Měkká magie Vladimíra Havlíka

Zdá se mi, jako by vaši interpreti neustále omílali mantru o postmoderním Havlíkovi, jenže citují okrajové teoretiky a opakují dokola – komunikace, informace a kód; a opomíjejí – konvence, citace a evokace. S těmi samozřejmě pracujete, ale více uvnitř obtížně zachytitelné linie vlastní tvorby než navenek. Také myslím, že na vás neplatí klasická poučka o dvojím kódování a čtení díla jak zasvěcenci, tak masami. Zajímavější je Marek Pokorný, který píše o metamorfóze; o variaci vztahu „stejného“ a „jiného“. Nejste prostě, myslím, postmoderní ve smyslu možnosti racionálního čtení vaší práce. Lyotard by vás asi přiřadil k modernistické snaze „vyjádřit nevyslovitelné a neuchopitelné“. Zajímají vás vůbec takové úvahy? Anebo „anything goes“ a vy si nasadíte své tričko s nápisem „Nepřiznám význam“?

Zájem přiznám, i když je to složité. Z mého pohledu je pojem „moderní“ příliš obtěžkán Chalupeckého tezí o „českém transcendentně moderním, neb v izolaci se rodícím umění“. Chalupeckého jsem si vážil, ale jeho definice se mi zdála příliš uzavřená, svazující a závazná. Podvědomě jsem potřeboval hermetičnost jeho „učení“ nabourat, proto asi ta mírná kontaminace postmodernismem. I když lépe by se na mou tvorbu hodil model „druhé moderny“. To jsou však dost spekulativní kategorie, svobodnější prostor nabízejí pojmy metamorfóza, metafora, lyrika, ironie, humor...

Vaše výchozí pozice na počátku devadesátých let byly zatíženy specifickou symbologií takzvané olomoucké scény. Demlovsko-stratilovsko--daňkovské světlo bylo tehdy díky Yvonně Boháčové také havlíkovské. V tomto smyslu nesdílím názor Ladislava Daňka, že vás v podstatě tradiční obsahová témata umění nezajímají. To bychom se od vás nedočkali takového komentáře k vlastním kresbám půdorysů kostelů: „Chrám je místo, kde se tvoří a schraňuje světlo.“ Jak se zpětně díváte na svou proměnu po Listopadu?

Důležitější než sociální a politická rovina pro mě vždy byla osobní topografická situace. To jest vztah ke konkrétnímu místu a jeho zabydlování. V tomto smyslu byly změny dané přestěhováním z vesnice do města a později delší pobyt v USA výraznější než změny politické (i když bez nich by se samozřejmě žádná cesta do Ameriky neuskutečnila). Život v Olomouci člověka celkem zákonitě přivede k řešení otázek „těla a duše“. Vertikále chrámové věže se nevyhne stejně tak, jako se v New Yorku nevyhne vertikále mrakodrapu. Pohyb uvnitř obou míst je poskládaný z hodně odlišných linií a jejich průsečíků, které se následně promítají do obsahové i formální roviny mých prací. Jde o pokus alespoň trochu uspořádat tvary a barvy ve vrstvách paměti. Tvorbou obrazů zpřehlednit mysl. Jinak řečeno: „Svoje ego skládám jak lego“.

Metamorfóza je pojem z mytologie. Možná bychom měli připomenout, že Olomouc je místo silně podmíněné mýty: například ten o založení města Caesarem, který vyústil v barokní identifikaci měšťanů se světem antických hrdinů, bez níž by město po třicetileté válce velmi pravděpodobně zaniklo. Kromě toho tu působila silná osobní mytologie umělců někdy až mesiášského vyznění. Bylo to město Václava Stratila či Milana Kozelky. Ladislav Daněk před pár lety charakterizoval Stratilovo dílo jako latentně katolické. Rád bych se pokusil o podobné spekulace. Zatímco vaše tvorba z devadesátých let byla hojně interpretována a je díky mnoha výstavám i nynější retrospektivě známá, troufám si říci, že více pozornosti si zasluhují vaše happeningy, akce a procesuální autorské knihy ze sedmdesátých a osmdesátých let. Dovolte mi navrhnout takovou interpretační hru. Dopředu řeknu, že tuto část vašeho díla nazvu latentně magickou. Svolíte k této hře?

Proti „hře doopravdy“ vůbec nic nemám...

Výborně. Zvolil jsem jednoduchý princip. Při pročítání seznamu první vlny vašich akcí ze sedmdesátých a osmdesátých let jsem měl pocit, jako bych nahlížel do deníku nějakého adepta praktické magie. Vyhledal jsem tedy Úvod do magie od Jana Kefera. Budu z něj citovat, pak vždy připomenu vaši akci nebo autorskou knihu (v závorce její titul a vročení), pak vás poprosím o komentář.

Pokud se u mě jednalo o magii, tak to byla magie „měkká“, pracující s jemnými posuny významů, s ozvláštněním všedního, s pocitem mezery mezi činem a jeho (ne)užitečností, s poukázáním na tajuplnost skutečnosti.

Já bych to hned nerelativizoval. Kefer říká, že magie je všemocná. A že magik jde vstříc svobodě. Ale pojďme hrát!

