Blogovat znamená vyjadřovat se ve svém internetovém deníku svobodně, nevázaně, ale také nosit kůži na trh a bez odmluv akceptovat ne vždy pohodlnou virtuální identitu. Co se stane, když se dlouholetý blogger jednoho dne rozhodne vypnout obrazovku, opustit analogovou realitu a vrátit se do režimu offline? Své dlouholeté zkušenosti s blogováním a krátkou zkušenost s neblogováním zúročil pro A2 bývalý mistr v oboru.
Před časem se Miloš Čermák ve svém sloupku v Reflexu zabýval případem dvou prominentních českých bloggerů, kteří ve stejné době rezignovali na vedení svých internetových deníčků, přestože si rozhodně nemohli stěžovat na nezájem čtenářů či přehnaně negativní reakce na své počínání. Ve skutečnosti to podle Čermáka byla právě popularita jejich blogů, která se přímo postarala o jejich zánik. Pro běžného člověka je to možná poněkud paradoxní tvrzení; pro někoho, kdo má s blogováním vlastní zkušenosti, ovšem nejde o nic nového pod sluncem.
Ať vám bude do očí tvrdit cokoli, touží každý blogger po co nejvyšší příčce v žebříčku návštěvnosti. Ti obzvlášť vytrvalí bývají schopni navštívit i několikrát za den stránku s příslušnou statistikou a sebemenší výkyv v pořadí blogů (rozuměj vlastního plus několika vybraných okolních) jim dokáže přivodit menší zástavu srdce. Co na tom, že tyto žebříčky bývají zpravidla podobně neměnné jako pořadí jezdců v libovolném závodě Formule 1, přičemž nejvíce čtenářů přitahují oborové blogy lidí od počítačů. Stačí přece narazit na to správné téma a příští vítězství může být vaše.
Symbiotické virtuální vztahy
Právě podobné závodnické uvažování se v minulosti stalo noční můrou nejednoho bloggera. Může to působit pošetile, ale má to svou logiku – blog bez čtenářů je jako divadlo bez diváků. Podobně jako herci na jevišti odhaluje i blogger ve svých příspěvcích cosi ze svého nitra a přirozeně doufá, že to ti na druhé straně ocení a zahrnou ho potleskem i příznivými kritikami. Pravým důvodem tohoto nošení kůže na trh však nejsou absolutní čísla návštěvnosti webu. Ekvivalentem prázdného divadelního sálu je v případě internetových deníčků příspěvek bez komentáře či komentářů návštěvníků blogu.
Dobře si vzpomínám na pocity zděšení, které mě provázely během prvních týdnů mého půldruhého roku trvajícího blogování při pohledu na poměr příspěvků a komentářů k nim. Coby naprostý začátečník jsem totiž nemohl tušit, že jedním ze základních principů blogosféry je princip solidarity – já okomentuji příspěvek tobě a ty ho na oplátku okomentuješ zase mně. Místo bědování nad tím, že moje myšlenky vůbec nikoho nezajímají, jsem měl radši trávit čas surfováním po deníčcích kolegů bloggerů a navazováním symbiotických virtuálních vztahů.
Komentář by měl být přirozenou součástí komunikace mezi autorem příspěvku a jeho čtenářem, potvrzením, že autorovy myšlenky našly svého adresáta. Dočíst příspěvek do konce, udělat si na věc vlastní názor a nepodělit se o něj s autorem je oproti tomu komunikační faux pas a důkaz čtenářovy bezohlednosti.
Dá se říci, že okamžikem vstupu na určitý blog zároveň vstupujeme s jeho autorem do jisté komunikační situace, která má svá nepsaná, leč všeobecně uznávaná pravidla. Ta jsou kombinací lingvistických maxim, pravidel netikety (neboli internetové etikety) a speciálních zásad platících pouze pro blogy. Poslední dva body pochopitelně procházejí neustálými změnami stejně jako všechno, co s internetem souvisí, a navíc se blogová netiketa liší případ od případu.
Na stránce http://zwire.bloguje.cz například visí pravidla pro návštěvníky a jedno z nich apeluje na důsledné používání přezdívek v komentářích tak, aby nebyla prozrazena pravá identita jejich nositelů. Důvodu k této obezřetnosti se můžeme dopátrat v archivu zmíněného blogu: jeho původní verze nepřežila odhalení své existence bývalou manželkou dotyčného bloggera, která nesla velmi těžce zveřejnění některých podrobností ze společného života.
Reality show zpoza klávesnice
Tato úvaha je vlastně převedením formátu blogpostu (čili příspěvku na blogu) na stránky papírového média. Kromě vysoké míry subjektivity to znamená menší autocenzuru a to na druhé straně přináší větší pocit svobody. Jako kdybych zase dával dohromady článek do školního časopisu, přičemž mě nikdy netrápily starosti typu „bude to dost dobré?“ či „bude to mít správnou formu?“. V tom spočívá jeden z hlavních důvodů toho, proč je vedení blogů pro své autory tak přitažlivé i proč kromě spousty kvalitních psavců lákají také zástupy grafomanů, jejichž příspěvky by jinde sotva našly uplatnění. Zásadní bloggerská maxima totiž zní: jednotlivé blogposty mají takovou formu, jakou jim vtiskne jejich autor.
