Pohádky pro dnešek

Časy se mění, to by mohlo být motto nové knihy Květy Legátové, rozhlasové autorky a spisovatelky, která do nejširšího povědomí vstoupila novelou Jozova Hanule a románem Želary coby svým pozdním knižním debutem. Spíše než její nejznámější díla se při čtení novinky Mušle a jiné odposlechy vybaví autorčin soubor rozhlasových her Pro každého nebe, a to především díky hojně používané dialogové formě textů, moralistnímu autorskému tónu, souvisejícímu s autorskými ironickými glosami na adresu specifického světa příběhu. Lze říct, že „dobře odposlechnuté“, dynamicky odvíjené dialogy postav (nejčastěji radikálně odlišných povah nebo postav s rozdílným společenským statutem) jsou největší devízou knihy.

Apokryfní hry

Květa Legátová se v Mušli a jiných odposleších věnuje autorskému přetváření pohádkových světů, případně jiných textů, vnímaných nikoli jako součást lineárního toku historického času, ale jakožto střípky z cyklického dění pevně ustaveného světa, který nikdy neexistoval, anebo sám o sobě někde – možná – existuje stále. Příkladem může být království za sedmero horami, kam přicházejí změny, o kterých by v klasických pohádkách nemohla být řeč. Král, ze kterého se vyklube zestárlý Hloupý Honza, je nucen prodiskutovat zahraničněpolitické otázky s pragmatickým vojevůdcem své armády. Společenská organizace a stabilita zašlých časů je pro Legátovou vůbec vděčným námětem, pracuje apokryfně a přilepuje s jemnou ironií své děje za konec-zvonec pohádky, která je jinak pohádkou právě proto, že je celistvá a uzavřená. Anebo autorka zvolí jiný pohled na věc – v příběhu o vysvobození princezny svěří vypravěčský part drakovi a z klasického souboje dobra a zla je rázem příběh o „diskriminaci“.

Moderní termíny korupce, ekologie a diskriminace a emancipace (nepoužité, ale zřetelné) v kontextu „bylo nebylo“ vyjadřují srážku naší současnosti a klasické pohádky asi nejlépe. Podraz na pohádce je to jen maličký – nikoho nebolí a navíc, apokryf vždy polidšťoval to, co bylo kanonizované, nabízel další možnosti čtení a oživoval kanonickou definitivu. Je tedy možné, že staré časy pohádek chtěla Legátová uvést do současné literatury i z tohoto důvodu: abychom je nevnímali jako uzavřenou záležitost, ale spíš jako malé popíchnutí současníkům. Zjevná je také inspirace klasickým jazykem pohádek a bájí se všemi komořími, podkoními a nesmrtelnými osudy, jenž se s velmi uctivým humorem kříží s jazykem zástupců nižších vrstev, kteří nevládnou patetickou rétorickou výbavou. Legátová se nesoustředí na to, aby odhalovala pohádku coby falešnou iluzi, ale ani ji nepředstavuje jako nebetyčný ideál. Kontakt dvou světů slouží coby odrazový můstek k literární hře s texty, se kterými je obeznámen každý čtenář.

Rozporná jednoznačnost

Texty se vyjadřují respekt k lidské nezištnosti, upřímnosti, moudré prostotě a přirozenému běhu planety a času, autorka jako by si knihou povzdechla, jak jsou všechny tyto „pohádkové“ věci na světě málo k vidění. Ekologický podtón je v době diskusí o lidském podílu na stavu planety a globálního oteplování víc než zjevný. Nejvíce ji vyjadřuje sci-fi, kterou tedy Legátová do knihy zařadila také coby pohádku svého druhu – v lecčems je dialog Miss Universum jednoznačnější než příběhy zpoza devatera hor.

Co mi na textech Květy Legátové v Mušli a jiných odposleších vadí, je právě jejich moralistní jednoznačnost, směřující ke zřejmému rozporu mezi pociťovaným ideálem a tím, jak to mezi lidmi (všude, kde se vyskytují) věky věků chodí. Když je zápletka dopředu odhadnutelná, a to je často, ztrácejí nepříliš hlubokomyslné pointy nejen na hravosti, ale především na inspirativnosti. Literární hra se všeobecně známými texty naší kultury je přístupná každému, ale jen málokdy Legátová čtenáře překvapí tak, aby stimulovala jeho myšlení na delší chvíli. Pokud budou knihu číst rodiče svým dětem, budou se nudit o trochu méně než při čtení klasiky, chudší o zmiňované narážky na současnost. Sami po ní ale asi nesáhnou.

Autor je bohemista.