Děti posedlé ďáblem

Váš dokumentární film Prokletí, který je právě uváděn na filmovém festivalu Jeden svět, vypráví o dětech z Demokratické republiky Kongo, které skončily na ulici kvůli tomu, že jsou označované za „posedlé ďáblem“. Jak jste na téma přišel?

Čarodějnictví je v Kongu a možná v celé Africe ohromný fenomén. Prvotní impuls k natočení dokumentu přinesl reportér Marek Vítek, když připravoval cyklus dokumentů pro armádu s názvem Česká mise. Při té příležitosti se dostal s dalšími lidmi do různých destinací Konga, kde působili čeští vojáci. V hlavním městě Kinshase ale kvůli obstrukcím úředníků uvízli. V zemi totiž panuje administrativně složitý a téměř neprůchodný režim. To bylo asi rok předtím, než jsme se do Konga vydali točit my. Během týdne, který Vítkovi a jeho štábu zabralo vyřizování papírů, se jim podařilo natočit krátkou reportáž, v níž tento fenomén objevili.

Je skutečně zarážející, že čarodějnictví, které si spojujeme s evropským středověkem, je záminkou nebo příčinou toho, proč rodiče v Kongu vyhnali desetitisíce dětí na ulici…

Je důležité si uvědomit, že jevy jako exorcismus a okultismus se v Africe objevily už před příchodem katolické víry, v lokálních kmenových společnostech. Není to jev, který patří výlučně do středověké Evropy. Existuje i v současné Evropě. Loni jsem narazil na materiály o tom, že v jednom polském klášteře vymítali z jeptišky ďábla a ona v důsledku toho zemřela. A setkal jsem se s tím, že vzdělanější Konžané, kteří mají možnost cestovat do Evropy, si myslí, že v Evropě jsou na vymítání větší profesionálové. V Kongu je to ale celospolečenský problém a nesouvisí jen s chudobou a vzdělaností. Také si myslím, že katolictví, které je samo o sobě hodně složité a plné démonů, se v Africe možná nepatrně zjednodušilo. Mám pocit, že i tak by bylo tenhle prvek možné vnímat a vysvětlovat.

Neobáváte se toho, že by někdo mohl tvrdit, že jste vytvořil protikřesťanský film?

Je velmi obtížné definovat, kdo se ve filmu hlásí k jaké víře. Objevují se tam absolutně samozvané církve, které zakládají nevzdělaní pastoři tím způsobem, že si někde postaví z vlnitého plechu boudu a přizvou lidi.

V Kongu tedy církve vznikají jen tak na „zelené louce“?

Je to tak. Neexistují zde v tomto směru žádné institucionální bariéry. Nové církve či hnutí nejsou ničím limitované, nemusí projít žádným řízením. Na rozdíl od Evropy, kde je jejich schválení velmi složitá záležitost. Například Maribel Sanchová, jedna žena z center, která v pomoci místním dětem udělala velký kus práce a žije v Kongu dlouhou dobu, neustále zdůrazňuje, že státu taková situace maximálně vyhovuje. V zemi je chaos, neuvěřitelná míra korupce a k tomu více než 4 miliony lidí od roku 1993 zahynuly v lokálních konfliktech. Státní správě se ale podle jejího názoru takový rozvrat hodí. Vyhovuje jí, že to v zemi takhle funguje, nemá potřebu situaci korigovat. Naopak, raději podrží stávající poměry.

Zmíněná pracovnice centra ve filmu zdůrazňuje, že je pro stát lepší, když lidé věří, že za jejich neštěstí může čarodějnictví. Stát sám církve podporuje, nebo je dokonce přímo zakládá. Tím ale mnoho problémů spíše zhoršuje. Nebylo by v takové situaci lepší namísto drobné pomoci pokusit se změnit přímo fungování státu? Neměly by se humanitární organizace snažit pomáhat především v institucionální rovině?

Podle mě jim rozhodně nelze upřít snahu. Není pravda, že by se o to nepokoušely. Obzvlášť hrdinka filmu Maribel.

Jde ale opravdu o jeden z nejtemnějších koutů Afriky. Nedávno tam sice proběhly asi po dvaceti letech první demokratické volby pod dohledem OSN a jiných organizací, podle mě je to ale do značné míry stejně komedie. Ovlivňovat samotný aparát ze strany neziskových organizací v takové zemi je nesmírně náročné.

Proč nenajdeme ve filmu alespoň zmínku o tom, že v zemi, zejména u východních hranic, existují lokální ozbrojené konflikty, při nichž umírají miliony lidí?

