Chuť života

Dafné Raydorová pracovala v účtárně společnosti Rapelec. Její nasazení bylo neukojitelné. Když v lednu všichni šíleli při účetních uzávěrkách, Dafné jen kvetla. Nejlépe se jí pracovalo v temných nočních hodinách, kdy s lačnou rozkoší srovnávala údaje v účetních knihách a sčítala sloupečky.

V lednu Dafné všichni ve firmě milovali. Helen Ellisová, drobná arogantní asistentka vedoucího účetního, si vždycky našla čas, aby Dafné pochválila naaranžované květiny nebo parfém. Carlos Francetta, vedoucí účetního oddělení, ji zahrnoval komplimenty. Na jejím stole se objevovaly pugéty a čokoláda.

V únoru bylo po lichotkách a Dafné na dalších jedenáct měsíců osaměla za barikádou z kapradí. Byla chytrá, byla ochotná, byla schopná. Ale byla taky velice tlustá. Byla tak tlustá, že si všechno oblečení musela šít sama; její velikost v žádném obchodě nevedli. Chodila pomalu. Lapala po dechu, když vyšla patro schodů. Dafné bydlela v prvním poschodí třípatrového domu bez výtahu. Když vynesla nákup a dala potraviny do kuchyně, zhroutila se a trvalo jí tři čtvrtě hodiny, než znovu popadla dech.

Dafné byla skvělá kuchařka. Dovedla připravit vybrané francouzské pokrmy včetně lákavě nazdobených dezertů. Jídlo i víno byly tak vynikající, že Helen, Carlos i další kolegové se rádi nechávali zvát na večeři. Nahlas se divili tomu, že se hostitelka sotva dotkla jídla – jak je možné, že je tak tlustá, když skoro nejí? Jakmile odešli, Dafné vytáhla z trouby další čtyři porce a zhltala je.

Dafné jedla neustále. Elegantní francouzské večeře měla vyhrazené pro hosty. Nakupovala téměř denně v pěti různých supermarketech, aby si nikdo nevšiml, jaká kvanta jídla si odnáší. V rozích gauče měla napěchované čokoládové sušenky. Kolem postele a v koupelně měla pytlíky s chipsy. Lednička i mrazák byly vždycky přeplněné. Občas se jídlo zkazilo a muselo se vyhodit, ale většinu Dafné dokázala spořádat. Nosila si domů balíčky mražených předkrmů a jedla je, ještě než stihly úplně roztát. Pod postelí si nechávala mraženou pizzu a pojídala ji za syrova. Do zásuvek a skříní rozmisťovala čokoládu. Nikdy nemusela udělat víc než tři kroky, aby se dostala k nějaké malé, výživné svačince.

Stav, ve kterém se Dafné nacházela, rmoutil zvlášť ty, kteří ji znali jako drobnou holčičku. Co se jí stalo? Známí vinili Sylvii Raydorovou.

Před dvaceti lety zdobila Sylviina tvář obálky časopisů Harper’s Bazaar a Vogue. Patřila k deseti nejžádanějším modelkám v zemi a z pracovních nabídek si mohla vybírat. Když se jí narodila Dafné, Sylvia se na fotografiích dojatě rozplývala, rozněžněle pózovala s miminkem v bílé zavinovačce a smutně posílala vzdušné polibky děťátku a chůvě přes zábradlí lodi Queen Elizabeth 2, což jen živilo její popularitu.

Když ale Dafné vyměnila dětskou stoličku za tříkolku, stala se pro Sylvii přítěží. Když dítě roste, matka stárne. A co hůř, přátelé – tedy někdejší přátelé – často mluvili o tom, že je holčička krásná jako andílek. Fotografové ji chtěli získat pro dětský modeling. Jiní prorokovali, že svou krásou jednou dalece překoná Sylvii, protože v sobě má něhu, která matce chybí.

Sylvia začala svou dceru vykrmovat. („Maminka tě nebude mít ráda, jestli to všechno nedojíš.“ „Ale já nemám hlad, mami!“ „Tak to tě maminka bude muset zavřít v pokoji a nechat samotnou. Nemůže s tebou být, když ji takhle trápíš.“) Dafné tloustla, až vážila skoro sto padesát kilo.

