Vlastní animovaný pokoj

Ačkoliv od přednášek, které se následně v rukou Virginie Woolfové proměnily v jeden z jejích nejslavnějších esejů Vlastní pokoj, uplynulo již osmdesát let, mnoho myšlenek v nich obsažených neztrácí ani dnes na své aktuálnosti. I na počátku 21. století hraje totiž pomyslný „vlastní pokoj“ v nezávislé umělecké tvorbě žen stále velmi důležitou roli.

„Jediné, co jsem mohla udělat, bylo sdělit vám svůj názor na jednu nepříliš zásadní otázku, totiž tu, že pokud má žena psát literaturu, musí mít peníze a vlastní pokoj – čímž, jak samy uvidíte, zůstává klíčový problém skutečné podstaty ženy a skutečné podstaty literatury nedotčen.“ Vypůjčila jsem si tuto ústřední myšlenku z eseje Woolfové částečně i proto, že ani já zde nechci dospět k podstatě animovaného filmu a už vůbec ne k podstatě ženy jako takové. Nebezpečí skálopevných pravd na poli tak vznětlivém, jako je gender, jsou příliš vysoká, a tak se raději pokusím vysvětlit, co podle mého názoru ozvláštňuje animované filmy, u nichž lze v titulcích v roli režiséra stále častěji nacházet ženské jméno.

Vymalovat si svůj pokoj

O neobvyklém tvůrčím prostoru v animaci se zmiňuje i Jayne Pillingová, která jej ve své knize Ženy a animace (Women and Animation) popisuje jako kombinaci výzvy a místa bezpečí: výzvy vzhledem k neomezenému výrazovému potenciálu (sebe)vyjádření a zároveň místa dostatečně bezpečného pro uskutečnění odvážných experimentů, které by na finančně náročném „hraném poli“ nebyly dost dobře možné. A právě díky takto vymalovanému „vlastnímu pokoji“ se autorství v animované tvorbě (mám na mysli především tu krátkometrážní) projevuje v mnohem výraznějších rysech než v tradičním filmu hraném, a lze tedy často vysledovat také rozdílnost v mužském a ženském autorském pojetí. Podle teoretika animovaného filmu Paula Wellese režisérky-animátorky například tíhnou k menšímu využití mluveného slova, před nímž dávají často přednost důkladně propracované vizuální stránce, což můžeme vidět třeba ve filmech známé kanadské animátorky Caroline Leafové (Ulice, 1976). V českém prostředí si můžeme vybavit nezaměnitelný výtvarný projev Michaely Pavlátové, díky němuž režisérka dokáže vytvořit ze všedních kavárenských rozhovorů zachycených ve filmu Řeči, řeči, řeči (1991) mnoho nevšedních dramat či z banální výměny názorů manželů v Etudě u alba (1987) málem další ozbrojený konflikt. Pro výtvarnici Báru Dlouhou je zase typické použití výrazných barev a silných kontur, které výstižně doplňují autorčin svérázný smysl pro humor, jejž lze rozpoznat nejen v sérii jejích natočených videoklipů (například Petr Skoumal – Jak se loví gorila, 1997), ale třeba i v úvodní znělce pořadu Na plovárně.

Animovat život

Vystihnout specifičnost ženského přínosu české animované tvorbě je na pár řádcích samozřejmě nemožné, přesto ve většině filmů animátorek Michaely Pavlátové, Marie Procházkové, Kristiny Dufkové, Galiny Miklínové či Báry Dlouhé podobné charakteristiky nacházíme. Jejich největší přínos pro domácí animovanou tvorbu vidím především v odvaze propojit vlastní životní zkušenosti s tématy filmů. Například Kristina Dufková ve filmu Ze života matek (2005) sleduje slasti i strasti mateřství. Na přesně odpozorovaných či zažitých symbolických situacích ukazuje nejen pyšný maminkovský obličej, ale i to, že se láskyplné maminky mohou uprostřed noci nad plačící postýlkou proměnit v hrozivého vlka. Maria Procházková se zase filmem Příušnice (1998) vrátila do svého dětství, aby za pomoci jednoduchých dětských kreseb zachytila ze svého tehdejšího nedospěle nekomplikovaného pohledu tak záhadné situace – třeba proč maminka dovoluje bráškovi, aby ji v břiše kopal. Prvky autobiografičnosti se často objevují i v absolventských filmech studentek animace, například u Ludmily Polákové, jejíž poetické vzpomínky na důležité spiklenecké momenty se sestrou, nazvané Kebule (2007), získaly ocenění na loňském festivalu Femina Film. V české animaci tak zaznívá dosud chybějící hlas, který nabízí pohled na skutečnost i animovanou fantazii z naprosto jiného úhlu, než bylo dříve zvykem. Díky vzpomínkám na dětství či jiné důležité životní momenty vznikají originální umělecké výpovědi o každodenně zažívané historii, stojící zatím přece jen trochu stranou významných dějepisných dat. Přitom právě způsob tvorby i výrazové možnosti krátkých animovaných filmů vytvářejí ideální prostředí pro téměř neomezené autorské vyjádření. Byla by tedy podle mého názoru škoda nevyužít těchto pestrých možností a vymalovat onen vlastní animovaný pokoj pouze jednou barvou. Zásluhou výrazného autorského vkladu českých animátorek to snad ale domácí animované tvorbě nehrozí.

Autorka je filmová publicistka.