Nevěřící slouží víře

V množství titulů, které u nás poslední dobou vyšly o islámu, jsou některé i vysloveně politicky nekorektní. Kromě publikace Islám bez závoje Roberta Spencera je většina z nich psána odpadlíky od islámu. Po knize Skutečný nepřítel: proč jsem se nestal teroristou, jejíž autor Nassim Ben Iman od islámu konvertoval k poměrně fundamentalistické formě křesťanství, a knize Proč nejsem muslim od Ibn Warraqa nyní vyšel vlastní životopis Ayaan Hirsí Alí, dnes nizozemské občanky somálského původu, která se v roce 2005 ocitla na seznamu sta nejvlivnějších osobností světa časopisu TIME.

Warraq a Hirsí Alí se své muslimské víry zřekli, protože ji považují za zpátečnickou a neslučitelnou s demokracií. Úspěchů islámské civilizace bylo podle nich dosaženo díky dědictví starších předislámských civilizací a ve skutečnosti navzdory učení Koránu. Zatímco Warraqova kniha je poutavým teoretickým pojednáním, Rebelka je strhujícím svědectvím o vnitřní síle, s níž se její autorka dokázala vzepřít nejen předem dohodnutému sňatku, ale celému hodnotovému systému, ve kterém vyrostla. Jak sama píše, „trvá přitom hodně dlouho, než ty mříže ve smyšlené kleci kolem sebe rozlámeme“. Po takovém zápasu jsou pochopitelně její postoje vůči domovské kultuře velmi zaujaté a zcela jistě „neobjektivní“. Své bolestné zkušenosti s islámem příliš generalizuje. Naopak realitu evropského rodinného života si idealizuje.

I její odsudky somálské komunity v Nizozemí jsou velmi příkré. Somálci prý nadále žijí s pocitem nadřazenosti nad všemi nemuslimy, většinou odmítají vyvíjet jakoukoli snahu o integraci a svoji neschopnost osvojit si základní civilizační návyky spojené s životem v evropském státě svádějí na holandský rasismus. Důkazem holandského rasismu jsou pro autorčinu somálskou kamarádku v Nizozemí i zvědavé či soucitné pohledy kolemjdoucích. Jejich skutečnou příčinou jsou ale podle Hirsí Alí modřiny způsobené jejím manželem. V rámci obranného mechanismu si to však přítelkyně nikdy nepřizná. Vinu podle Hirsí Alí somálská komunita hledá vždy jen ve většinové společnosti. Proti tomuto přístupu staví Alí vlastní osud – sama se integrovat dokázala, vystudovala vysokou školu a stala se poslankyní.

I když je téma i tón knihy závažný, někdy působí text až humoristicky, například díky způsobu, jakým Alí líčí kulturní šok prožitý v Evropě. Nemůže třeba zpočátku pochopit, jak mohou v Nizozemí odhadnout, že autobus přijede přesně v 14.37. Když se rozhodne poprvé vyjít na veřejnost bez šátku, očekává, že vyvolá všeobecný chaos. Místo toho se ale nestane vůbec nic: „zahradníci dál zastřihávali živé ploty, nikdo nedostal mrtvici“. Tragický podtón ale v knize převládá. Přispěla k němu i skutečnost, že kvůli svým postojům musí Hirsí Alí žít pod stálou policejní ochranou (kterou jí, jak čtenáři A2 vědí, Nizozemí ale odmítá dál poskytovat) a její přítel a spolupracovník, režisér Theo Van Gogh, byl muslimským radikálem zavražděn.

Hirsí Alí sice nepřirovnává Korán k hitlerovu Mein Kampfu jako holandský politik Wilders, ale některé její výroky nezůstávají za vyjádřením tohoto, nyní i u nás známého kritika islámu v ničem pozadu. Mohameda označila za pedofila a tyrana a po atentátech 11. září se příkře stavěla proti většině západních arabistů, kteří podle ní stále jen opakovali, jak islám zachránil Aristotela a nulu. Podle Hirsí Alí to ale byly pohádky, které se soudobým islámem, jak ho poznala, neměly nic společného. Stejně jako třeba Salman Rushdie po atentátech prohlašovala, že v pozadí útoků šlo o čistou víru, ne o frustraci, chudobu nebo Izrael.

S životním osudem Hirsí Alí se pojí řada paradoxů. Utíkala do země, kde chtěla být v bezpečí před hrozbou militantních vyznavačů islámu. Kvůli svému veřejnému působení ale nikdy v životě nebyla v takovém ohrožení jako právě dnes. Jako známá holandská osobnost a později poslankyně se zasazovala za zpřísnění imigračních zákonů, ale sama pak byla málem ze země vyhoštěna, protože uvedla nepravdivé údaje po svém vstupu do Nizozemí, a hrozilo jí odebrání holandského občanství. Za snahami o odebrání občanství stála ministryně Rita Verdonková, o které přitom autorka píše, že byla její přítelkyní. Paradoxem je i vydání této knihy. Ač se Hirsí Alí odcizila nejen islámu, ale zřejmě všem náboženstvím a prohlašuje se za ateistku (ostatně i název anglického originálu recenzované knihy zní Infidel – „nevěřící“), její autobiografii vydal American Enterprise Institute, pro který nyní Alí pracuje. Tato neokonzervativně zaměřená organizace přitom zdůrazňuje naopak přínos náboženství, zvláště křesťanství, pro vznik a fungování demokratické společnosti. Jestliže podle Warraqa v 18. a 19. století mnozí západní autoři vyzdvihovali islám a jeho tolerantnost, kterou dávali do kontrastu s křesťanstvím, zdá se, že dnes jsme svědky opačného jevu. Asi není náhodou, že podnět k přeložení knihy Proč nejsem muslim u nás vyšel také z konzervativních kruhů (které původně Warraqa mylně považovaly za křesťanského konvertitu, i když on odsuzuje i křesťanství). Kritika islámu má zřejmě podle představ vydavatelů posloužit pro podporu křesťanství. Poněkud pochybná politika.

Autor působí v Národní knihovně České republiky.