Nulová generace?

„Narodil se v sedmdesátých nebo v první polovině osmdesátých let a vystudoval vysokou školu s výtvarným zaměřením… sám si píše scénáře a kreslí, experimentům přitom často dává přednost před epičností… živí se jako kreslíř storyboardů pro reklamní agentury nebo jako tvůrce výtvarných návrhů pro počítačové hry.“ – To je jen výčet z definice typického komiksového autora, označovaného za zástupce Generace nula. Autorem této charakteristiky je Tomáš Prokůpek, jeden z teoretiků skupiny, sám autor několika scénářů a vydavatel sborníku Aargh!. Vytvoření značky pro skupinu kreslířů, kteří se sice většinou znají, ale nic jiného než tvorba komiksů je vlastně nespojuje, je především účelovým krokem. Pro média je taková značka čitelnější než několik desítek kreslířů, v nichž se lze vyznat jen stěží. Povědomí o nich má totiž jen pár lidí, pravidelných ná­vštěvníků akcí věnovaných komiksu a čtenářů komiksových sborníků, zinů nebo specializovaných webových stránek. Ostatní k seznámení s českým komiksem příliš prostoru nemají: domácí komiksové knihy u nás téměř nevycházejí, roční produkce je ví­ce než chabá a s opravdu kvalitní komiksovou tvorbou je to ještě horší. V čem je zakopán pes? Nikoliv v kresbě, vždyť několik českých autorů kreslí obstojně, nýbrž ve scénářích. Problém je tedy obdobný jako v českém filmu. Natočit film bychom uměli, ale nevíme o čem. Když se podíváme na zahraniční komiksy, které u nás vycházejí, těžko si nevšimnout, že když se mluví o jejich tvůrcích, jde většinou o scenáristy (Alan Moore, Neil Gaiman) nebo o kreslíře, kteří jsou schopni si scénář napsat sami (Art Spiegelman, David B. nebo Chris Ware). Když však mluvíme o českém komiksu, tak především o kreslířích (Jiří Grus nebo Karel Jerie). Kvalitní scenáristy u nás zkrátka, až na pár čestných výjimek (tou je například odchovanec FAMU Džian Baban, autor Hovorů z rezidence, uveřejňovaných v našem týdeníku, nebo knih Sloni z Marienbadu a Za vším hledej doktora Ženu, vycházejících pod hlavičkou Tichý syndikát) nemáme. Jediným profesionálním scenáristou je nakonec asi jen Jaroslav Rudiš, autor nejvíce medializovaného a trochu přeceněného Aloise Nebela. V ostatních případech jde maximálně o nadšené amatéry, kteří se často inspirují v zahraničí nebo vycházejí ze svých zkušeností se sci-fi a fantasy, což se na scénářích (většinou žánrových parodiích) nepěkně odráží.

89 vs. 08

Ve spojitosti s Generací nula je často zmiňován úspěch, kterého někteří z jejích tvůrců dosáhli v zahraničí. To však nesmíme přeceňovat. Komiks je dnes v kursu, a tak jsou v cizině zvědaví, co se děje u nás. Nejúspěšnější bývají naši tvůrci v sousedním Polsku, které bylo v posledních letech doslova zahlceno angloamerickou produkcí, zajímají se o nás i na jihu Evropy, popřípadě ve Francii, která z evropských zemí přeje komiksu nejvíc. Jak již napsal Prokůpek, současný český komiks je specifický v tom, že se uchyluje ke kratším útvarům a obrazovému experimentu. Napadá mne příměr báseň a román. Básníků má český komiks dostatek, krátké příběhy většinou stojí na jediném nápadu, s romanopisci je to horší, do kreslení delších komiksů se u nás nikdo moc nehrne, a když, nebývá výsledek příliš šťastný. Zatímco na počátku devadesátých let bylo patrné, do jaké míry jsou komiksoví autoři ovlivněni tvorbou Káji Saudka, na začátku 21. století to už neplatí. Každý touží po vlastním stylu, a to i za cenu přepjatých a často nevzhledných experimentů, které troskotají ve svém vlastním samoúčelu.