O. K.

„Na počátku naší magické práce musíme spolupracovati s přírodou. Jako ten zahradník, který zasadí květinku, a co nyní dělá, aby mu kvetla? On ji dal do země a zalévá, a tu další práci obstará příroda. Magik je takový zahradník, který občas přikropí, aby to odpovídalo jeho záměru. (…) Nejlepším ukazovatelem v přírodě je astrologie.“

Vítání jara uspořádal celkem třikrát, vždy přesně v den jarní rovnodennosti, 21. března. Skupina sezvaných lidí se sesedla do půlkruhu a pokoušela se o vyklíčení semen tím, že na ně společně svítila kapesními zrcátky. Happening autor ukončil symbolickým zapíchnutím rozkvetlé květiny namísto semínek (Vítání jara, 1979, 1980, 1981). Čtverec vyříznutý z trávníku umístil na stůl v kuchyni svého bytu. Několik dní čtverec zaléval, takže na něm vykvetly sedmikrásky (Stolní květina, 1981).

Mým cílem bylo připravit sváteční, rituální situaci, odkazující na přírodní cykly a procesy. Protože se zmíněné akce odehrávaly v městském prostředí, očekávané výsledky se většinou nedostavily. Květina sama nevyrostla, jinou (zasazenou v dlažbě) přejelo auto, čtverec trávy na chodníku zajímal nejvíc policajty atd. Paradoxně přetrvala síla symbolu – zastavený čas fotodokumentace.

„Magický postup je: čtyři živly… Začínáme ohněm, vodou, vzduchem a pak to kombinujeme; základem živlové magie znamená být pány vody, ohně, vzduchu a země.“

Společně s přáteli zažehl oheň na vrcholcích pěti kamenných mohyl, které umístil doprostřed řeky Svratky. Po proudu pustil malé vory s hořícími pochodněmi, jež proplouvaly kolem mohyl a pokračovaly dál (Ohně na řece, 1981). Sešitová brožura, uvnitř 14 bílých ohněm opálených listů; sešitová brožura, uvnitř 8 bílých křídových listů, kterými prochází modrá chemlonová nit (Kniha o ohni, Kniha o moři, 1984).

Jedná se tu o proměnu a její nevypočitatelnost, o proces „čtení příběhu“, který jsem inicioval, ale jehož pokračování „napsaly živly“. Určitě sem patří i celoroční akce Čtverec – kámen, voda, mráz, led, 1981–82, uskutečněná na řece Svratce.

„Magické působení pohledem, slovem, posismem. (…) Příroda zná pouze hřmoty, zvuky. Teprve člověk má v sobě tón. Kabala učí, že každé chvění na fyzické pláni má za následek chvění na úrovni astrální a duchové.“

Na obličej si černou tuší namaloval pět horizontálních linií, dohromady tvořících notovou osnovu. Mimickými pohyby měnil podobu partitury (Partitura pro obličej, 1980). Na hruď a paže si namaloval totožnou partituru, jejíž podobu měnil pohybem těla (Partitura pro tělo, 1980). Notovou osnovou z černých linií pokryl své ruce od konečků prstů až k lokti (Partitura pro ruce, 1980). V lese a přes rozorané pole rozmístil pět rovnoběžných linií z pruhů bílého papíru (Partitura pro les, Partitura pro pole, 1980). LP desku s nahrávkou Bachovy hudby vyhodil na louce proti větru (Přehrátí J. S. Bacha větru, 1979).

Vítr je zcela určitě ten nejlepší posluchač Bachových varhanních skladeb. Že hudbou může být cokoliv včetně ticha, nám sdělil už John Cage. Mně šlo o to hudbu ztělesnit, a to doslova. Proto symbol partitury malovaný na tělo a hra s rytmem její proměny. Vše za partiturou jsem vnímal jako hudbu.

„Magické působení a magická práce nespočívá v ničem jiném než v povznesení se na jinou pláň bytí. Pravidelná magická práce bezpodmínečně vyžaduje oratoř. Oratoř sama je místem ve fyzickém světě, v němž vládne astrální zákonitost.“

Ve vystěhovaném pokoji svého bytu provedl na pásy milimetrového papíru frotáž celé podlahy o celkovém rozměru 15 m² (první část Akce Záměna II Velká frotáž, 1984, a Kniha o podlaze mého pokoje, 1985).

Rytmus, opakování, meditace. Pečlivá frotáž podlahy trvala celý den, její hmota pod kresbou mizela a k večeru začala podlaha mírně levitovat. Tak se mi to jevilo... už to nebyl jen můj pokoj...

Tak by se dalo pokračovat. Stejně jako v magii u vás náhoda nehrála podstatnou roli. Snažil jste se docílit svého záměru: ohřát strom, vyklíčit semínko, zabydlet prostor, tvořit hudbu (v) přírodě, živlům, přivolat podzim. Nejprve příprava a pak – ne šamanský trans, ale plné vědomí a koncentrace. Váš „Pokus o spánek“ by se dal označit za metaforu iniciace, „autorovu mystickou smrt“. Nejsem jistě první, který upozorňuje na magické souvislosti akčního umění. Myslím však, že u vás to byl opomenutý pohled na věc. Chtěl byste k tomu něco dodat?

Tři hádanky:

„Kudy a kam vedou cesty boží, když světu vládnou ceny zboží?“

„Kde létá Duch svatý, nad mraky či pod mraky?“

„Zdalipak se týkal ráje problém centra a okraje?“

Vladimír Havlík. Soft Spirit (1977–2007).

Akce, vizuální poezie, autorské knihy, objekty, kresby, obrazy. Kurátoři Radek Horáček a Štěpánka Bieleszová. Muzeum moderního umění Olomouc, 18. 1. – 25. 3. 2007.