Institucionální marasmus

Polští režiséři a dramaturgové nyní veřejně protestují. Byl prvotním impulsem fakt, že se polské ministerstvo kultury rozhodlo uvést do chodu reformu divadel a snížit rozpočty, anebo se jedná o daleko širší problém?

Prvotním impulsem, vedoucím k založení Občanského fóra současného divadla [Forum Obywatelskie Teatru Współczesnego, dále jen OFSD – pozn. red.], které sdružuje okolo třiceti režisérů a dramaturgů narozených v sedmdesátých a osmdesátých letech, bylo společné přesvědčení mladých tvůrců, že polské divadlo tkví v institucionálním marasmu. Zároveň se již několik sezon objevují hlasy, že už dlouho nebylo polské divadelnictví v tak dobré kondici, že lze sledovat ohromnou explozi mladých talentů. Inscenace špičky polských režisérů jsou zvány na nejdůležitější evropské a světové divadelní festivaly. Jde o to, aby tento tvůrčí potenciál nepřišel vniveč, ale naopak – aby byl dobře využit a pozice divadla ve společenské diskusi byla posílena. K tomu jsou nutné velké změny ve způsobu fungování divadel a jejich vedení, které se v první řadě týkají transparentnosti konkursů na posty ředitelů divadel, otázky státní podpory, způsobu financování, ředitelských a hereckých smluv a také přijatelných sociálních podmínek pro spolupracující umělce, kteří nemají angažmá. Také se už nějaký čas chystá nový zákon o polských divadlech, v němž se připravuje – alespoň dle našeho dojmu – cesta k jejich pokoutné privatizaci.

Naše iniciativa vznikla jako odpověď na Fórum polského divadla, organizované ministrem kultury Bogdanem Zdrojowským, kde měly být projednány nejdůležitější změny v divadelním systému, ale jehož se nemohli zúčastnit mladí tvůrci, protože nebyli pozvaní.

Nikoho nenapadlo přizvat osoby, kterých se v nedaleké budoucnosti budou změny nejvíce dotýkat. Mladí se cítili odstrčení od debaty nad polskou kulturou, přestože hlavně jejich inscenace reprezentují polské divadlo na mezinárodních festivalech a jejich díla naznačují nové cesty, hledají nové formy.

Navíc neustále dochází ke zneužití pravomocí při výběru ředitelů divadel. V Řešově se například stal ředitelem herec, který natočil reklamní spot pro stranu Právo a spravedlnost. V lodžském divadle podepsala ředitelka, která byla dosazená primátorem města, smlouvu na pět let, přestože v médiích se hovořilo o její dočasné funkci. OSFD vzniklo, aby na tyto situace reagovalo. Intervence a domáhání se průhlednosti procedur je jen jednou z forem našeho protestu, spíše se snažíme o konstruktivní návrh na změny, které by v budoucnosti podobným událostem zamezily.

Na tyto nutné pozitivní změny upozorňují jen tvůrci mladého pokolení, anebo celá umělecká scéna?

Ve věci konkursů na ředitele mnohokrát docházelo k protestům lidí z branže, ale často měly spíše symbolický charakter. Po odvolání režiséra a uměleckého šéfa Wojtka Klemma úředníky v Jelení Hoře se zdálo, že se podobná situace čistě politicky motivovaného rozhodnutí už nebude opakovat – v posledních měsících se však nezopakovala jen jednou, ale několikrát. To jsou samozřejmě záležitosti, na něž panuje mezi divadelníky podobný názor, stejně tak se všichni shodnou na nutnosti reforem.

Už několik měsíců probíhající diskuse na téma změn jsou dopadem Kongresu polské kultury, který se uskutečnil v září 2009, a to z iniciativy ministra kultury. Zde zazněly referáty o stavu polské kultury, ale i návrhy změn v zákonech. Tyto reformy se navíc týkají všech uměleckých oblastí, takže vzniklo mnoho iniciativ – pravý občanský odpor. O tématu se také značně diskutovalo v novinách a musím říct, že převažuje kritický postoj ke státní kulturní politice, ale díky této nespokojenosti se také začínají formulovat konkrétní návrhy.

