Grassův román o Grassovi

Když k nám na sklonku loňského roku přijel Günter Grass osobně představit svou poslední prozaickou knihu, inzerovanou jako paměti, bylo patrné, že jeho české publikum má věru jiné starosti než to německé: pražský Goethův institut stanovil jako cenu za setkání s „autorem Plechového bubínku“ podstoupení jakési tajemné a ne zrovna důstojné loterie, a i tak se ten večer před jeho branami tísnilo množství těch, na něž už se nemohlo dostat. Kdo ovšem loterií prošel úspěšně a nadto se mu dostalo privilegia nehledět jen na promítací plátno ve vedlejší místnosti, mohl „laureáta Nobelovy ceny“ zahrnout všetečnými dotazy: Co si myslí o sjednocení Německa? Co o americkém radaru v Čechách? A zdalipak už se podle něj Německo vyrovnalo se svou minulostí? Jestli Günter Grass chtěl, mohl pocítit spokojené sebeutvrzení: k diskusi nad právě vydaným opusem se měl málokdo, a tak stačilo jen znovu odříkat, co už bylo řečeno a napsáno stokrát.

Nepravděpodobný SS-mann

Naproti tomu německé čtenářstvo připomínalo těsně po vydání Grassovy autobiografie morgensternovské molekuly v rozběsnění. Kdo jen mohl, dal průchod svému opovržení nebo naopak své shovívavosti nad Grassovým pozdním přiznáním k tomu, že byl ke konci války povolán k jednotkám Waffen-SS, a dlouho se zdálo, že toto tuhé mediální sousto nebude nikdy rozžvýkáno dost na to, aby mohlo být konečně polknuto. Jak v českém přičinlivém hopkání před Mistrem, tak v německém hnidopišském morálním rozohnění nad nepravděpodobným SS-mannem se ztrácelo jen jedno: samotná kniha Beim Häuten der Zwiebel, o kterou ve skutečnosti mělo jít a kterou na podzim pod názvem Při loupání cibule vydalo nakladatelství Atlantis v překladu spolehlivého Jiřího Stromšíka.

To je nejen škoda – neboť tento mimořádně poutavý text by neměl ujít ani těm čtenářům, kteří na Grasse po jeho Gdaňské trilogii zanevřeli –, je v tom také něco příznačného, co se nutně promítlo do samotné koncepce těchto beletristicky ztvárněných memoárů: „nejvlivnější německý intelektuál“, „morální instance GG“ atd. je již natolik spjat se svým publikem, tedy: se svým po léta vytvářeným obrazem, že ani on sám jej už nemůže obejít. Své vzpomínání končí rokem 1959, kdy vyšel Plechový bubínek, a to nejen z toho důvodu, že na další „vyprávění chybí cibule a chuť“, ale také proto, že se po této události, jak sám říká, stal veřejnou osobou a od té doby za něj promlouvaly jeho texty. To ovšem znamená, že tu je rekonstrukce vlastního životaběhu postavena naroveň literární tvorbě a že tvorba zároveň utváří životaběh, zkrátka že „báseň“ nelze oddělit od „pravdy“, jedno vytváří druhé, a v době, které se poprávu namnoze říká mediální, to platí dvojnásob. Grass se ve svých pamětech o takové oddělení ostatně ani nesnaží. Naopak, vědomě s tímto propletencem pracuje, ba využívá jej k tomu, aby svou tvorbu a veřejné působení ještě začerstva sjednotil v iluzi oné pověstné jedné knihy psané po celý život, psané celým životem. Pohled na jeho pozdní dílo navíc prozrazuje, že je to vyvrcholení déletrvající tendence: vzpomeňme třeba jen na předchozí novelu Jako rak (Im Krebsgang 2002, česky 2007), kde vypravěče Pokriefkeho vede jakýsi našeptávající „nadvypravěč“, v němž obraz samotného Güntera Grasse rozpozná každý, kdo se někdy setkal s Grassem mediálním.

Poslední možnost

Grass je však krom toho autor navýsost mimetický. Přes veškeré nadání imaginací je pro něj určující empirická zkušenost, jak to ostatně výmluvně ilustrují jeho vzpomínky na studium sochařství v padesátých letech a na tehdejší spory o předmětnost a abstrakci. A jestliže mu kritici dávno začali předhazovat, že už nemá o čem psát – v jeho případě tedy: že mu došly zkušenosti, které by stály za literární ztvárnění –, lze v jeho Cibuli spatřovat jednu z posledních možností, jak se s takovou tvůrčí situací vyrovnat: napsat román o sobě, nebo ještě přesněji, román o Günteru Grassovi. Ten krok se vyplatil. Grass se po delší době opět představil jako ryzí vypravěč, který se sice nevzdal své záliby v narativním experimentu a potřeby nadít samotný vypravěčský postup významem, ale tyto sklony zde dokázal zúročit paradoxně tím, že je udržel na uzdě, veden linií svého života, které umí a chce vtisknout jakousi vnitřní epickou logiku. Až má čtenář dojem, že se opravdu všechno událo jen proto, aby později mohl vzniknout Plechový bubínek a v druhém gardu pak další díla.