V dnešní mediální krajině plné unifikovaných informací, pocházejících nezřídka z jediného zdroje, má podobný přístup svůj neoddiskutovatelný půvab, navíc se skrze něj ukazuje jedna dosti významná tendence – díky blogům se pozornost publika obrací od veřejných záležitostí servírovaných tradičními médii k soukromému prožívání „skutečných lidí“. Proč čekat, až nám Prima nabídne v popůlnočním čase záznam pokusu o autofelaci jednoho z účinkujících reality show VyVolení, když podobný experiment před časem na svém webu zveřejnil i s fotografií jeden brněnský blogger? Oč je takový Vladko zajímavější než třeba Adbar, Gotcha, Smilla, Džouns nebo Nau?
Že vám ta jména nic neříkají? Pak nejspíš nejste součástí komunity autorů weblogů. Tenhle termín jsem si vypůjčil z bakalářské práce Adama Javůrka (alias Adbara) Weblogy jako alternativní zdroj informací, kterou v roce 2004 obhájil na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Komunitní charakter blogů je jejich výrazným rysem a podle jedné z mnoha definic blogu tvoří dokonce jeden ze čtyř základních bodů, které musí weblog splňovat, aby se tak mohl nazývat. Platí to jak v provázanosti jednotlivých blogů, tak i ve vztahu autor-čtenáři. Všechny zavedené blogy totiž mají stálý okruh návštěvníků, kteří se na ně vracejí a pravidelně komentují příspěvky jejich autorů (neboli s nimi vstupují do specifických komunikačních situací). Řada čtenářů weblogů navíc současně patří mezi jejich autory, čímž se komunitní prvek bloggerství ještě upevňuje.
Nezřídka se bloggeři osobně znají a zejména při srovnání dvou nebo více zápisků věnovaných témuž společnému zážitku vyplyne další cenná vlastnost blogů – často slouží jako svérázná laboratoř, kde je možné po queneauovsku experimentovat se styly, kubisticky nahlížet na realitu z mnoha úhlů a v neposlední řadě se dopouštět třeba i literární transvestie. V českém prostředí je známý případ bloggera, který poměrně dlouho úspěšně předstíral, že je ženou, a nevyhýbal se přitom ani podrobnostem ze svého fiktivního intimního života. Z jiného soudku pocházejí recesistické blogy Adolfa Hitlera a dalších historických či zcela vymyšlených postav.
Takové stránky jsou pak blogem už jen formálně, a byť se na nich můžou objevovat nové příspěvky, mají tyto útvary blíže k literatuře publikované na webu než k tomu, čím jsou weblogy především: internetovými deníčky obsahujícími subjektivní názory svého autora. Při čtení raných pokusů o definici blogů překvapí právě absence důrazu na subjektivitu obsahu, pozdější teoretici už ale považují tuto vlastnost za dost významnou. Dave Winer z The Bergman Center for Internet & Society při Harvardově univerzitě jí dokonce vyhradil přední místo ve své čtyřbodové definici blogů a zároveň ji označil za hlavní důvod toho, že jsou blogy zajímavé.
Blogy skutečně představují zcela jiný vztah autor-čtenář, než jaký se vytváří v běžné časopisecké a novinové produkci. Osobnost autora je tím hlavním, co vede čtenáře k návštěvě jeho blogu, a pokud nepočítáme některé odrůdy blogů, jakými jsou například fotoblogy, zpravodajské blogy nebo některé oborové blogy, bývá dokonce důležitější než samotné téma příspěvku. Jakmile se čtenář rozhodne navštívit konkrétní blog (rozumí se nikoli poprvé za účelem ukojení zvědavosti), čte na něm zpravidla vše, co nepřesahuje jeho individuální míru pro optimální délku blogpostu. Schválně: kdy jste si naposledy přečetli noviny od začátku do konce?
S tím souvisí i téma odpovědnosti za kvalitu blogu. Spousta osobnostních (či deníčkových) blogů obsahuje kromě úvah také další literární žánry, jako recenzi nebo báseň, přičemž kvalita jednotlivých příspěvků mnohdy povážlivě kolísá v závislosti na křivce intelektuálního výkonu autora. Neznamená to však, že by většině autorů nějaká vnitřní kontrola zcela chyběla, pouze se její přísnost odvíjí od individuálně stanovených a poměrně tolerantních kritérií – vždyť k sobě býváme zpravidla mnohem shovívavější než k ostatním. Vstupujeme-li na blog, měli bychom mít na paměti, že máme co do činění s hrubě otesaným produktem lidského uvažování, který má k důmyslné propracovanosti literárního neřkuli filosofického díla stejně daleko jako cestování metrem k idealistickým vizím pohodlné dopravy z počátku dvacátého století.
