Pekingský deník (Pej-ťing ž’-pao) v únoru slavnostně vyhlásil, že „cíl zelené olympiády je již nyní zcela dosažen“ a plán zazelenění hlavního města se zatím zdařilo naplnit z více než pětaosmdesáti procent. K plánu patřilo dobudování olympijského lesoparku o rozloze přes 680 hektarů a dalších parků, jejichž zeleň vykazuje méně než jednoprocentní úmrtnost. Ředitel pekingského Úřadu pro zeleň a parky pan Tung v textu hovoří o tom, že bude u příležitosti olympiády ve městě vysazeno na 40 milionů okrasných rostlin v květináčích a vláhu jim budou dodávat zbrusu nová, energii a vodu šetřící zavlažovací zařízení. Deník dále informoval o tom, že se Čína podle tamní Společnosti pro informace o umění stala v roce 2007 třetím největším prodejcem artefaktů – především moderních výtvarných děl – na světě. Umístila se tedy hned za USA a Anglií, které ovšem stále drží dohromady skoro tři čtvrtiny tohoto trhu. Oproti roku předcházejícímu byl zájem o čínské umění na světových aukcích vyšší o třicet procent, a to způsobilo, že Čína na třetím místě vystřídala Francii. „Na základě fascinace Čínou a celosvětového Velkého skoku vpřed na trhu se současným uměním čínské současné umění podražilo a stalo se favoritem uměleckých aukcí.“ Čím je přitom obraz dražší, tím je prodejnější, a tak se za rok prodá přes dvě stě děl za ceny převyšující částku deset milionů juanů, o levnějších obrazech ani nemluvě.
Zcela bez odezvy nezůstalo v čínském tisku ani náhlé rozhodnutí Stevena Spielberga, který, jak známo, na poslední chvíli odřekl spolupráci na ceremoniích spojených s olympiádou v Pekingu a zdůvodnil to postojem Číny k situaci v Dárfúru. Ne že by se s články na toto téma v Číně zrovna roztrhl pytel (ostatně pokud bychom hledali reakce na veškeré pochyby o olympiádě, vyjadřované poslední dobou na světovém fóru, nebyl by náš úlovek nijak tučný), ale Středisko zpráv SINA (Sin-wen čung-sin) přineslo záznam tiskové konference mluvčího čínského ministerstva zahraničních věcí pana Liu Ťien-čchaa. Ten se s novináři uvítal po novoročních oslavách a pak prohlásil, že se Čína stejně jako ostatní svět zajímá o humanitární situaci v Dárfúru a „konstruktivně se staví k procesu nastolení stability v oblasti“. Podle něj se ale „někteří lidé snaží zneužít této příležitosti a udělat z daného problému otázku čínské politiky vůči Africe, a dokonce ho spojovat s čínským pořadatelstvím olympiády“. Čína je prý ochotna se o záležitosti bavit, ovšem nemůže akceptovat politicky motivovanou debatu. Po těchto prohlášeních následoval v textu výčet toho, co Čína pro Dárfúr vykonala a co ještě vykonat hodlá, a to ve shodě s celosvětovými organizacemi. Na další otázku, zda nemá obavy, že se ke Spielbergovu odmítnutí olympiády připojí další osobnosti světové kultury a byznysu, Liu odpověděl, že „všechny přípravy, včetně úvodního ceremoniálu, jsou v plném proudu a probíhají hladce“. Angažmá se Spielbergem bylo uzavřeno na jeho výslovné přání, ale doposud s ním stejně nebyla sepsána oficiální smlouva, takže jeho poslední výroky čínská strana chápe jako osobní prohlášení. Liu vyjádřil politování nad tímto stavem věci, zároveň vyslovil naději, že se po celém světě najde dost inteligentních lidí, se kterými se bude dát spolupracovat. Navíc „politizovat tuto celosvětovou sportovní událost by bylo proti jejímu původnímu duchu a šlo by to proti nejlepším zájmům lidu na celé planetě“.
Týdeník Jihu (Nan-fang čou-mo) v dlouhé únorové reportáži pokračuje v seriálu článků na oblíbené téma čínského tisku poslední doby – týká se Afričanů v Číně. Zdá se, že pro čínské sebevědomí není kromě olympijských her v poslední době nic tak povzbuzujícího, jako příliv černochů, kteří v Číně vidí zemi zaslíbenou, protože u nich doma je jednoduše situace mnohem horší. Proto stojí dlouhé fronty na vízum do Číny, které však není pro velký zájem tak snadné získat. „Promiňte,“ řekl po svém opožděném příchodu na domluvený rozhovor novináři tohoto listu jeden z Afričanů jménem Clem, původem z Nigérie, „ještě jsem si pořádně nezvykl přecházet křižovatku na semafory a používat silniční nadchody.“ A nepřímé srovnání afrického a čínského pokroku pokračuje, když na upozornění novináře „v Kantonu se hodně krade, pozor na batoh, kamaráde“ černý respondent překvapeně vykulí oči a odvětí, že bezpečnost v Kantonu je přece vynikající. Vypráví, že než se dostal do Číny, znamenalo pro něj ráj na zemi nejbohatší město jeho rodné Nigérie, kde jezdí autobusy bez dveří a zuby nehty se držící pasažéři z nich vlají na všechny strany. Teprve když uviděl Čínu, Clem údajně pochopil, že na prahu ráje stojí teprve nyní. Postoje Nigerijců, kteří mezi Afričany hledajícími štěstí v Číně výrazně převažují, k asijské velmoci se měnily postupně. Nejprve převládala nedůvěra – my od nich dostáváme „samý levný šunty“, ale oni od nás berou drahocennou ropu! Postupně však všudypřítomný nápis „Made in China“ způsobil, že začali k Číně vzhlížet. Clem v Kantonu žije stejně jako jeho soukmenovci v „černošské“ čtvrti přezdívané domorodci „Čokoládov“. Většina místních taxikářů nechce černé přistěhovalce vozit, protože „nemají rádi jejich zvláštní ostrý tělesný pach a zvyk smlouvat dokonce i o ceny v taxíku“. Ani mezi ostatními Číňany není lehké si kvůli silným rasovým předsudkům, které Číňané k černochům chovají, najít přátele. Stává se, že po příjemném rozhovoru a výměně telefonních čísel zkoušejí Afričané novému známému mezi domorodci zavolat, ale číslo neexistuje.