Rodinný pragmatismus

Portrét společnosti na příkladu obyčejného člověka, morální dvojznačnost, osobní či profesionální korupce a chůze po hraně spravedlnosti, odkud je tak snadné přepadnout na špatnou stranu – to jsou témata, k nimž se Lumet ve svých nejlepších dílech často vracel. Al Pacino se ve snímku Serpico (1973) zoufale snaží udržet čistý štít ve společnosti zkorumpovaných newyorských policistů, dvojice životních ztracenců (opět vynikající Pacino) plánuje v Psím odpoledni (Dog Day Afternoon, 1975) vykradení banky, jež se zvrtne v napínavé drama, a moderátor večerních zpráv má kvůli klesající sledovanosti dostat výpověď, a tak zoufale oznámí svou budoucí sebevraždu v přímém přenosu (Network, 1975). Tito hrdinové se dostali do vypjaté životní situace, kterou řeší nepříliš rozumně. Hlavní hrdina Serpica je absolutním a osamoceným zastáncem zákona, jenž ho zničí. Postavy posledního Lumetova filmu nejsou jeho protipólem, tedy zločinci bez skrupulí i špetky citu, ale naopak náležejí do šedavého davu, v němž se pochybná rozhodnutí dějí každý den, jen někdy skončí nešťastnou tragédií, z níž vás nevytáhne ani dobře připravená „lajna“ kokainu.

„Bezchybná“ loupež

Andy (Phillip Seymour Hoffman) a Hank (Ethan Hawke), nepříliš podobní bratři, mají finanční i životní problémy. Andyho nechmurný život úspěšného manažera zdánlivě není ničím zkalen, nebýt drahého drogového koníčka, který dlouho sponzoroval z firemních peněz, což před auditory jen tak neskryje. Hank, smolař a celoživotní trouba, dluží své bývalé ženě alimenty a před svou dcerou by rád vypadal jako Někdo. Touha přijít jednoduše k penězům je příliš velká, a tak Andy vymyslí prostý a pro všechny zdánlivě výhodný plán. Vykrást klenotnictví jejich rodičů je přece snadné, terén znají velice dobře, oni budou mít peníze a pojišťovna ztráty zaplatí. Plán je jedna věc a realizace v rukách neschopného Hanka druhá – místo splacení dluhů se ozývá střelba. Zoufalí bratři překotně stírají otisky, ve výčitkách svědomí za sebou ale zanechají víc stop, než by chtěli, a otec Charles (Albert Finney) hoří touhou po spravedlnosti.

Důvody hledej v rodině

Kde se v normální americké rodině vzal démon vražedné bezohlednosti, která pragmaticky obrátila oba bratry proti vlastním rodičům? Sidney Lumet nejprve ukazuje zločin bez komentáře, a teprve poté postupně odhaluje motivy zainteresovaných postav. Andy a Hank nejsou ani jednoznačně odsouzeníhodní zločinci, ani negativní „hrdinové“, jimž ve skrytu duše fandíme. Jsou to obyčejní lidé stíhaní vlastními problémy, utilitárními řešeními a krátkozrakými rozhodnutími. Můžeme je chápat, ale těžko s nimi souhlasit. Odsouzeníhodná akce stojící na počátku filmu je postupně obklopována nechronologickým pohledem tří hlavních postav (Andy, Hank, Charles) během tří dnů před loupeží a týden po ní. Formální koncept, který se objevil už ve scénáři skvěle debutující Kelly Matersonové, pomalu odkrývá zákoutí života všech tří protagonistů, jejichž špatná rozhodnutí je neodkladně ženou rovnou do pekelné spirály. Rozhodnutí vyloupit rodinný obchod jako by vycházelo z jejich běžného života – všechny postavy totiž někoho podvádějí. Hank souloží s Andyho manželkou, Andy okrádá firmu, a oba pak podvedou svou rodinu. Otec Charles se obrací proti svým synům, které považuje za svůj zjevný neúspěch. Podstata řecké tragédie v americkém prostředí nespočívá v odosobněném zlu, ale v nefunkční rodině.

Mozkem celé operace je Andy, neustále se kontrolující manažer, který je ve vynikajícím podání Phillipa Seymoura Hoffmana hlubokou a opravdu vrstevnatou postavou. Pečlivě ulíznutá patka, bodrý smích a přesně propočítané vystupování vypovídá o skvělém sebeovládání. Hoffman Andyho zpočátku vykresluje jako člověka, jenž ví, co chce, i když by své činy neobhajoval snadno. Když se ale vše řítí do záhuby, slupka nezadržitelně praská a zoufalství (spojené nejen s vražednou akcí) se dere ven. Hoffman nevykresluje Andyho jako cynika, ba právě naopak – své jednání si možná uvědomuje, ale už ho nepovažuje za nesprávné.

Herecký film

Sidney Lumet za svou kariéru pracoval s řadou vynikajících herců (Henry Fonda, Sean Connery, Marlon Brando, Al Pacino, Rod Steiger, Paul Newman či Nick Nolte), kteří mu vydatnou měrou pomohli k úspěchu jeho snímků. Nejinak je tomu i zde, kde pečlivě vybroušenou a možná i trochu chladnou formu, která nesouzní s žádnou z postav a spíše je jen sleduje, věrohodně zalidňuje již zmíněný Phillipe Seymour Hoffman, ale i Ethan Hawke, který v roli nervního a nepříliš bystrého Hanka dokáže Hoffmanovi konkurovat. Stejně tak Albert Finney v roli otce obou bratrů je ve svém žalu a později i hněvu přesný. Lumet šel v důrazu na pečlivé, ale zároveň nepřepjaté herectví dokonce tak daleko, že vyžadoval dvoutýdenní herecké zkoušky, v jejichž průběhu všichni zúčastnění procházeli scénář řádek po řádku. Jako by se tím vrátil k televizní metodě inscenací z padesátých let, kdy se z důvodu živého vysílání muselo vše precizně nazkoušet.

Samota a necitelnost lidí se odráží i v prostředí, v němž Andy a Hank žijí. Lumet navíc zvolil natáčení na HDV (skoro nerozeznatelné od filmu), které mu podle jeho slov umožnilo větší naturalističnost obrazu při mnohem jednodušších podmínkách. Neznamená to ale, že se dočkáte roztřesené kamery, Ron Fortunato využívá dlouhých jízd, potlačené hloubky pole a snížené barevnosti, jež souzní s chladem zobrazovaných lidských vztahů.

Kde se vzala ona vražedná bezohlednost? Vynořila se z běžně nudného života na maloměstě, kde se každý lopotně snaží urvat byť jen kousek nepolapitelného štěstí, i když to může znamenat polechtání kokainovým práškem. Rodina, která funguje zdravě pouze navenek, nedostatek lásky a spalující zá­vislost je vražednou kombinací.

Autor je filmový publicista.