Na konci loňského roku se v českých kinech objevil čtvrtý díl špionážní série Mission Imposible. Znalce celého cyklu nepřekvapí, že je zásadně odlišný od všech předchozích epizod.
Krásné ženy, technické vychytávky, nemožná řešení a záchrana světa na poslední chvíli – to jsou typické znaky špionážního žánru, který v současné době hájí zejména dlouholetá série o nezdolném agentu Jejího Veličenstva Jamesi Bondovi a realističtěji pojatý cyklus o Jasonu Bourneovi. Již čtvrtý díl franšízové série Mission Impossible (aneb M:I) však opět připomíná, že kromě nich je zde i další agent, s nímž je třeba počítat, a který dokáže opakovaně zachraňovat nejen svět, ale i kariéru hlavního představitele. Postava Ethana Hunta v podání Toma Cruise navíc na rozdíl od svých rivalů dokáže pružně reagovat na dobové proměny žánru.
Technické vychytávky a poletující holubice
Každý ze snímků současné tetralogie samozřejmě obsahuje nutné rekvizity a motivy, jež jsou příznačné pro celou sérii (a v jisté míře i pro původní seriál Nulová šance, z nějž filmový cyklus vychází), žánrové provedení se ale pokaždé velmi liší. Producenti Tom Cruise a Paula Wagnerová (v posledním snímku nahrazena J. J. Abramsem) se vůbec nesnaží budovat konzistentní filmovou sérii typu bourneovské trilogie a do značné míry i bondovek.
Režiséři přicházející do franšízy M:I jsou evidentně vybíráni s ohledem na žánrovou různorodost jejich filmografií, díky čemuž se s každým dílem mění pohled na hlavní postavu i podoba samotné špionské podívané. Brian De Palma, který v roce 1996 uvedl první inkarnaci filmové série, přinesl především „klasičnost“ v práci s jednotlivými thrillerovými prvky typu zrady člena týmu, rozbití tradičních struktur a nutnost hlavního hrdiny očistit své jméno, a tím i dokončit nemožnou misi. Je příznačné, že právě zde se utvářejí signifikantní momenty a dějové situace, které se následně v různých variacích objevují i v dalších snímcích série. Opakuje se například moment, kdy se postava spouští nad nebezpečné místo a musí své tělo dokonale vyrovnat, nejistota v loajalitě jednoho ze spolupracovníků, oficiální zřeknutí se celého týmu nebo dokonalé masky a technické vychytávky, jež mají hrdinové pokaždé k dispozici.
Jestliže v De Palmově snímku (zdánlivě) slábne důraz na týmovou spolupráci jednotlivých postav, zásadní pro původní seriál, pak v druhém díle (2000) se z týmovky stává sólová akce neohroženého akčního hrdiny Ethana Hunta. V režii hongkongského klasika Johna Woo hrdina proplouvá nesourodým krvavým baletem. Na přelomu tisíciletí Hollywood exploatoval asijské bojové filmy, zejména tamní vybroušenou choreografii akčních scén, kterou zpopularizoval především Matrix (1999) bratrů Wachovských. V tomto duchu také Woo postavu Ethana Hunta a celý snímek nepříliš zdařile stylizuje do podoby americké varianty jeho hongkongských filmů. Cruise, který zde má být obdobou herecké hvězdy Wooových hongkongských klasik Chowa YunFata, tu předvádí dlouhé a patetické flamenco, na jehož konci zachrání svou milou. Zpomalené záběry na létající těla v netradičních úhlech a prostředích mohou zpočátku vyvolávat úžas, pomalé a „tíživě osudové“ tempo snímku je ale natolik ubíjející, že ani spektakulární akční scény a létající holubice nemohou snímek zachránit.