Grass nás provází – tu v první, tu ve třetí osobě – svým gdaňským dětstvím prožitým v traumatizujícím dvoupokojovém bytě s nechápavým přízemním otcem a matkou nadanou potlačenými múzami; svým útěkem z tohoto sevření k vojákům, z nichž se nakonec vyklubaly jednotky Waffen-SS; nepochybující vírou ve Vůdce a konečné vítězství; pobytem v americkém zajetí; prozříváním; studiem sochařství a uměleckým zráním; narůstající nedůvěrou k Německu „hospodářského zázraku“; politickým sebeuvědoměním; proměnou z básnícího sochaře v nezadržitelného prozaika… Z tohoto výčtu se skutečně může zdát, že v prvních třiceti letech svého života je předznamenán celý budoucí Grass, tak jak jej známe z jeho próz, dotýkajících se na mnoho způsobů německé morálky, i z jeho přímého společensko-politického angažmá. Je to navíc podtrženo neustálými odkazy k budoucí tvorbě: Grass nechá svůj autoportrét místy splynout s Oskarem Matzerathem, tu zas ukazuje, odkud se vzala plašidla Psích roků, a jindy jej vzpomínky na boje v Lužici přivedou na jeho pozdější Širé pole, kde vyrostly úvahy o „levném soustu“, kterým se pro západní Německo stala NDR.

Dvojlomné příběhy paměti

Autor sám si však je vědom toho, že jeho dnešní zpětný pohled je do značné míry iluzivní: „To, co se událo před koncem a po konci mého dětství, klepe na dveře fakty, a proběhlo to hůř, než bylo zamýšleno, chce být vyprávěno hned tak, hned onak a svádí k vylhaným příběhům.“ Tyto příběhy mohou sice skýtat jistou útěchu: „Kdo se rozpomíná nepřesně, dojde někdy přesto k pravdě o délku zápalky blíže, byť i křivolakými cestami“, neboť ho napadají „příběhy, v nichž se vše odehrává skutečněji než v životě“ – je to však útěcha nespolehlivá a síla této knihy spočívá nejen v mistrně podaných, více či méně skutečných příbězích, nýbrž také právě v tom, jak je paměť neustále volána k odpovědnosti a hned zas zpochybňována, až se sama stává vedle Güntera Grasse druhým ústředním tématem textu, reprezentována metaforicky onou cibulí z titulu: „Paměť spočívá na vzpomínkách, jež se snaží vyvolat další vzpomínky. Podobá se tak cibuli, která s každou další odloupnutou vrstvou odhaluje dávno zapomenuté věci, až po mléčné zuby nejranějšího dětství; pak jí ale ostří nože dopomůže k jinému účinku: rozsekána vrstvu po vrstvě vhání do očí slzy, jež kalí zrak.“ Právě tento zkalený zrak se jeví jako nejvlastnější princip paměti – a kvůli němu také musejí být povolány ony dvojlomné příběhy, jež umí rozostřený zpětný pohled znovu zaměřit, sjednotit.

V Grassově autorské sebeprezentaci přitom přestává být rozdíl mezi příběhy „skutečnými“ a „fiktivními“, což funguje dobře proto, že je to splývání vědomé a reflektované. Grass je narcis dostatečně zkušený na to, aby vlastnímu mýtu nepropadl, nýbrž aby z lásky k němu dokázal sepsat paměti, kterým s čistým svědomím může nechat říkat „román“. Je to ona „individuální láska“, o níž píše Grassem ne právě uctívaný Thomas Mann jako o principu epiky vůbec, láska, která od svého objektu drží ironický odstup, a přesto vyrůstá z osobního zaujetí pro věc, v tomto případě mj. z pocitu studu za to, že když už se tu „báseň“ tak nerozlučně smísila s „pravdou“, pak ještě nebylo řečeno vše podstatné a je třeba to napravit.

A naštěstí byla tentokrát ve hře i láska ke čtenáři – Günter Grass se při svém vzpomínání očividně rozpomněl i na to, že literatura může být i v dobrém smyslu zábavná.

Autor je redaktor měsíčníku pro světovou literaturu Plav.