Proč je Slámův Venkovský učitel jedním z mála dobrých českých filmů posledních let, i když má pár vad na kráse?
Může se to na první pohled zdát jako protimluv. Před nedávnem jsem na stránkách A2 kritizovala Vejdělkův film Václav za to, že nám ukazuje dalšího českého antihrdinu v podobě retardovaného venkovského kluka a všemi způsoby sugeruje, že bychom k němu „měli být tolerantnější“. A nyní bych ráda vyzdvihla nový film Bohdana Slámy Venkovský učitel právě za to, že dělá v podstatě podobnou věc: snaží se nám přiblížit tápajícího učitele, který odjíždí učit z Prahy na venkov, aby se vyrovnal sám se sebou a se svou homosexualitou. V obou případech bylo snahou snímků odbourat zbytečné předsudky, které můžeme mít vůči „jinému“, a nahlédnout do světa, jenž může mít s tím naším nemálo společného.
Co chybělo Václavovi?
Tím však podobnost obou filmů končí. Zatímco Václav byl sledem scén, které si stále udržovaly od hrdiny odstup, daný krom jiného i nepřesvědčivým podáním příliš sofistikovaného Ivana Trojana, Venkovskému učiteli se podařilo navodit dojem intimity, kterou skrze film s postavou můžeme sdílet. Díky tomu jsme učiteli mnohem blíž a v jeho pochybách můžeme najít i naši vlastní životní bezradnost. Samozřejmě, že to není jen otázkou ztvárnění Pavlem Liškou, kterému je postava učitele šitá mnohem víc „na tělo“ než Václav Ivanu Trojanovi, a to dokonce doslova, protože Bohdan Sláma psal scénář od počátku přímo pro Pavla Lišku (a Zuzanu Bydžovskou). Velký podíl na tom však má především práce s vnitřním napětím scén a s filmově brilantní kamerou, která v nezvykle dlouhých záběrech dovede pomalu rozkrývat citové pohnutky tak přirozeně a bezprostředně, jako bychom v dané situaci opravdu byli.
Slámovi se jako jednomu z mála českých režisérů daří zachytit to důležité „mezi“, které vzniká mezi hercem a postavou, již ztvárňuje, ale i mezi hercem a kamerou a v neposlední řadě pak scénou a námi jako diváky. Toto „mezi“ dělá z obyčejné scény situaci, jež nás začne zajímat, a z herců její účastníky, kteří nehrají, ale jsou. Sláma umí intuitivně rozehrát scénu, která se na jedné straně soustředí na to podstatné, co se v ní odehrává, ale zároveň si všímá drobných citových náznaků a detailů. Dlouhé sekvence točené často v jednom záběru tak získávají vnitřní tempo a napětí, a přitom plynou přirozeně a nenásilně. Velkou zásluhu na tom má bravurní kamera Diviše Marka s plynulými jízdami, krásným a přitom nekýčovitým snímáním jihočeské alšovské krajiny a darem dostat se k postavám velice blízko. V tom se podobá v Česku snad jedině Petru Václavovi (skutečně nomen omen) a jeho snímku Marian, který se díky výtečné práci s kamerou i scénou dostává také blízko k hlavní postavě romského chlapce, jehož „odlišnost“ získává ve filmu až existenciální rozměry.
„Chcípáci“ a my
Příběh Venkovského učitele o tom, že „každý někoho potřebuje“, má sice pár vad na kráse, ale celkové přímosti díla ani jeho vyznění to neubírá nijak zásadně. Ano, režisér nám možná až příliš doslovně sděluje „poselství“ filmu o tom, že si máme odpouštět a mít se rádi, i když jsme každý jiný jako ti hlemýždi z plakátu na film. Někdy je zase podbarvení scén jinak průzračnou Godárovou hudbou na lidové motivy lehce iritující. Snímek skvěle rozehraje tempo i napětí jednotlivých scén, ale z jedné na druhou skáče někdy příliš rychle a potřeboval by celkově na tolik emocí ještě víc času, například pro to, aby rozehrál scény, kdy se do sebe postavy navzájem (ale pokaždé těsně „vedle“) zamilují, nebo kdy docházejí k tomu, že by si měly odpustit. Slámovou předností nebyly ani v jeho předchozích Divokých včelách či Štěstí témata či sofistikované dialogy, ale spíše poctivost a zdánlivá obyčejnost toho, co sděluje a co jde přitom k jádru věcí, a především jak je schopen to rozehrát ve scénách a v obrazech.
Venkovský učitel je další z řady do sebe ponořených, převážně mužských antihrdinů v českých filmech polistopadové éry, kteří tápají, nevědí si se sebou rady a v devadesátých letech je česká filmová kritika označovala jako fenomén „chcípáctví“. Na rozdíl od devadesátých let, kdy byl hlavní hrdina těchto filmů často jen režisérovým alter ego, bolestínsky řešícím vlastní lehce adolescentní problémy (Mrtvej brouk, Kanárek, Rychlé pohyby očí či Návrat idiota), se v novém miléniu odhalují důvody jeho „slabosti“, jež jsou zasazeny do širšího společenského kontextu a nahlíženy hlavně jako problém menšiny (homosexuální – Venkovský učitel, romské – Marian, mentálně retardované – Václav či důchodcovské – Vratné lahve). Na rozdíl od většiny těchto snímků se však Venkovskému učiteli podařilo dostat se k postavě blíž a její outsiderství ukázat věrohodně jako rys doby, v níž tápeme v podstatě všichni, i když naše slabost může mít rozličné podoby, jak vyplývá i z osudů dalších postav snímku. Nakonec podle Slámy to jediné, co můžeme udělat, je se za sebe nestydět a mít se navzájem rádi. Ano, zní to trochu lacině a možná příliš „humanisticky“, ale nabízí se nějaké lepší východisko? A je nutné pro to kritizovat film, který je po dlouhé době v české kinematografii skutečně dobrý?