Sylviiny rysy zatím ztvrdly v sice stále krásnou, ale jakoby nalakovanou tvář příslušnice mezinárodní smetánky. Slušně vydělávala v televizních reklamách (žena v domácnosti z úspěšné kampaně na saponáty), ale pro obálky časopisů byla příliš umělá. V zimě vyrážela na Menorku, jaro trávila v Paříži, v létě ujížděla za příznivým podnebím do kalifornské La Jolly a v polovině října – v náhlém záchvatu mateřství – přistála obvykle u dveří Dafnina bytu v Chicagu („Dafné, broučku! Jak to děláš, holčičko, že jsi pořád tak tlustá? Já jím pořád a nepřiberu ani deko!”) Obvykle si s sebou vlekla mladíka, kterému lichotila její krása a úroveň, a který zároveň přispíval k tomu, že vypadala krapet starší.

Dafné toužila po lásce. Pokoušela se ukájet své sny romancemi, módními časopisy (pečlivě z nich vystříhávala Sylviin obličej, když se v nich ještě náhodou objevil) a fantazírováním o nadzemsky romantickém hrdinovi. A jak četla nebo snila o tom, že je štíhlá a přitažlivá, soustavně jedla: půl kila vepřových kotlet a hranolky, čokoládový dort, celé balení zmrzliny, za hodinku pár preclíků a chipsů, spláchnout je pivem, a pak do postele.

Jednu zimu nastoupil do účtárny firmy Rapelec mladý muž. Byl obdařen vážnou mladickou krásou a také stydlivostí. Dafnina tloušťka a zranitelnost v Jerrym probudily vstřícné porozumění. Po několika týdnech rozmýšlení si jeden den počkal, až se na konci pracovní doby octne s Dafné o samotě, a pozval ji do kina. Dafné, jejíž sny byly plné Jerryho jemně řezané pohledné tváře, si nejdřív myslela, že si z ní dělá legraci. Ale on trval na svém, a tak nakonec souhlasila.

První rande plné obav se uskutečnilo v březnu. V květnu už byli Jerry a Dafné milenci a ona zhubla asi dvacet kilo. V září si poprvé po osmi letech koupila oblečení v konfekci. Sice ve velikosti XXL, ale i tak to pro ni byla nesmírně radostná událost. V říjnu s Jerrym podepsali nájemní smlouvu na byt v severním Chicagu. Tam je asi o deset dní později našla Sylvia.

„Dafné, zlato, proč jsi nedala vědět, že se stěhuješ? Hledala jsem tě úplně všude, až mi ta vaše geniální sekretářka našla tvou adresu.“

Dafné zamumlala něco, co by si shovívavý čtenář mohl vyložit jako radost z toho, že vidí matku. Sylvia si prohlížela Jerryho způsobem, který mu vehnal ruměnec do tváří. „Představ mi přece svého přítele, zlato,“ dožadovala se káravě. Dafné ji neochotně představila a zamumlala, že se právě chystají natírat skříně a že z barev se přece Sylvii dělá špatně.

„To snad nemyslíš vážně, natírat, když tvoje máma právě přijela do města!“ protestovala Sylvia, pobízejíc šibalsky Jerryho, aby si porovnal dceru s matkou. Udělala dokonce pauzičku a čekala na jeho údiv („Ale vy přece nemůžete být její matka – vždyť vypadáte mladší než ona!“). Jerry byl zticha, ale ještě víc zrudnul.

„Dětičky moje,“ řekla nakonec Sylvia, „vy se tváříte, jako bych vás tady nachytala při nějakých nemravnostech. A vy si tu místo toho budujete rozkošné hnízdečko! Pojďme to oslavit k Perroquetovi!“

„Díky Sylvie, ale já – já vlastně ani nemám hlad a ty skříňky je opravdu třeba natřít.“

Sylvia začala znovu protestovat a vtahovala zahanbeného Jerryho do rozhovoru: „Má hloupounká dcera je z vás dočista zbědovaná, Jerry! Nikdy, za celou tu dobu, co jsme byly spolu, neztratila chuť k jídlu.“ Nakonec je odvlekla k Perroquetovi, kde všem třem objednala, a když Dafné odmítla několik chodů, trucovitě opakovala: „Kdybys byla modelka, drahoušku, tak by to člověk pochopil. Ale ty přece můžeš sníst, cokoli chceš.“

Po návratu domů se Dafné rozplakala. Jak by ji Jerry mohl milovat, takhle tlustou? A proč už Sylvia neumřela? Jerry ji utěšoval, ale nebylo to snadné. A Sylvia ve svém drahém apartmá neměla stání. Dafné šťastná a zamilovaná? Nemožné. Dafné a štíhlá? Nikdy!

