Také čínská média věnovala obrovský prostor smrti „krále popu“ Michaela Jacksona. Na fóru agentury Nová Čína se počátkem července jeden z přispěvatelů vyjadřuje ke kulturnímu pozadí čínského hysterického truchlení. Autor stojí na krajně nacionalistických konzervativních pozicích, podivuje se, proč se Číňané stále tolik pachtí po tom, co se leskne za cizím plotem. Již úvodní věty dávají tušit, že zvolený úhel pohledu je vzdálen od toho, co bychom při zamýšlení nad takovými jevy očekávali: „Viděl jsem, jak se u nás na internetu smutní po cizím zpěvákovi. Podivil jsem se: jak to, že v Číně, tedy čínsky mluvící zemi, můžou všichni rozumět abecední angličtině? Podivil jsem se ještě více, jak může země s tak mizivou úrovní porozumění angličtině tolik šílet po anglicky zpívajícím Michaelu Jacksonovi?“ Autor vidí v čínském obdivu k Jacksonovi symptom rozkladu úcty k tradici, úpadku synovské oddanosti [tradiční konfuciánská hodnota – pozn. A. Z.], ohrožení vlastní kultury. Tento jev podle pisatele souvisí s nadšeným přijímáním fastfoodů, které reprezentují západní rychlokvašenou kulturu. Je prý sice pravda, že Jackson posunul populární hudbu, klipy a tanec do nevídaných kvalit, ale to všechno je nic proti bohatství pětitisícileté čínské kultury. Článek končí zvoláním: „Probuďte se, mí drazí se žlutou kůží! Nemůžete být naroubováni na gen jiné barvy kůže. Probuďte se, Chanové živení čínským písmem a kulturou, nezahazujte poklad, který držíte v hrsti!“ Nutno ale poznamenat, že dle webového počítadla četlo tento skvost jenom sedmašedesát čtenářů a komentoval ho jenom jeden: „Když jsem černej, tak jsem černej, copak je potřeba se opravovat na bělocha?“
Významné místo ve zpravodajství a komentářích zabírají pochopitelně „události 5. července“, to jest násilnosti v Urumči, hlavním městě autonomní oblasti Sin-ťiang. Na rozdíl od českých médií, která musela vysvětlovat, kdo to ti Ujguři vlastně jsou, se čínská média mohla soustředit na ideologickou masáž rozměrů a kvalit podobných loňské situaci v Tibetu. Ujgurské restaurace jsou v každém čínském velkoměstě a i etničtí Chanové je samozřejmě s oblibou navštěvují. Vybírám z hlediska postojů čínské vlády reprezentativní štvavý článek, převzatý na web Lidového deníku z Chuan-čchiuš’-pao (Global Times), který si kromě oficiálního hodnocení domácí situace bere na mušku i zkresleně informující západní média. Tak tomu ostatně bylo i v případě loňských nepokojů ve Lhase. Pisatel článku publikovaného 10. července se pozastavuje nad tím, že ačkoli čínská strana okamžitě o všem dění pravdivě a otevřeně informovala a pozvala i zahraniční novináře, nedostalo se jí uznání od některých západních politiků. Ti – a též někteří novináři – se prý snaží „upřít pozornost směrem k takzvaným etnickým rozbrojům“, a místo aby „jistí zahraniční politici“ hovořili o násilnostech zastánců nezávislosti Sin-ťiangu, zabývají se neexistujícím utlačovatelským chováním čínské vlády. „Kdyby čínská vláda promptně nezasáhla, bylo by daleko víc nevinných mrtvých. Copak západní politici a média chtějí ještě více krve? Copak v očích západních zemí, držících tak vysoko ‚vlajku lidských práv‘, nic neplatí holé životy obyčejných Číňanů?“ Tak jako v případě lhaských událostí je kladen důraz na plánovanost, organizovanost a zahraniční řízení všech nepokojů v Urumči. Tamní vzpoura prý měla všechny rysy terorismu. „Kam zmizelo to jejich [rozuměj západních politiků – pozn. A. Z.] neustále zdůrazňované ‚pevné potírání mezinárodního terorismu‘?“ ptá se autor článku nakonec, aby mohl svůj projev doprovodit slovy o dvojím metru a přetrvávajícím nepřátelství některých cizinců vůči Číně.
Rolnický deník se 13. července věnuje stále palčivé otázce nedostatku venkovských kádrů. K řešení tohoto problému se vymýšlejí nové a nové projekty typicky úderně pojmenovávané, avšak situace se k lepšímu nemění. Četné vládní programy namířené k rozvoji venkova tak nemohou padnout na úrodnou půdu, protože je jednoduše nemá kdo uskutečňovat, a výstavba „nového venkova“ (sin nung-cchun) se zpomaluje. Oproti tomu lidí ve velkoměstech je přebytek, takže „schopnosti a vzdělání zdejších kádrů leží ladem“. S jedním z projektů pro řešení situace přišli v Čchung-čchingu (provincie Sečuan), kde k integraci využívání kádrů vymysleli „Projekt 30 000“. V jeho rámci městská vláda nechala přesunout pět tisíc mladých lidí do vesnic, aby realizovali plány „nového venkova“, dva tisíce na posty záložních kádrů a tři tisíce lidí pod čtyřicet let řízeně změnili práci, aby se zajistila trvalá přítomnost mladých kádrů ve všech vsích čchungčchingské aglomerace.
Pozoruhodných rad se dostává žákům základních a středních škol, kteří si v současné době užívají zasloužené letní prázdniny. Podle autora článku nazvaného „Studenti, třikrát pozor při užívání prázdnin!“ je třeba si hledět 1) bezpečnosti, 2) studia a 3) společenských mravů. V zájmu bezpečnosti by měli studenti co nejvíce omezit vycházení ven, shromažďování a navštěvování zalidněných prostor, protože při tom všem hrozí nákaza infekcí. Klimatické poměry ohrožují studenta utonutím, zásahem blesku, padáním kamení a bahna. Co tedy o prázdninách dělat, když není doporučeno chodit ven a scházet se s kamarády? Učit se: „Prázdniny trvají skoro dva měsíce, a pokud se student včas nepustí do opakování a upevnění nabytých znalostí, bude tím velice trpět další školní rok.“ Po zopakování učiva je dále třeba „chytit prázdninovou příležitost za pačesy“ a začít se vštěpováním sociálního cítění: „Je třeba organizovat pro žáky akce, nechat je porozumět společnosti, rozšířit jim obzory, umožnit jim realizovat se, zvýšit své schopnosti. To vše při dodržování bezpečnostních pravidel.“