Pomoc, ufoni!

Výstava Generace nula je především nevyrovnaná. To, že se většina výtvarníků, kteří se do Generace započítávají, zná, nemusí být jen výhoda: když s někým kamarádíte, vyberete občas na výstavu nebo do sborníku i něco z jeho práce. Aby se neřeklo. Tak například matador scény Dan Černý má na výstavě ukázku z komiksu, v němž si nepříliš vzhledného vymítače ďábla pozvou domů dvě mladé dívky za účelem čistě sexuálním, jemu se však při návštěvě rozbije sklenice, z níž vystoupí démon, jednu z dívek pozře a zbylou dvojici pronásleduje. Nutno uznat, že Černého kresba se za těch několik let vyvinula a klidně by mohla být využita třeba v Ábíčku, nicméně jeho pubertální humor zůstává a jeho práce s uměním nemají opravdu nic společného. Podobnou stálicí je i Daniel Binko, který zase vymyslel příběh o dvou teenagerech, kteří si v opilosti chtějí v DVD přehrávači pustit pivní tácek a k jejich úžasu k nim promluví jakýsi mimozemšťan. Doplňující kresba Kamila Tatara je pak asi to nejhorší, co je na výstavě k vidění – barevně přeplácaná s kostrbatou linkou, která by se hodila maximálně do Dikobrazu. Podobně jsou na tom práce Jiřího Zimčíka, Václava Šlajcha nebo Petra Pavlána.

Krychle, koule nebo ústřice?

A co z výstavy stojí za vidění? Nejlépe na mne působil komiks Kostka a koule Jaromíra Plachého. Sympatický je autorův minimalismus (hlavními hrdiny jsou skutečná kostka a koule), nikoliv však na úkor kvality kresby (Plachý si dává práci s vykreslením nejrůznějších stínů). Jednoduchý scénář přitom vůbec není hloupý, má nápad a dialogy jsou vtipné. I tady však můžeme vysledovat, že autor se nechal inspirovat tentokrát Zemí tří úsměvů Lewise Trondheima. U Thomase Otta se zase přiučil Jan Šiller (další z tvůrců kolem Tichého syndikátu) se svou Ústřicí času. Jeho kresba uhlem patří na výstavě k nejlepším. Už dlouho se pak mluví o Miloši Mazalovi, který se svými komiksovými povídkami pravidelně vyhrával na ComiCZconech. Na výstavě prezentuje ukázku z delšího příběhu Píseň o Kotalinovi, která má jak slušný a napínavý scénář, tak propracovanou a navíc těžko zaměnitelnou kresbu (svou atmosférou trochu připomínající romány Franze Kafky nebo Ladislava Klímy). Z dalších autorů zastoupených jen jedním obrázkem nebo předmětem ještě stojí za pozornost Lela Geislerová (také díky své nezaměnitelné kresbě a slušným scénářům), Branko Jelinek (jeho trilogie Oskar Ed patří k tomu nejlepšímu, co u nás vyšlo), Karel Jerie (tomu nutno vytknout jistou nedotaženost kresby v jeho komiksových albech, naopak vystavený jednostránkový příběh Tři veteráni, na který se více soustředil, vypadá skvěle), popřípadě Adolf Lachman (ale od toho se asi žádného komiksu nedočkáme, z jeho projektu Pérák zbylo po několika letech jen pár ukázek).

Samotná výstava komiksů je doplněna několika zvětšenými plátny a předměty vyskládanými ve výstavní síni. Jiří Grus se nebál a dal návštěvníkům k dispozici i dvě krabice kreseb, v nichž se lze libovolně přehrabovat, za zmínku stojí rudá pohovka, na kterou je možné se posadit a některou z (přikurtovaných) komiksových knih si přečíst. Výstava jako by chtěla říct: český komiks existuje, jen je na něm ještě potřeba trochu pracovat. Snad nebudeme muset čekat na generaci s pořadovým číslem jedna…