To bychom jako autoři seděli na příliš mnoha židlích. Je třeba si uvědomit, že v Kongu dlouhou dobu nebylo nic natočeno, kromě historických sond a pár archivních záběrů. Pátrali jsme po takových materiálech, ale nic moc jsme neobjevili. Filmařsky je to pole neorané. Náš film je po dlouhé době první, který byl v Kongu natočen. Pokud bychom v něm věnovali prostor komplexnímu řešení historie Konga, byl by to námět na samostatný dokument. My jsme se hlavně snažili uchopit fenomén vyhánění dětí nařčených z čarodějnictví.

Narazili jste při natáčení na překážky ze strany úřadů?

Strávili jsme neskutečně mnoho času různými akreditacemi, v zemi je vše založeno na bázi úplatků a nekonečného čekání. Většina dialogů se zástupci státu skončí stejně tím, že konkrétního vládního úředníka nejvíce zajímá, jestli byste mu nezařídili pozvání do Evropy. Netušíte, kdo je v zemi opravdový policista a kdo jím není. Musíte dodržovat základní pravidlo, kterým je nedávat cestovní pas z ruky. Pokud to totiž uděláte, tak se nedoplatíte, abyste jej dostal zpátky. Když vylézáte z letadla, na letišti stojí desítky lidí v těžko identifikovatelných uniformách, všechno je zde zcela chaotické, nenajdete oporu v žádné instituci.

Rozhovory ve francouzštině vedla Chantal Poullainová. Proč jste si ji vybral a do jaké míry mohla improvizovat?

Nikdo z nás neumí dobře francouzsky. Dialogy vznikaly po průběžné dohodě. Chantal byla pro děti, ale i pro dospělé velmi charismatická, důvěřovali jí a byli otevřenější. Důležitou roli také sehrál místní novinář Claude Kianza. Velmi nám pomohla jeho znalost prostředí a konexe. Většina příběhů dětí, které vyprávějí často otřesné historky, se točila v centrech humanitárních organizací, kde jsou dnes děti relativně v bezpečí. Tam byla možnost spolupracovat také s pracovníky center, kteří nám přibližovali příběhy konkrétních dětí.

Jak je obtížné sehnat na podobný dokument peníze?

To je otázka spíš pro producenta Marka Vítka. Můžu říct, že jsme získávali malé částky a vyšli jsme jen tak tak. Neměli jsme žádný grant. Na druhé straně natáčení trvalo velmi krátkou dobu, jenom devatenáct dní. Téma by si zasloužilo jistě mnohem větší prostor.

Zmínil jste, že se případ exorcismu objevil i v Evropě. Bylo vaším záměrem, aby divák nacházel ve filmu podobné paralely? Nebo jinak, bylo cílem filmu vést diváky k zamyšlení nad zneužíváním náboženství?

Tento přesah je spíš věcí dodatečnou. Člověku mnohé dojde až ex post. V terénu se setkáte se situacemi, kdy vám lidi do očí tvrdí takové hlouposti, jako že děti v noci létají do Evropy vraždit. Spojení s jinými podobami náboženského fanatismu vám ale dojde až poté. Při samotném natáčení filmu jsme na to nemysleli. Jako pro Evropana pro mne při prvotním vnímání těch situací bylo dominantní to, že dané téma znám třeba z hororů.

Nestálo by za to ve filmu se více věnovat sociálně-politickým problémům, jako je církevní propaganda v médiích? Dozvíme se například, že fenoménu „dětí posedlých ďáblem“ věří i někteří z politiků.

Možná by to za to stálo. Na příkladu bývalé policistky, která dvakrát týdně vystupuje v televizní relaci, je vidět, že se to médií bezprostředně týká. Stačí si zapnout rádio, ze kterého se valí jedno kázání za druhým, jedna demagogie vedle druhé. Tyhle projevy mají ohromný mediální prostor. Snad by to stálo za podrobnější zpracování. To ale nebylo v našich časových možnostech.

Jak se na skutečnosti, že o těchto jevech nemáme dostatek informací, podepsala cenzura v Kongu?

Cenzura může být jedním z důvodů. My jsme se s ní naštěstí nesetkali, protože jsme byli extrémně opatrní. Je ale pravda, že vás mohou třeba zadržet na čtyřiadvacet hodin jen proto, že máte přes rameno pověšený fotoaparát. Většinou se jedná o záminku. Prostě si někdo najde potenciální zdroj, jak z bílého návštěvníka vyždímat peníze. Riziko nám samozřejmě hrozilo při natáčení pouličních dětských gangů.