Mám dojem, že vaše protesty mají poměrně klidný charakter. Situace tedy není alarmující? Proč neprotestují třeba také tvůrci starších generací, jako režiséři Krystian Lupa, Grzegorz Jarzyna nebo Krzysztof Warlikowski?

Tito režiséři často podporují různé protesty spojené s divadlem, ale jedná se o vyhraněné tvůrce s jasnými pozicemi a místy, kde mohou kreativně pracovat nebo experimentovat. Lupa má Teatr Dramatyczny, Warlikowski Nowy Teatr a Jarzyna TR Warszawa. Díky tomu mohou veškerou svou sílu napřít k další práci.

Naše generace je z veřejné debaty odsunuta, nejsme součástí žádné ze zavedených organizací, pouze několik divadel s námi spolupracuje, přestože se jedná o velkou a rozmanitou skupinu osob. Proto je důležité vědět, jak bude divadelní systém vypadat za několik let. Nyní nastal čas jej připravit.

Co navrhujete? Komunikují s vámi politici?

Prvním naším krokem bylo, když jsme společně s iniciativou Aktorzy 70/80 [Herci 70/80 – pozn. red.] zorganizovali konferenci s názvem Divadlo budoucnosti, budoucnost divadla, která se konala přesně v týchž dnech, co Fórum polského divadla. Je příznačné, že nás na Fórum pozvali až po opublikování informace o naší iniciativě v tisku. Dřív s námi nikdo nechtěl mluvit. Na naší konferenci jsme probrali nejdůležitější věci, jako je například poslání divadla – tj. obecný přístup ke kultuře, státní podpora, funkce a cíle divadla ve společenském životě –, moc v divadle – odpolitizování divadla, transparentnost procedur, odstranění rozdělených funkcí uměleckého šéfa a ředitele, funkční období –, dynamizace divadelních struktur a legislativní záležitosti. Vznikla deklarace, která obsahuje základní návrhy a řešení. Naše konference měla patronát ministra kultury, který deklaruje chuť dialogu s mladými tvůrci. V druhé polovině ledna se s ním mají zástupci OFSD sejít. Uvidíme, co z toho vzejde.

Když se s vámi chce sejít ministr, není zas tak zle…

To je dost výjimečná situace, když ministr zve mladé umělce a chce s nimi hovořit. Doufejme, že se podaří společně situaci pozitivně vyřešit. Doufám, že se z jeho strany nejedná o pouhé předvádění se anebo symbolické gesto. Přestože mají naše protesty, jak říkáte, poměrně klidný charakter, u divadelníků vyvolaly silné reakce. Mezi členy OFSD jsou takové osoby jako Maja Kleczewska, Michał Zadara, Michał Borczuch, Barbara Wysocka, jejichž inscenace v první řadě představují mladé polské divadlo.

Konzultujete své postuláty s právníky, ekonomy, sociology anebo lidmi zabývajícími se strategickým plánováním v kultuře?

Takové konzultace jsou nevyhnutelné, zvláště hovoříme-li o tzv. novém „deregulativním“ zákonu, který připouští možnost mnohaletého vedení státních scén různými firmami, což může vést k privatizaci. Snažíme se porovnat různé systémy fungování divadel v Evropě – v Německu, Holandsku, Velké Británii. Pokoušíme se společně s experty vytvořit takový návrh zákona, který by akceptoval specifikum divadelní činnosti ve vztahu k dalším zákonům, které se divadel také týkají, jako třeba zákon o veřejných zakázkách, účetnictví, využívání veřejných financí.

Důležitá je také dynamizace divadelního života: větší koherence programu divadel, stanovení jasných ideových cílů, integrace všech profesí kolem společného uměleckého cíle, důraz na vzdělávání diváka – to už několik let skvěle funguje v divadlech v Německu.

Divadlo nemůže podléhat tržním mechanismům ani vlivům úředníků, politiků nebo politických stran. Pouze tehdy, je-li naprosto autonomní, může se stát prostorem dialogu s divákem, základnou pro divadelní experimenty a místem pro utváření osobitých výpovědí.