Sílu divadelních inscenací lze hodnotit z různých hledisek, lhostejno, zda z čistě formálních nebo tematických. Dalším důležitým kritériem může být jejich významová otevřenost, vyhrocená znepokojivost, schopnost problém artikulovat, ale nikoliv zcela vysvětlit. Obrazy a problémy takových děl ještě dlouho zůstávají v paměti, provokují a dráždí. Vyžadují velkou spoluúčast diváka, jeho schopnost empatie a domýšlení se. To u nás uměl třeba Petr Lébl – a právě taková je inscenace hry Lulu Franka Wedekinda, který je považován za předchůdce expresionismu, od režiséra nejmladší polské generace Michała Borczucha na velké scéně krakovského Starého teatru. Polsko vždy mělo na režisérské osobnosti velké štěstí. Stačí připomenout Kantora, Jarockého, Lupu, Warlikowského nebo Klatu, aby bylo zřejmé, že se jedná o tradici, z níž lze dobře čerpat a vůči níž je radost se vymezovat. Nejen tvůrci při výběru dramat, ale i divadla si dovolují riskovat, což se ukazuje přínosem pro mladé režiséry, dramaturgy a scénografy, kteří dostávají šance hned po škole pracovat v profesionálních podmínkách.
Frank Wedekind byl jedním z prvních dramatiků, kteří otevřeli tabuizované oblasti jak sexuálního (pedofilie, homosexualita, prostituce), tak i velmi temného charakteru, avšak nečinil tak jednoduchou a plakátově primitivní formou. Na to byl velkým básníkem, jenž umí i radikální kroky lidského konání ukázat v silné psychologické motivaci a z různých úhlů. Proto si s ním mnoho režisérů neví rady. Málokdy se režisér ještě před dosažením třiceti let ukáže jako evidentně vyzrálá divadelní osobnost, ovládající umění interpretace spojené s neobvyklou řemeslnou zručností natolik, že s přehledem nasytí velké jeviště silným autonomním světem. V případě Borczucha, který sice zatím profesionálně vytvořil pouhých pět děl, můžeme hovořit o talentu, jaký si zasluhuje nejen polská kultura. Sám výběr dramatu Lulu v jeho první, necenzurované a heterogenní textové verzi ukazuje, že si jako režisér rád klade do cesty překážky. Borczuch se rozhodl otevřenost dramatu podpořit formální a stylovou šíří své práce, kde se střetávají různé vrstvy divadelní stylistiky, z nichž ani jedna nedominuje nad druhou. Příkladem může být například cirkusácky dryáčnická závěrečná scéna, v níž Jack Rozparovač vyřezává prostitutce Lulu její pohlavní orgán, kde je tragická hrůznost natolik promíchána s groteskností, že ani nevíme, zda se smát či strnout. Rozhodnutí se ponechává na divácích, stejně jako u většiny scén, jež jsou často velmi fragmentární a metonymické a výrazně provokují imaginaci.
Všechny herecké, výtvarné a hudební složky mají v struktuře svůj smysl, nic není náhodné nebo svévolné, ale vzniká z hluboké analýzy dramatu. Pojetí však není bulvární a brutální, spíše delikátně rafinované, což při současné záplavě sexu a násilí v divadle působí silně, hluboce a neotřele. Borczuch nic nenazývá a neukazuje úplně, jen výrazně poukazuje na sexualitu jako motor lidského jednání; vyhýbá se hodnocení každé z monstrózních postav prostitutek, pasáků, pedofilů. Explicitnost spíše s odstupem ironizuje, než demonstrativně nechává vyznít. Ukazuje, nakolik je člověk osobou v zajetí společensky definované role, a také svého těla, od něhož se nelze snadno oddělit. Ženy představuje režisér jako objekty i oběti touhy, muži jsou pro svůj chtíč schopni bezohledně obětovat cokoliv. Toto není svět lásky, ale temných proudů lidské identity, k nimž patří i nucení ženy být nejen dobrou milenkou, ale i manželkou a matkou – taková je její role a úkol, což je ve svém důsledku komické i tragické zároveň.
Lukáš Jiřička, Krakov