Démoni Iana Curtise

Žánr hudebního filmu je docela zrádný. V případě portrétů kultovních hudebníků či kapel se tvůrci nevyhnutelně dostávají do dialogu s původními fanoušky, již mají o svých idolech dávno vytvořenou představu. Snímek tudíž nesmí ustrnout jako pouhý záznam či rekonstrukce koncertů, ale zároveň by měl převést atmosféru či obsah hudby na filmové plátno. Přetavit hudbu v dramatickou strukturu filmu a ukázat její vznik. Nebo zvolit jinou nabízející se cestu, čehož využil režisérský debutant Anton Corbijn – netočit film o hudbě, ale o člověku, který za ní stojí.

Když se věci vymknou Controle

Control (2007) není ani tak filmem o kultovní postpunkové skupině Joy Division, ve kterém bychom sledovali postupnou genezi kapely, její vzlety a pády, ale je naopak zcela zacílen na jejího frontmana, nesporně talentovaného, ale tragicky nedospělého a labilního Iana Curtise (Sam Riley). Teenager, amatérský básník a milovník Davida Bowieho se v podmračeném Manchesteru zákonitě nudí, z čehož ho občas vytrhne snad jen konzumace prášků z koupelen stařenek z okolí („Dvojité vidění a pocity schizofrenie? Skvělé!“), alkohol a koncerty kapel typu Sex Pistols. Šedavé panelákové předměstí se zdá být ideálním místem pro depresivní verše, jež se záhy stanou součástí hudby skupiny Joy Division, ale ta je v tomto černobílém snímku trochu odsunuta stranou. Podstatnou část příběhu opanuje Ianův vztah k manželce Deborah (Samantha Mortonová), jejichž brzká svatba byla jen jednou ze zpěvákových impulsivních reakcí. Sláva kapely narůstá, osobní nasazení je čím dál větší a Debbie je oproti překrásné belgické fanynce Annik (Alexandra Maria Lara) už poněkud ošuntělá. Joy Division hrají stále častěji a Ianovu jevištní impulsivitu doplní ještě impulsivnější démon v podobě nekontrolovatelné epilepsie. Známý zpěvákův konec brzy dostává jasné kontury.

Touching from Distance

Režisér Corbijn má k hudbě velice blízko, dlouhá léta působil jako fotograf řady zpěváků či kapel od U2 přes Depeche Mode, Nicka Cavea, Kurta Cobaina či v začátcích právě Joy Division. První krůčky na poli pohyblivých obrázků si vyšlapal příznačně jako tvůrce videoklipů, přičemž pro svůj vysněný filmový debut si zvolil (auto)biografii Curtisovy manželky Deborah s názvem Touching from Distance. Corbijn sám přiznává, že chtěl v první řadě natočit snímek o člověku a ne o kapele, a volba předlohy, jejíž úhel pohledu je zjevný, tomu plně odpovídá. Sedm let v Curtisově životě je rozděleno mezi vznik skupiny, koncerty, turné, ale středobodem je vždy návrat k útrpné manželce, která na něj doma láskyplně čeká. Milostný trojúhelník, v jehož středu je nerozhodný a tehdy nevyléčitelnou nemocí zkoušený zpěvák, v podstatě překlápí dílo z žánru hudebního filmu v psychologické drama. Postava Debbie sice získává naše sympatie, k čemuž přispívá i její ztvárnění Samanthou Mortonovou (Minority Report, In America), zároveň si ale záhy uvědomíme, že bychom raději sledovali jiné části Curtisova života, nebo možná ještě lépe – přesnější genezi Joy Division. Vývoj kapely a zejména pak originální hudby je ponechán povážlivě stranou a slouží opravdu jako kulisa života jedné osobnosti. Kulisa, ze které by nepochybně šlo vytesat živější sochu ponurých melodií, basových linek či inovativního použití zvukových efektů (sprej v jedné z písní apod.).

Psychologické drama

Rozčarování nad tím, čím film není, by ale nemělo zakrýt to, čím naopak je. Plné soustředění na postavu frontmana vyžadovalo šťastnou ruku při volbě hlavního představitele, což se Corbijnovi nebývale vydařilo. Herecký debutant Sam Riley je Curtisovi nejen fyzicky podobný, ale ve svém výkonu nebývale přesný. Floutkovitá nerozhodnost, kterou postupně střídá silná deprese, energické koncerty, v jejichž průběhu se Riley výborně vpravil i do zpěvákovy „epileptické“ choreografie (zkuste porovnat filmovou scénu s písní Transmission a její reálný předobraz na YouTube!), to vše velmi přispívá k civilnímu a „pravdivému“ vyznění, které musíme brát samozřejmě s rezervou, neboť jde jen o jednu z interpretací zpěvákova života. Corbijn si vzhledem ke své fotografické profesi a stylu, který ho v této branži proslavil, zvolil ostře kontrastní černobílý obraz, v němž mohl společně s kameramanem Martinem Ruhem vytvářet přesně prokomponované obrazy, jejichž síla bohužel spočívá v trochu nefilmové statičnosti. Podobně i vývoj hlavní postavy je jen lehce načrtnut a mnohé důvody Ianova jednání si tak jen domýšlíme z často nehybné tváře. Za tím vším spíš cítíme styl filmu, který je ale v ostrém kontrastu s energickou (byť depresivní) hudbou, s níž se setkáme ve výsecích z mnoha vystoupení.

Originální hudba a texty nakonec zůstávají tím pravým mementem Iana Curtise, vnitřními démony svázaného člověka, jenž nakonec nebyl tak silný, jak si mnozí mysleli. Control svou civilností a zpěvákovou demytizací získává, zároveň ale ztrácí odklonem od toho, co mu bylo tím nejvlastnějším vyjádřením. Od jeho písní.

Autor je filmový publicista.