Divadlo za dob temna

Desetileté období české kultury po roce 1945 se obvykle popisuje jako jedna velká tragédie. Že se ale jedná o dobu nezáměrně komickou nebo plnou pokusů i v těsných mantinelech socrealismu dělat umění a nikoliv divadelní produkty podle sovětských příruček, dokládá obsáhlá a mimořádně fundovaná kniha teatrologa Jindřicha Černého (1930) s názvem Osudy českého divadla. Kniha neopomíjí žádný z důležitých aspektů tehdejšího divadelnictví a zabývá se nejen osudy děl slavných režisérů či významných scén, které určovaly směr a táhly své diváky k „světlým zítřkům“, ale nevynechává ani oblastní divadla, texty a divadelníky dnes pozapomenuté. Autor čerpá hlavně z vlastní divácké zkušenosti, a tak dodává knize jak osobní tón, tak i často krutě ironické hodnocení, jehož prostřednictvím dokáže na drobném příkladu dokonale vykreslit hrůznost a absurditu doby. Díky neuvěřitelnému množství informací, ale i osobnímu pohledu a vytříbenému literárnímu stylu se autorovi dostalo ceny F. X. Šaldy. Ačkoliv se většina uměnověd urputně brání nazírat díla z jiných pozic než estetických nebo filosofických, Černého teatrologický text ukazuje, že v jistých obdobích je sepětí s politikou a jejími direktivami přímo podmíněné a nelze je opomíjet. Proto divadelní rámec rozšířil o historické, sociologické a biografické aspekty, ale též je doplnil množstvím káravých komentářů na adresu socrealistických čarodějů.

Jak lze z knihy snadno pochopit, poválečný divadelní život byl nejen na vysoké úrovni, ale i velmi rozmanitý, což ovšem státem nařízené a oficiálně vynucené reformy rychle změnily k horšímu a česká kultura se z katastrofálního vývoje v mnohém vzpamatovává dodnes, čemuž nasvědčuje politické rozhodování o kultuře. Černý dokládá, že direktivně centralizující a dramaturgicky směrem k SSSR vyhraněné utahování šroubu nezačalo až s rokem 1948, ale hned po válce, kdy scénograf a hlavní architekt poválečných nařízení Miroslav Kouřil ustavil Revoluční odborovou radu divadelníků, s níž převzal správu nad divadly a začal jim se svými zapálenými spolupracovníky Ornestem, Pokorným, Kopeckým a Honzlem diktovat dramaturgický plán a dohlížet nad jejich personálním i finančním provozem. Nejenže úspěšně začali s likvidací „nevhodných“ ředitelů i dramat, ale také dopustili, že do umění začaly zasahovat spíše prokádrováné biletářky nebo kulisáci než lidé se vzděláním a talentem. Únor tyto dlouhé přípravy vlastně už jen posvětil. Ale až na konkrétních příkladech je vidět, jak brutálním krokem bylo zrušení soukromých divadel a kočovných společností, jak nepochopitelný je dnes fakt, že se mnohá klasická dramata ocitla na indexu pro svou reakčnost, buržoazní výstřelky nebo prostě jen proto, že byla ze Západu, a z jak omezených důvodů bylo mnoho umělců buď umlčováno, či se nedokázali v takovém systému rozvíjet a utekli nebo spáchali sebevraždu.

Symbolický konec knihy je vymezen rokem 1955, kdy Alfréd Radok uvedl na scéně ND drama Heddy Zinnerové Ďábelský kruh. To samo o sobě nebylo žádné přelomové literární dílo, na jeviště ho však režisér převedl prostředky primárně divadelními, bez znaků vládnoucího bezpohlavního, nudného realismu. Tato klíčová inscenace svou svobodou a imaginací předznamenala československý divadelní zázrak šedesátých let.

Z dnešního pohledu jsou nejzajímavější ty pasáže, které ukazují úpadek osob Honzlova či Burianova formátu, ale také osudy tvůrců, jejichž práce byla doceněna později. Například Jiří Frejka a Alfréd Radok, ale i Jaromír Pleskot s Otomarem Krejčou, Janem Grossmanem a Miroslavem Macháčkem se i v nejomezenějších podmínkách snažili dělat divadlo s imaginací a umění bez přímých nařízení. Ovšem až historie provinčních divadel nebo dnes již zcela zapomenutých dramat plasticky doplňuje obraz tehdejší prapodivné činnosti, která se mnohdy mylně nazývala divadelní kulturou a tvorbou.

Avizuje-li Jindřich Černý v doslovu, že by rád napsal pokračování až k začátku normalizace, nezbývá než doufat, že se jeho jistě podnětné knihy dočkáme brzy.

Autor je redaktor časopisu HIS Voice.