Sylvia si Jerryho namlouvala dlouho a obtížně. Plány na zimu odložila a zůstala v Chicagu, pořádala večírky, vymetala všechny společenské akce a přesvědčila Jerryho, aby ji doprovodil na ples pořádaný princem Filipem na britském konzulátu. Dafné tomu nešťastně přihlížela, zoufalá a neschopná zasáhnout. Znovu začala jíst, ne v takových kvantech jako dřív, ale dost na to, aby do Díkůvzdání přibrala přes pět kilo.

Také Jerry byl zoufalý a nedokázal si se Sylvií poradit. Jejich setkání se hrozil, ale odmítnout nedokázal. A nakonec přišla noc, kdy se domů nevrátil. Dafné celá skleslá seděla v posteli a čekala na něj. Ve tři už bylo jasné, že nepřijde. Pustila se do jídla, snědla pečeni, kterou připravila k večeři, a něco z dalšího jídla, které našla – naštěstí pro ni toho neskladovali moc.

Jakmile obchody otevřely, Dafné se vydala do toho nejbližšího a nakoupila tolik, kolik dokázala unést. Když se vrátila domů, položila dvě těžké tašky doprostřed obývacího pokoje, posadila se a jedla. Nesundala si kabát ani se neobtěžovala zavolat do práce. Snědla asi dvanáct zákusků, třešňový koláč a dvě pizzy. Právě se propracovávala krabicí lupínků, které si namáčela do omáčky, když se objevila Sylvia.

Sylvia se zastavila uprostřed místnosti. „Co tady proboha děláš? Myslela jsem, že máš být v práci!“

Dafné nemotorně vstala. Podívala se na Sylvii. Byla rozzuřená a přitom se cítila odevzdaně a nepřítomně. Chtěla brečet, sníst půl kila čokolády, vyhodit Sylvii z okna, ale jen tam stála. Konečně promluvila. Její hlas zněl tak vzdáleně, až si sama nebyla jistá, jestli vůbec mluví nahlas, a tak opakovala: „Co tu děláš, Sylvie? Vypadni.“

Sylvia se zasmála: „Přišla jsem pro Jerryho oblečení – nechtěl si pro ně jít sám – připadal si trapně, chudáček.“

Dafné ji následovala do ložnice. „Nemůžeš si vzít Jerryho věci,“ šeptala, „chci si je nechat.“

„No tak, buď rozumná, Dafné. Jerry se nevrátí. Netuším, proč vůbec kdy chtěl tlustou kouli, jako jsi ty, ale aspoň tak měl šanci poznat mě, takže to nakonec bylo k něčemu dobré.“ Během hovoru začala Sylvie vytahovat zásuvky a netrpělivě přehrabovala trička a džíny.

„Nemůžeš odnést jeho oblečení,“ šeptala Dafné chraplavě a tahala Sylvii za ruku.

„Neotravuj tady, Dafné, běž si dojíst sušenky,“ odsekla Sylvia a vrazila jí facku.

Dafné zuřivě vykřikla. Aniž by si uvědomovala, co dělá, vzala lampičku z nočního stolku a začala Sylvii mlátit po hlavě. Sylvia upadla, narazila do toaletního stolku a konečně ležela na zemi. Byla mrtvá mnohem dřív, než Dafné přestala křičet a tlouct ji.

Dafnin vztek postupně vyprchával a nakonec se zhroutila na podlahu vedle Sylviina těla a začala plakat. Jerry už se k ní nikdy nevrátí. Nikdo ji nikdy už nebude mít rád. Chtělo se jí umřít, jíst tak dlouho, až praskne. Stále plakala a přitom mechanicky a metodicky zvedla k ústům Sylviinu levou ruku.

Z originálu A Taste of Life, který vyšel ve sbírce A Taste of Life and Other Stories, Penguin Books 1995, přeložili Mariana Bernasová, Petra Jelínková, Eva Kalivodová, Olga Richterová a Radovan Zítko. Redigovala Petra Bakajsová.

© Sara Paretsky, 1988, 1989, 1990