Jazz, nebo box?

Saxofonistu Davea Liebmana zastihl v lékařské ordinaci telefonát. „Potřebujeme tě, okamžitě přijeď,“ ozval se na druhé straně producent Teo Macero. Liebman na nic nečekal, nasedl do auta a ujížděl směrem k 52. ulici. Když přišel do studia, session už byla v plném proudu. Miles se na něj očkem podíval a pokynul mu, aby začal hrát. Všechny nástroje ale byly zapojené do nahrávací aparatury a každý z hudebníků měl na uších sluchátka. Jediné, co Liebman slyšel, bylo cvakání klapek elektrického piána a bubeníkův rytmus. Miles mu přistrčil mikrofon a řekl: „Hraj, co umíš.“ Liebmanovi nezbylo nic jiného než začít sólovat. Aniž by tušil, co vlastně kapela hraje, a v jaké tónině.

Hrát proti všem

Příběh z knihy So What (2002) od Johna Szweda možná není úplně pravdivý, nicméně dobře zapadá do mytologie, která album On The Corner obestírá. V první polovině sedmdesátých let jím Miles Davis završuje éru nejradikálnějších experimentů. Během tří let (od alba In a Silent Way) Miles proměnil svůj styl, v němž místo melodie převládl rytmus a disharmonie. Rock už vytlačil jazz z pozice nejpopulárnějšího stylu a hudebníci, s nimiž Miles pracoval v šedesátých letech, se snažili přiblížit generaci Woodstocku jazzrockovými experimenty (Weather Report, Return To Forever, Mahavishnu Orchestra). Změnil se i Miles. Někdejší elegán vystupující v obleku na sebe navlékl podstatně divočejší šaty, a to platí i o hudbě. Po pokusech s fusion na albu Bitches Brew našel Miles originální recept. Obklopil se mladými instrumentalisty a začal pracovat na vlastní verzi šťavnatého funku, který byl tehdy mimořádně populární. „Když jsem šel v červnu 1972 do studia nahrávat On The Conner, myslel jsem na Sly Stonea a na Jamese Browna,“ vzpomínal později Miles ve své (a Troupeho) Autobiografii (1990, česky 1999). Estetika funkového potu ale nebyla jedinou novou inspirací, kterou trumpetista v té době načerpal.

Ve stejné době se Miles seznámil s anglickým skladatelem a cellistou Paulem Buckmasterem, který mu otevřel dveře k avantgardě. Díky němu prý pochopil myšlenky freejazzového pionýra Ornetta Colemana. Další na řadě byl Karlheinz Stockhausen, od něhož Davis převzal „ideu hudby jako kontinuálního procesu“ (So What). Anarchisticky neorganizované, bez začátku a konce, byly i nahrávací sessions. Kokainem nadopovaný Miles a rytmická sekce hráli nepřetržitě čtyři hodiny a kolem nich rotovali další hudebníci. „Spíš než nahrávání to bylo boxování,“ popisuje Liebman rozporuplné pocity z nahrávacích metod. Finální verze skladeb, které se objevily na On The Corner a dvou dvojalbech Big Fun a Get Up With It, vznikly teprve pod rukama producenta Tea Macera, který v postprodukci uplatnil celou řadu postupů avantgardní hudby (koláže, smyčky, přídavné efekty).

Miles během tří let vystřídal osmnáct hudebníků, mezi nimiž byli i Chick Corea, Herbie Hancock nebo John McLaughlin. Klíčovou roli však hrála rytmická sekce, přinášející do zvukové džungle stabilizující prvek. Bubeníci Jack DeJohnette a Al Foster a africký perkusista Mtume mají na svědomí tvrdé funkové rytmy, výrazný otisk v nahrávkách zanechala elektrická basa tehdy sotva dvacetiletého Michaela Hendersona. Opakující se figury hlubokého basového groove mají hypnotické účinky a společně se zvukem kvákadla jsou poznávacím znakem nahrávek. Snad se Miles nechal inspirovat boxerem Jackem Johnsonem; jako trumpetista v té době nehrál s kapelou, ale „proti ní“. Ne vždy je ale nervní a zuřivý, jak ho známe z původního vydání On The Corner. Boxset pohled rozšiřuje – meditativní půlhodinová He Loved Him Madly či bezmála bluesová Red China Blues ukazují, že i v časech experimentů ctil tradici. Nejpřekvapivějším momentem je fragment popové balady Minnie (název dodal až Milesův syn, který se o kolekce staral). Je to vůbec poslední nahrávka, kterou Miles natočil ve studiu předtím, než se odmlčel.

Nové „čtení“ Milese

Když album On The Corner v roce 1972 vyšlo, neobsahovalo žádný booklet, žádné liner notes, žádná jména hudebníků. Miles původně dokonce zamýšlel vydat ho nepodepsané, což mu ale nahrávací firma zatrhla. Toužený průlom do playlistů černošských stanic hrajících funk a R&B se nepovedl, další ranou byla reakce jazzové kritiky, která trumpetistu obvinila ze zaprodání se trendům a nešetřila silnými slovy, jako “urážka intelektu všech posluchačů”. Prodeje desky byly velmi špatné, nicméně Miles v nastoupené cestě pokračoval. Funkové nirvány dosáhl na sérii živých alb Dark Magus, Agharta a Pangaea. V létě 1975 odehrál na festivalu v newyorském Central Parku poslední koncert a pak se zmučený drogami a pochybnostmi na šest let zcela odmlčel.

Je určitě paradox, že zatímco firma stahovala On The Corner z obchodů, lidé ve stotisícových nákladech kupovali album Head Hunters Herbie Hancocka. Pianista, kterého Miles přinutil přejít na elektrické klávesy Fender Rhodes, uspěl s uhlazenějším pojetím fúze jazzu a funku. On The Corner ale dnes není zapomenutá deska. Právě naopak. Když se v osmdesátých letech v jazzu negovala předchozí dekáda experimentů, frenetické zvukové nálety pozdního Milese rezonovaly spíše na postpunkové a new-wave scéně. Macerovy techniky koláže syrových zvuků pro změnu inspirovaly hip hop a metodu samplingu. Obrovský vliv je slyšet například v produkcích The Bomb Squad pro slavné desky Public Enemy.

Nové „čtení“ On The Corner pokračovalo i po Milesově smrti. V roce 1998 zremixoval Bill Laswell skladby z desek In A Silent Way, On The Corner a Get Up With It do podoby hodinového tracku Panthalassa. Přidal čitelnější rytmus, zjednodušil strukturu skladeb a dalšími drobnými zvukovými úpravami přiblížil pozdního Milese generaci techna a drum’n’bassu. Ačkoliv jazzové puristy „svatokrádežné mixy“ pořádně naštvaly, Laswell vlastně pomohl osvobodit On The Corner od jazzové tradice a zapojil Milese do evoluční linie vedoucí od funku k technu a hip hopu. On The Corner nepochybně obsahuje protoplazmu, z níž se později vyvinuly další podžánry černé hudby. Lakonicky to shrnul vlivný černošský publicista Greg Tate, když v článku pro Village Voice napsal: „Na On The Corner jsem poprvé slyšel hip hop, breakbeat, drum’n’bass i house.“ V naší době, kdy je jazz vnímán mladými posluchači jako zábava pro dědečky, je nové vydání syrového On The Corner výtečným připomenutím toho, že tomu tak nebylo vždy.

Autor je hudební publicista.