Prezidenta máme, mezi lidmi je vcelku populární, a má tedy velmi reálnou šanci, že bude zvolen i podruhé. V redakci A2 ale převládá názor, že je nejvyšší čas poohlédnout se po někom jiném. A to nejlépe ještě v době, kdy se očekávatelná kampaň za znovuzvolení současného prezidenta teprve blíží. Dokud je čas. Dva komentáře, v nichž autoři analyzují dosavadní politickou kariéru Václava Klause, uvádějí sérii prezidentských tipů od nejrůznějších osobností, která bude pokračovat i v příštích číslech. Po ukončení ankety se můžete těšit na vyhlášení výsledků, a vlastně i na prezidenta, vybraného na stránkách A2 kulturního týdeníku. Otázku, kdo by měl být příštím prezidentem, jsme položili i Václavu Klausovi; ten si však na odpověď zatím nenašel čas.
Není takřka pochyb: napřesrok se Václav Klaus vzepne k pokusu o své znovuzvolení prezidentem republiky. Už loni na podzim ohlásil, že nevidí žádný důvod odejít do ústraní a jako důchodce „pěstovat kytičky nebo na zahrádce zeleninu“. A po volbách 2006 snažil se z Hradu tahat za nitky tak, aby ODS spřáhl s ČSSD ve velké koalici – asi nejpevnější záruce svého druhého a posledního panování v Česku. Ale i bez velké koalice mu rozložení sil přeje.
Čtyři dosavadní roky Klausovy prezidentské éry ukazují dobře, co nás v případě druhé úspěšné volby čeká. Tím spíš, že nikdo se příliš nezmýlil, když v únoru 2003 odhadoval z předchozí klausovské éry premiérské budoucí podobu hradní politiky. Bilance tedy nezaškodí.
Často jsou komentovány prostocviky Václava Klause s ústavou. Ale ona sama má podobu pružné trampolíny, kterou svižný skokan dokáže využít – a Klaus jím je. Natahování premiérů na skřipec prezidentských úvah o poslanecké podpoře vlády, drahoty se jmenováním ministrů, hradní výlov rybníka zahraniční politiky, přezíravost k soudcovským talárům atd. – to vše je podpíráno svatozáří panovnické moci, která soustavně polemizuje s podstatou parlamentní, spíše „kancléřské“ republiky. To bude pokračovat, pokud Klaus podrží otěže.
Bylo vše, co dosud činil, hodno odsouzení? Jistěže pro velkou část veřejnosti nikoli; tento prezident – na rozdíl od Václava Havla – vztahy s Čínou zcela nevyměnil za vztahy s dalajlamou a Putinovo Rusko nepovažoval za Sovětský svaz v rukách dalšího generálního tajemníka. Nebyla od věci jeho ostraha česko-německých vztahů před radikalismem sudetské provenience a tuzemským sebemrskačstvím českých dějin. Vatikánským rotám katolické církve nesalutoval. A v březnu 2003 popíchl USA brilantním zpochybněním Bushovy prolhané války: „Demokracii lze podporovat i inspirovat, ale nelze ji nadiktovat, tím méně vojenskou silou. Pokud se tento model vývozu demokracie má stát normou, kdo bude jejím dalším objektem? A kdo bude seznam zemí vytvářet? A kde to všechno skončí?“
Tohle už zřejmě ani s Klausem pokračovat nebude. Rusko hranatí, Čína bobtná a radar v Brdech je už i z Hradu přijatelný. A občasný kritik „primitivního amerikanismu a primitivního antirusismu“ nakonec vždycky tvrdil, že naše ideály jsou převážně americké…
Tak jak je chápe Klaus, daly by se shrnout do říkanky, s níž se pan prezident vytasil na ekonomickém fóru v saúdskoarabské Džiddě: „Více svobody, půjdou obchody.“ Svatou trojicí tohoto sektářského procesí je Deregulace, Liberalizace a Privatizace.
Na tuzemském plácku převáděl Klaus ochranu vznešeného privátu do přízemní praxe. Vládu kritizoval už za pouhý úmysl zavést majetková přiznání. Vetoval zákon o vyvlastnění ve veřejném zájmu, protože je prý v rozporu s Listinou práv a svobod – to je ta, o níž v dobách premiérování prohlásil, že „zapleveluje ústavu“. A bůhví, co je to vůbec „veřejný zájem“? Klaus si dokonce myslí, že „potřeby společnosti“ jsou jenom „prázdná floskule, prázdná fráze“ (a globální oteplování lidmi spoluzaviněné pro změnu „pustá fráze“). Vetoval zákaz nočního výkupu a prodeje v bazarech, který měl postihnout zloděje a překupníky ukradených věcí. Copak i „více Kožených“ by mělo pokračovat?
V kontinentální rovině leží tyto vznešené ideje v základu Klausova tažení proti evropské integraci – a ne především jeho obavy ze „supranacionálního superstátu“, který přičítá euroústavě, potažmo „plíživému sjednocování“. Zamotal evropskou kauzu tak dokonale, že se v ní už nevyzná ani Zaorálek. A tak když Klaus tleská francouzskému a nizozemskému ne, sociální demokraté mají automaticky za to, že musí ještě hlasitěji volat ano. A ani je nenapadne, že to jsou právě západní odmítači euroústavy, kdož „stále žijí ve světě snů veřejné sociální péče, dlouhých dovolených, zaručených vysokých penzí a celoživotního sociálního zabezpečení“ (Klaus). A že jen v obou referendech bránili sociální model, kterého by se podle Klause měla Evropa už konečně zbavit.
Kromě dokonalého zmatení pojmů a obsahů hrozí i v příštím funkčním období oblíbeného prezidenta jeho monstrózní slovník, jejž používá proti „nepřátelům svobody“ a vůbec k popisu současného světa. Internacionalismus a evropeismus jsou prý zákeřnější než komunismus. „Hranice mezi státy jsou klíčovou zárukou svobody lidstva,“ tvrdí náš odpůrce protekcionismu a zastánce volného trhu. A také: „humanrightismus“ (úsilí o lidská práva), „NGOismus“ (nevládní organizace) i „multikulturalismus“ (snahy o zachování a rozvoj různých kulturních totožností), zkrátka veškerá tahle „postdemokracie“ je „velmi nebezpečný trend“. Může vůbec průměrná psychika ještě další takovou prezidentskou pětiletku vydržet?
Jak se to vezme. Největší problém spočívá v tom, že Václav Klaus bazíruje na tématech, v nichž vězí skutečný problém, a která jsou přesto předkládána jednorozměrně anebo přímo tabuizována. Bruselská „vrstevnatá byrokracie“, demokratické procedury mimo národní stát, neprůhlednost mnoha nevládních organizací – představují „občanskou společnost“ i ty z nich, které jsou pouhými maňásky státu či miliardáře? Tu a tam klade Klaus správné otázky. Jeho doktrinářské, arogantní a věcně vadné odpovědi však vyvolávají rozsáhlý, někdy až štítivý odpor, který vytlačuje z veřejných debat problémy samotné. Není pak slušné se jimi zabývat…
Svět bez Klause by byl nudný. Ať tedy žije! Ale politika by se snad už mohla obejít bez něho.
Autor je komentátor deníku Právo.