Návrat z války neznamená vítězství

Téma války je už od počátku kinematografie velmi atraktivním polem, na kterém se může uplatnit řada audiovizuálních atrakcí, jež válečnou vřavu zpočátku přetaví v jednoduché eposy s jasně viditelnou dělicí čárou mezi těmi hodnými (samozřejmě my) a naopak zlými (nepřítel, ať už je to kdokoli). Postupem času – a filmových zpracování dané látky – ale každý heroismus chladne a často nastupuje sebezpytující reflexe, jež na konflikt či jeho následky pohlíží mnohem kritičtějším pohledem, který odhalí šedivost charakterů na obou stranách. Nejjasněji je to patrné na mnohokrát zpracované válce ve Vietnamu, kdy se žánr od heroických Zelených baretů (r. Mervyn LeRoy, John Wayne, Ray Kellogg, 1968) přesouvá k mnohoznačným a jasně protiválečným snímkům, jako je Apokalypsa (r. Francis Ford Coppola, 1979), Taxikář (r. Martin Scorsese, 1976) či Četa (r. Oliver Stone, 1986). Pluralita protichůdných názorů dnes prakticky vylučuje vznik filmu, který by glorifikoval a ospravedlňoval mediálně nejprovařenější konflikt současnosti – válku v Iráku. Místo toho už v jejím průběhu přicházejí kritické filmové komentáře řady tvůrců, jako je například velmi pozoruhodné Redacted (2007) režiséra Briana de Palmy či V údolí Elah (2007) scenáristy a režiséra Paula Haggise.

Když David bojuje s Goliášem

Do Iráku se V údolí Elah dostáváme pouze zprostředkovaně díky postavě mladého vojáka Mikea, jenž přiletěl z bojové mise na základnu v USA, a po vycházce záhadně zmizel. Mikeův otec Hank Deerfield (Tommy Lee Jones) nebere varování synova nadřízeného na lehkou váhu a vypravuje se do vzdáleného Nového Mexika, aby zjistil, co se přihodilo. V počátečním boji s byrokracií, pro kterou je další pohřešovaná osoba jen položkou ve vyrovnaných šanonech, naráží na všeobecnou lhostejnost. Ta ale netrvá dlouho, protože záhy je nalezeno Mikeovo tělo, ohořelé a rozčtvrcené, jež zvěř roztahala po okolí. Hank, bývalý člen armádní policie, se společně s nedoceňovanou místní detektivkou Emily Sandersovou (Charlize Theronová) pouští do paralelního vyšetřování. Vojenská policie, pod jejíž jurisdikci případ zpočátku spadá, totiž zjevně nepracuje s plným nasazením a někdo by vše rád zametl pod kobereček.

Irácký deník

Paul Haggis, jenž svým místy až příliš citově vypjatým režijním debutem Crash (2004) oslnil Americkou filmovou akademii (snímek získal tři Oscary, mimo jiné za scénář a nejlepší film roku), tentokrát přichází s příběhem o relativizaci tradičních hodnot, který nahlížíme z pozice člověka ze staré školy – armádního vysloužilce Hanka. Ten je, podobně jako postava šerifa ze snímku Tahle země není pro starý (2007), zvyklý na černobílý svět, v němž se americká vlajka nesmí poskvrnit položením na zem, spolubojovníci si pomáhají, i kdyby je to mělo stát život, a bojuje se výhradně za správnou věc (přitom právě on bojoval v mýtů dávno zbavené vietnamské válce). Hankovo zarputilé vyšetřování spadá do žánru pomalu plynoucí detektivky, jež spěje k nepříliš překvapivému konci, svou samozřejmostí a zejména naprosto nezúčastněným přiznáním viníka o to mrazivějšímu. Pátrání po pachateli a jeho odhalení ale nejsou přes možné očekávání, vyvolané distribučním podtitulem „mysteriózní drama“, tím nejpodstatnějším. Ztráta už druhého syna (první zahynul při havárii helikoptéry) se zde mísí s otcovým smutkem, který je navíc zmítán pochybami o vlastním selhání, neboť to byl právě on, kdo oba syny nasměroval do náruče armády. Volba Tommyho Lee Jonese do hlavní úlohy byla naprosto přesná, jeho tiché zoufalství se vejde do uměřených gest a ztrhaného obličeje, který se postupně naplňuje únavou. Haggis, který patří mezi antiválečné aktivisty, ale do příběhu zasazuje stále se vracející motiv poškozeného synova telefonu, jehož opravený videozáznam Hankovi v pravidelných intervalech posílá počítačový specialista. Nekvalitní sekvence, z nichž se postupně vytváří obraz měnících se Mikeových hodnot, jsou důležitým pohledem „na bojiště“, které se najednou odhaluje jako nudné místo, jež si vojáci musejí zatraktivnit vymýšlením „legrácek“, byť by to znamenalo strkání prstů do ran zajatců.

Paul Haggis nenatočil jednoznačné odmítnutí expanzivní politiky USA ani naprosto pacifistický film, který by volal po stažení všech vojsk, ale spíš snímek, který velmi dobře evokuje atmosféru světa, kde je něco špatně. Svět, kde nevyslyšíme varování jasně ukazující na budoucí zločin (žena upozorňující na svého agresivního manžela) a kde zastánci spravedlnosti s úlevou přenechají případ vraždy někomu jinému. Válka je už jen místem, kde se neexistence vnitřně přijatých pravidel definitivně projeví. Americká vlajka v závěru filmu je sice patetické gesto, přesně však souzní s postavou Hanka, jenž ztratil kromě syna i jeho neposkvrněný obraz – a nejenom proto visí obráceně.

Autor je filmový publicista.