Warhol v říši za zrcadlem

Krystian Lupa (1943) je jedním z mála tvůrců, kteří si i po mnoho let své karié­ry stále zachovávají sílu, inspirativnost a hlavně dokážou formálně i tematicky udávat směr v divadlech, která byla zdánlivě dobyta mladší a módnější generaci. Dodnes lze tvrdit, že jeho náročnost je impozantní, zvláště když je stále schopen bořit své návyky a přizpůsobit celý styl práce intencím právě tvořeného díla. Ačkoliv proslul inscenacemi s nálepkou metafyzického realismu, jejichž situace budoval převážně na dlouhé a až detailní psychoanalytické práci s „vnitřní krajinou“ herce a odmítal jakýkoliv podbízivý kontakt s publikem, nelze jeho režijní umění považovat za mustr nebo schéma. Pro Lupu vždy bylo a je drama čímsi podezřelým, čímsi, co mu vnucuje konkrétní jevištní vizi. A proto se převážně věnoval obtížným dramatizacím prozaických děl – mimo jiné Musila, Rilka, Bulgakova, Bernharda nebo Nietzscheho, aby mohl najít odpovídající tvar pro vykreslení svých oblíbených témat: rozpadu systému hodnot, šílenství uzavřených skupin lidí vyvolané sledováním utopické vize a jejího střetu s nemožností jejího uskutečnění. Neznamená to však, že by se původním dramatům zcela vyhýbal, ale ani s Čechovem či Schwabem neučinil tak radikální převrat ve svém pohledu na divadlo jako v díle Factory 2.

Pravda a metoda

Factory 2 je sedmihodinová inscenace, vyžadující velkou aktivitu nejen od herců, ale i od diváků. Společně s dvojicí dramaturgyň Igou Gańczarczykovou a Magdou Stojowskou se Lupa rozhodl navrátit ducha warholovské Factory, ovšem ne ve smyslu biografického duplikátu, nýbrž stvořením podobné skupiny lidí s intenzitou jejich vize a šílenstvím touhy být slavnými umělci. Inscenace není dokumentem, ale hlubokou experimentální penetrací do psychiky společnosti, jejíž hermetičnost dává pocit bezpečí všem „odstaveným na okraj“ – umělcům, gayům, feťákům, dívkám, které chtějí uspět v avantgardních filmech. Sympatickým faktem je, že Factory 2 není opakováním notoricky známých pravd o Warholovi, citací jeho slavných výroků nebo konkrétních událostí, ale ukazuje upozaděný, vnitřní život umělecké skupiny, která udávala tón umění šedesátých let. Přípravy inscenace trvaly bezmála půl druhého roku a od samého počátku se jednalo o pokus vytvořit „divadelního dvojníka skutečnosti“, který ožije díky vlastnímu vkladu herců. Vycházelo se z improvizací bez připraveného textu. Inscenátoři pouze vytvořili vstupní podmínky, aby se kompletně stříbrná scéna stala autonomním světem, pro nějž se herci musí vzdát kusu své intimity a pocitu bezpečí z jasné režijní koncepce.

Nad scénou celý čas visí projekční plátno, a tak se diváci i herci stávají v jistých momentech tím samým – diváky, kteří zaujímají stanovisko k sledovanému. Factory 2 zachycuje jeden den v newyorském uměleckém centru, který začíná společným sledováním skandálního filmu Blow Job, pokračuje všedními situacemi, přípravami na natáčení filmů s drag queens a dívkami, jež si hrají na vojenský výslech, a končí atentátem na Warhola.

Plátno je dalším aktérem představení. Film byl pro Warhola důležitým médiem, a tak se tu promítají buď jeho originální filmy nebo screen testy ze zkoušek, které odhalují obnažené a bezradné herectví tváří v tvář kameře. Obyvatelé „továrny na umění“ se často obracejí na kameru, a tak divadelní svět zdvojují a zcizují projekcí. Postavy na sebe na plátně hledí jak v zrcadle a komunikace ve střetnutí s jiným médiem zcela mění způsob jejich existence na scéně v cosi umělého, co odvrhuje a zamazává přirozenost. O to více však násilné zakrývání zranitelnosti zranitelnost popisuje. Lupa se rozhodl vytyčit hranici mezi jevištěm a hledištěm, jako by se jednalo o zrcadlo, za nímž je jiný a tajemný svět, běžným lidem ukrytý. O takovém se však v uměleckých monografiích nedočteme. Místo toho, aby Warhola, Brigid Berlinovou, Erika Emmersona nebo Nico ukázal jako skutečné hrdiny umění, představil je v intimně absurdních a dlouhých situacích: nekonečně rozmlouvají o mycích prostředcích, nazí leží na křesle a snaží se mudrovat na téma nahota či točí další improvizaci. Sami se pak přiznávají k lásce k nudným věcem. V divně extrémních situacích se odhalují jak v samotě, tak i v idiocii a touze po slá­vě. Touha je spíše znakem potřeby být v kontaktu s lidmi a překonat své osamění, znakem naivity, že skrze slávu budou lidé osvobozeni od bolesti a pochyb.

Proto se Lupa rozhodl představit umělecké pochyby Andyho Warhola i jeho lidí, nemožnost a nechuť vypovídat o závažných tématech, svět artistní i lidské svobody – spíše sen než realitu. Chtěl zároveň ukázat absurditu tvůrců, kteří v neveřejných situacích nejsou hvězdami, ale banálními lidmi, co se ušpiní džemem. To paradoxně ukazuje, že nikdo neztrácí hodnotu a lidskou plnost, svůj půvab a sny. Přestože Factory 2 není realistický počin, je realitou nasycena po okraj.

Inscenace je autentická v relativizaci a přehodnocení vlastní umělecké cesty. Je dílem, jemuž riziko dodalo impuls k otevřené zpovědi, z níž cítíme, že Lupa se v mnohém se světem Factory identifikuje, že divadlo je pro něj podobným symbolickým prostorem životně upřímné utopické svobody a kreativity.

Autor je redaktor časopisu HIS Voice.