Zrnitý vizuál a týmová práce
Nástup progresivních televizních formátů se o čtyři roky později odrazil především angažováním režiséra J. J. Abramse, tvůce seriálů Alias a Lost a později filmů Star Trek (2009, recenze v A2 č. 12/2009) a Super 8 (2011, recenze v A2 č. 19/2011). Třetí díl přesunul své těžiště k sofistikovanějším hrátkám se syžetem, v němž jsou klišé vědomě využita a důraz se klade na špinavou fyzičnost, zrnitý vizuál a reportážní charakter akcí týmu. Neohrožený a neohrozitelný akční hrdina se mění v chybující postavu, která se k vítězství musí probojovat skrze krev, pot a slzy. Úspěšná série o Bourneovi přinesla v Bourneově mýtu (The Bourne Supremacy, 2004) podobu agenta nového tisíciletí, schopného řešit komplexní situace, jež jsou nasnímány stylem válečné reportáže. Civilnost akčního hrdiny, s nímž se divácky snáze identifikujeme, přetavila nejen Bonda, ale i Ethana Hunta. Ten je hned v první sekvenci M:I 3 ukázán jako zoufalá a dokonale bezmocná postava, které zůstala jen výřečnost, jež ale nedokáže zachránit jeho nejbližší. Přesun k filmové realističnosti neprobíhá jen v rámci způsobu snímání a charakteristiky postav – odráží se i v motivaci hlavního padoucha filmu, v němž je do jisté míry personifikovaná i populární kritika zahraniční politiky USA. Šílený plán s vypuštěním ďábelského zařízení s názvem Králičí pacička do sítě překupníků se zbraněmi a následný vojenský zásah proti zemi, která by zbraň zakoupila, zřetelně a trochu naivně odkazuje na americký výpad do Iráku.
Čtvrtý díl, Mission Impossible: Ghost Protocol (2011), v režii Brada Birda do jisté míry souzní právě s původní koncepcí populárního seriálu z přelomu šedesátých a sedmdesátých let a jeho obnovených dvou sérií z období 1988–90. Bird společně se scenáristy Joshem Appelbaumem a André Nemecem samozřejmě variují prvky typické pro M:I filmovou sérii, struktura příběhu se ale nejvíce vrací k modelu dokonalé týmové spolupráce, na němž stál seriál. Bradu Birdovi, tvůrci animovaných snímků studia Pixar (Úžasňákovi, The Incredibles, 2004, Ratatouille, recenze v A2 č. 39/2007), je cizí jak nabubřelá strojenost krvavých baletů Johna Woo, tak i roztěkaná „realističnost“ epizody od J. J. Abramse. A narážky na současné sociopolitické reálie a důležitá témata nahradil zábavný, od skutečnosti odtržený blockbuster.
Přestože Ghost Protocol samozřejmě využívá dech beroucí scény typu šplhání na nejvyšší budovu světa Burdž Chalífa či souboj v neustále se měnícím prostoru automobilového showroomu, Bird skvěle pracuje i s dynamikou a napínavostí zdánlivě poklidných sekvencí. Úvodní útěk z vězení za zvuků hlasu Deana Martina a písně Ain’t That a Kick in the Head spočívá v jednoduchých prvcích, jako jsou postupně otevírané dveře cel, nic netušící dozorci a vzpurný agent. Infiltrace Kremlu si zase vystačí s brilantní technickou hračkou, která dokáže v reálném čase vykreslovat iluzi prázdné chodby, a sabotáž výměny odpalovacích kódů, kdy se kupující s dealerem neznají a členové týmu se tak s každým setkávají v jiné místnosti, výborně rozvíjí dvě paralelní akce. Řada brilantně natočených scén baví především střídáním pohledů na členy týmu a napínavostí samotné vystavěné situace, nikoli způsobem jejího zobrazení. Oproti chtěné bombastičnosti M:I 2 se do popředí dostává opět procedurálnost přípravy složité akce, v níž má každý svou podstatnou úlohu a která se zpravidla vůbec neodvíjí podle původního plánu.
Fakt, že předchozí díl série nakročil správným směrem, potvrzuje i dějová návaznost – původně počítačový analytik Benji (Simon Pegg) se stává plnohodnotným členem týmu a s ním přichází i příjemná nadsázka a vtipné, nikoli však trapné scény. Je bohužel smutná pravda, že přestože Bird dokáže po většinu stopáže udržet dynamiku snímku na velmi dobré úrovni, v bombajském závěru trochu ztrácí dech. Jedním z důvodů je i nepříliš charismatický padouch, jaderný vědec věřící v léčivou sílu globální atomové války (Michael Nyqvist), který snímkem spíše proplouvá, než že by byl podmanivou silou, s níž by postavy musely zoufale zápasit. Owen Davian v podání Philipa Seymoura Hoffmana byl v M:I 3 mnohem děsivější.
Série se od ozvěn studené války (první M:I) postupně přesunula přes bezúčelné okouzlení asijskou kinematografií (M:I 2) a „realistickou“ podobu akce (M:I 3) zpátky tam, kde to slušelo už původnímu seriálu. Do dokonalého hollywoodského produktu, který si nehraje na zásadní dílo, ale uhrane především výborným řemeslem a zvyšovním diváckého požitku.
Autor je filmový publicista.