se jmenovali Okamžitý filmový orchestr. Pábitel s taktovkou, který si říká Varhan Orchestrovič, prozaicky chytil za pačesy možnost, jak na sebe upozornit. Ne že by hráči na jeho povel spustili něco víc než normální džingl. Šlo spíš o happening a o trochu vachlerovské pýchy: hleďte, místo playbacku tu máme padesát živých lidí!
Jak víme z mnoha zpráv, rozhovorů a barevných obrázků, Varhan Orchestrovič Bauer nyní napsal a nahrál hudbu pro film Miloše Formana. Sám skladatel nenechává média na pochybách, že je to pro něj satisfakce, jakou mu byl život dlužen („Libor Pešek viděl, jak se tady plácám v tom českým zoufalství...“ „Ti, co mě nezdravili, teď začali“ říká mj. v rozhovoru pro Reflex). Je příznačné, že když teď média píší o velkém úspěchu českého autora, nepřijde při tom víceméně řeč na povahu jeho hudby. Dan Bauer najímal narychlo orchestr, vozil Formanovi hudbu ještě dříve, než viděl film. Jeho příběh je v píli a houževnatosti. Taky v potřeštěnosti a určitém nerozumu, což přece bývá umělcům vlastní, ne?
Přitom by bylo dobré jasně říci, jakým typem hudebníka je Bauer: mezi pamětihodnými muzikanty má totiž málo srovnatelných kolegů. Varhan, po léta pohotově a „profesionálně“ k službám filmařům a tvůrcům reklam, je antiautorský typ. Hodně toho zná: postupy světových filmových skladatelů. Styly a znaky historických epoch. Zvuky, jaké se v hollywoodském a broadwayském světě pojí s citovými hnutími hlavních i vedlejších postav. Ví, jak se co dělá. Jeho práce je pak doslova „skládání“ známých hudebních znaků do dalšího spolehlivě fungujícího tvaru. Je pracovník s informacemi ze světa hudby, zasvěcený rešeršér, surfař po už existujících identitách. Upřímně: hudební kritik nemá páru, jak dobrá je jeho práce. Bauerovská činnost totiž není autorská tvorba.
Před Formanem nebyl Bauer v Česku bez práce. Ve své biografii vypisuje řadu reklam (čteme seznam titulů: Kombucha, Geriavit, Hanácká kyselka...), především však instrumentoval hudbu druhých. Pracoval pro Michala Pavlíčka, Ondřeje Soukupa, Karla Svobodu i Milana Kymličku, který vyrábí scénickou hudbu ve Spojených státech. Snad je Bauer tvůrce, který do sedmatřiceti let čekal na tu pravou příležitost? Je zvláštní, že do té doby psal jen znělky a záměrně konvenční zvukové hávy pro konvenční muzikály či desku Vondráčkové. Něco „svého“? Ne, to není jeho svět.
Bauer zmiňuje, že při své práci aranžéra občas „opravil chybu v melodii“, kterou dodal původní autor. Není to jemný klíč k Bauerově metodě? Chyby. V hudbě nesmějí být chyby. Víme, jak má co být, víme to z minula a vytáhnout hudbu z této známé minulosti by byla chyba. Nakonec, tohle není menšinový přístup české hudby. Lokální funk Monkey Business, české britské kytarovky, obří kopírovací podnik SuperStar: všichni ti spolu s Varhanem Orchestrovičem vědí, jaké jsou ty správné modely. Snad jen Forman míval tak rád chyby, on jediný v celé té věci nehraje. Nicméně ohlas Goyových přízraků bohužel napovídá, že to se patrně záhy vysvětlí.
Autor je hudební publicista.