Svoboda nevirtuální existence
Přísnějším osobnostním filtrem procházejí náměty pro blogpost. Ne každý autorův zážitek je blogovatelný, tj. neobsahuje správnou míru potenciální zajímavosti pro čtenáře blogu. Pokud blogger s vyšší mírou autocenzury dostane pocit, že jeho život postrádá dostatek blogovatelných zážitků, a tudíž není dostatečně kvalitní, má na výběr ze dvou možností: buďto si začne uměle vytvářet fiktivní život podobně jako postava spisovatele, kterou ve filmu Skvělí chlapi zahrál Tobey McGuire, nebo propadne pocitům marnosti vlastního života, tedy pocitům na samé hranici psychologické poruchy.
Tehdy je nejspíš nejvyšší čas dát cyberprostoru vale a místo na psaní blogpostů se soustředit na budování a upevňování své reálné identity. Řadě bloggerů to ovšem připadá nemožné, neboť nedokáží oddělit svou virtuální osobnost od vlastního já ve skutečném světě. Sám jsem se stal obětí takové derealizace, jak zní psychologický termín pro intenzivní pocit odtrženosti od skutečnosti. K definitivnímu rozhodnutí skoncovat s blogováním mě vedly zážitky z náhodných setkání se čtenáři mého blogu, při nichž byl tento dojem ještě umocněn pocitem nepravděpodobnosti vzniku podobných komunikačních situací v jiném kontextu. Na jednom bloggerském srazu mě jistý blogger, kterého jsem do té doby neznal ani jsem nečetl jeho deníček, konfrontoval otázkou „Tak tobě se nelíbí nová deska Franz Ferdinand?“. Při jiné příležitosti se na mě při návštěvě jednoho holešovického klubu obrátil basák kapely, která právě zvučila na pódiu, a bez nějakého úvodu se mě zeptal: „Nejseš ty ten z toho webu?“
Možná jsem přecitlivělý, ale výše zmíněné otázky ještě dnes chápu jako útok na samotnou podstatu mé nevirtuální existence. Nechci být „tím z toho webu“. Nechci, aby mé myšlenky byly součástí veřejného vlastnictví (fakt, že píšu do novin, teď ponechám stranou). Chtěl bych, aby mě lidé oslovovali mým pravým jménem a ne jménem počítačové identity, kterou jsem dočasně přijal za vlastní. „Co teď budeš dělat?“ ptala se mě s obavami v hlase kamarádka-bloggerka poté, co jsem na webu zveřejnil rozhodnutí nevést nadále analogový život, jako by bloggerství bylo jediným smyslem mého života. Odjinud mi v e-mailech a po ICQ přicházely výrazy podpory spolu s ujišťováním o tom, jaká je škoda, že jsem to zabalil. Jeden významný hudební blogger mi napsal, že k podobnému kroku sbírá odvahu už dávno… Vida, jak i takový zdánlivě nepopulární krok, jakým bylo zrušení poměrně živého a oblíbeného blogu, může svému původci přinést sympatie a prestiž, byť jsou to zásluhy in memoriam!
Při zpětném pohledu svého rozhodnutí v nejmenším nelituji, s výjimkou občasných situací se zvýšenou blogovatelností. Místo publikování na webu si zážitky ukládám do své osobnostní struktury, odkud si je kdykoli můžu vyvolat nejen v režimu offline, ale dokonce i mimo poblikávající oko počítačového monitoru. V neblogování jsem našel dílčí svobodu, která byla nedávno ještě umocněna tím, že jsem vlivem okolností přišel o snadný přístup k internetovému připojení. Vlastně jsem si uskutečnil poměrně rozšířený sen řady lidí o částečné nezávislosti na některé technické vymoženosti a najednou jsem pochopil, proč třeba Norman Cook používání počítače s internetem ve své domácnosti a priori odmítá. Zjistil jsem, že takové rozhodnutí je mnohem snadnější, než by se mohlo zdát, a že je možné k němu dospět, aniž by se zhoršila kvalita vašeho společenského života.
Nemám v úmyslu agitovat za zrušení internetu a počítačů, jak si to přála legendární respondentka ankety deníku Metro paní Věra Pohlová. Patřím nadále k technooptimistům, byť mě to rok od roku stojí víc úsilí a o budoucnosti lidstva jako celku si nemyslím nic růžového. Pouze si své nově nabyté svobody vážím natolik, že se v nejbližší době k blogování rozhodně vrátit nehodlám. Snad časem, neboť jak říká kolega Vojtěch Rynda (mimochodem jeden z prvních bloggerů na českém internetu, i když v době, kdy s touto činností začínal, se tomu tak ještě neříkalo): „Jednou bloggerem, navždy bloggerem.“
Autor prodává cédéčka a moderuje na Rádiu Akropolis.