Istanbul, nejlínější město v Evropě

„Zde básnila celá historie a celá příroda, zde jako by celý vesmír a všechny zvuky i barvy, všechny formy i myšlenky jeho byly se sloučily v báseň“. Tato nadšená slova napsal Jan Neruda roku 1870 při své návštěvě Istanbulu. Škoda, že jeho reportáž nebyla přeložena do nějakého světového jazyka. Jinak by se asi i on ocitl v knize Istanbul očima západních cestovatelů od tureckého novináře a spisovatele Sefy Kaplana, kterou v tomto roce vydal magistrát Istanbulu. O tomto bývalém hlavním městě osmanské říše v minulosti psal leckdo, ovšem jakousi vstupenkou do elitního klubu spisovatelů v knize obsažených jsou právě podobné oslavné a obdivné výroky. Citujme ještě pár dalších: podle Chateaubrianda „ti, kteří tvrdí, že Istanbul je nejkrásnější místo na světě, ani trochu nepřehánějí“ a E. de Amicis hořekoval nad nemožností slovně potihnout krásu města: „Jen zkus, ty ubožáku, popsat svými tak všedními slovy onu božskou vizi“. Dalšími autory, jimiž se kniha zabývá, jsou třeba H. Hans Christian Andersen, Gérard de Nerval, Théophile Gautier, Hermann Mellville, Knut Hamsun a Ernest Hemingway. Pokud se přitom odvážili Istanbul kritizovat, Kaplan se snaží jejich výtky pečlivě vyvracet a uvádět na „pravou míru“.

Orhan Pamuk věří Západu

Kaplan psal svoji knihu jako dialog s publikací Istanbul. Vzpomínky na město od Orhana Pamuka. Ten prohlásil, že pokud potřebuje vědět, co se dělo na ulicích, na nichž prožil skoro celý svůj život, několik set let před jeho narozením, jediným zdrojem informací jsou záznamy západních autorů (pokud nechce strávit roky v labyrintu osmanských archivů). Pamukův vztah k Istanbulu je ovšem ambivalentní: na jedné straně odsuzuje výroky pronesené André Gidem o tom, že „Turci chodí v ohavném oblečení, ale jejich rasa si beztak nic lepšího nezaslouží“, jako rasistické (Kaplan Gida pochopitelně vynechává). Na straně druhé se prý ovšem často přistihne, že s těmi západním pozorovateli, kteří jeho město haní, souhlasí a „jejich neomalená otevřenost“ je mu milejší než „blahosklonný obdiv Pierra Lotiho a jeho nekonečné velebení podivuhodné krásy a úžasné jedinečnosti Istanbulu“.

Loti, kdysi slavný spisovatel a člen Francouzské akademie, má být dnes „po desetiletích zapomnění znovu objevován a opět se dostává do popředí zájmu čtenářů“ – tak alespoň uvedl ČRo 3 – Vltava nedávnou četbu na pokračování jednoho jeho textu. Já si oním obnovovaným čtenářským zájmem nejsem vůbec jistý, každopádně ale aspoň v jedné zemi na něj nezapomněli nikdy: právě v Turecku. Istanbulská knihkupectví jsou plná jeho knih, navštívit můžete i po něm pojmenovaný hotel nebo slavnou restauraci. V Kaplanově knize je Loti přehnaně chválen za to, že to prý byl po dlouhá léta „prakticky jediný spojenec Turků v zahraničí“. Loti kdysi v Turecku prožil milostný románek s krásnou Čerkeskou, která po jeho odjezdu zemřela. Příběh své lásky a jejího marného hledání po několika letech Loti zveřejnil ve formě svých lehce upravených dopisů a deníků ve dvou knihách. Musel ovšem změnit jména, protože odhalení skutečnosti, že se francouzský námořník scházel s muslimskou ženou, která kvůli němu tajně opouštěla svůj harém, mohlo podle spisovatelky a historičky Lesley Blanchové, autorky Lotiho biografie, vést k mezinárodnímu incidentu. Každopádně Lotiho láska k jedné muslimce se posléze změnila v lásku k Turecku jako takovému a k tomu, že se s Tureckem postupně sám identifikoval. Loti odmítal jakoukoli modernizaci Turecka a naopak se zastával třeba otroctví – sultánova matka prý se svými otrokyněmi jednala, jako by to byly její vlastní dcery.

Jsou Turkyně hezké, Jene Nerudo?

Jestliže Loti miloval Istanbul v jeho exotické starobylosti a pasivitě, další naopak právě v tom nacházeli jeho nedostatek. Třeba de Amicis Istanbul označil za „nejlínější město v Evropě“. Důkazem toho mělo být, že ve starém Stambulu nenalezl žádné promenády, protože i samotné procházení by podle něj Turci vnímali jako těžkou práci. A co náš Neruda? Ten chválil přičinlivost a poctivost Turků – „lež a podvod přenechává Turek Řekovi a Arménovi“. Nestranil sice Turkům v tehdejších válkách jako Loti, ale velmi střízlivě a realisticky konstatoval, že pokud Turci „pověsili několik arcibiskupů, odpověděli tím jen Řekům, kteří dříve (mnohé Turky) co nejkrutěji povraždili“. A istanbulské ženy? K. Hamsun konstatoval, že krásné ženy při silnějším větru nijak nespěchaly s tím, aby rychle zakryly svoji tvář, zatímco ženy staré a ošklivé dbaly o to, aby byla za větru jejich tvář schována ještě pečlivěji. Neruda místo zamilování trpce shledává, že Turkyně sice „milerády ,náhodou‘ odkryjí svůj závoj, vidí-li, že jsou pozorovány, a myslí-li si, že jsou hezky“ – on sám si to ale nemyslí ani trochu.

Pro všechny jmenované evropské autory ovšem platí to, co ironicky pojmenoval Pamuk: západní pozorovatelé se s potěšením zaměřovali na věci, které z Istanbulu dělaly nezápadní město, zatímco turečtí obdivovatelé Západu právě tyto věci pokládali za překážky, které by měly být z tváře města co nejrychleji vymazány. Dnešní návštěvník už v Istanbulu neuvidí sultána (což se zaujetím popisovali skoro všichni evropští spisovatelé) – zato se ale dostane do jeho paláce Dolmabahçe, o jehož vnitřním vybavení se podle Nerudy vypravuje jako o „pravých zázracích“. A do „svaté komory“ s Mohamedovým pláštěm a zubem v paláci Topkapi, do které podle Nerudy „arci nevěřící se nedostane, jeť i málo věřících, kteří by dosáhli přístupu“, dnes může každý (dostatečně oděný) turista. Istanbul svou exotičnost nepochybně postupně ztrácí, ale zůstává jí i tak dost. Důkazem může být i to, že sto třicet let po Nerudovi dokáže Istanbul vyvolat lyrické rozechvění i v jinak tak rezervovaném cestovateli, jakým je Stanislav Komárek.

Autor působí v Národní knihovně České republiky.