Žijeme v pohlavně neutrální společnosti, anebo na naší sexuální identitě záleží míra práv, která nám je přiznávána? Dokážeme všechny ty, které si kódujeme jako „divné“, brát vážně a jako nám rovné? Anebo povrch formálních práv jen zastírá přetrvávající diskriminaci odlišných?
„Tak nám uzákonili registrované partnerství, pane Hromado!“ chtělo se zvolat někdy na jaře 2006. A Jiří Hromada se rozhodl ukončit činnost Gay iniciativy, které šéfoval. „Prakticky všechny naše záměry se podařilo v této zemi prosadit,“ řekl. „Dosáhli jsme zrovnoprávnění gay a lesbické minority a změnili myšlení společnosti.“
I když se mluví o dalších právech gayů a leseb, jako je adopce dětí (kterou nový zákon registrovaným párům výslovně zapovídá), většina registrovaných párů o takovou možnost ani nestojí. Je tedy vše v pořádku? Došlo ke zrovnoprávnění sexuálních menšin v ČR? Vezmeme-li v potaz další menšinu, transsexuální, která má již od šedesátých let 20. století právo na bezplatnou operaci pohlavních orgánů, dalo by se říci, že ano. A po právní stránce bychom až na tu patálii s adopcemi měli pravdu.
Právo ovšem není jen otázka deklarací a zákonů. Vedle formální diskriminace existuje i diskriminace neformální, diskriminace, kterou přináší každodenní život a na které se podílejí mnozí z nás, ať již vědomě nebo ne.
Takoví divní…
Už slovo queer mnohé napoví. V původním významu znamená „divný“, ale také „pochybný“ a „podezřelý“ a bylo používáno jako nadávka homosexuálům. Později se tohoto slova zmocnilo gay hnutí a přivlastnilo si ho do té míry, že dnes existuje v akademickém prostředí queer teorie, která se zabývá všemi možnými netradičními formami sexuality a pohlavně-genderových vyjádření. Ač byl pojem queer zneutralizován skrze důmyslnou strategii „ukradni druhým jejich nadávku a začni se s ní hrdě pojmenovávat“, ne všichni se s tímto termínem ztotožňují. Pochybnost, podivnost a podezřelost úplně nevymizely.
Homosexualita, transsexualita, genderová a pohlavní nejednoznačnost a/nebo dvojznačnost nejsou běžnou součástí života majority. Jaksi se nehodí, aby se na veřejnosti dva muži líbali. Koho z rodičů by napadlo, že by za nimi jednou mohla přijít jejich dcera a představit jim svou novou partnerku? A pak ještě přivedla jakéhosi mládence: „Budete dědeček a babička, Jirka mi daruje sperma!“ Pozdravíme jakoby nic kolegyni, která, když jsme se potkali naposledy, byla ještě kolega? A svěřili bychom takovým lidem výchovu svých dětí? Zvolili bychom je do parlamentu? Proč jsem vlastně ještě neslyšel o českém politikovi, který by veřejně prohlásil, že je queer? Nebo takoví v české politice nejsou? A proč? „Protože to není normální,“ slyším říkat kohosi uvnitř sebe s důrazem na poslední slovo.
Dokážeme si vůbec vážit lásky dvou lidí stejného pohlaví? A je pro nás dost romantická? Dokážeme ji někomu závidět? Jsme schopni respektovat člověka, který se rozhodl změnit své pohlaví? Tedy pohlavím si byl jistý, ale potřeboval kvůli tomu změnit své pohlavní orgány. Dochází nám, jakou vnitřní sílu v sobě nese člověk, který není tak úplně mužského ani ženského pohlaví a už se tak narodil? S jakými problémy se musí dnes a denně vypořádávat, protože s jeho existencí prostě nikdo nepočítá?
Rovná práva jsou jednou věcí, ale to, jak queer jedince přijímá společnost, je věc druhá. Queer se v české společnosti stále musí cítit jako cizinec, který aby bez přestání vysvětloval, co je zač a jestli mu stojí za to být takový, jaký je. „Vždyť to přece není takový problém, být normální. Zamysli se nad sebou! Musíš to dávat pořád najevo?“ A možná nikdo nic podobného neřekne, ale co když si to všichni myslí? A tak je lepší mlčet a neupozorňovat na sebe.
Jen si vezměme problém s coming-outem. Co je na tom tak těžkého, říci, že jsem holt trošku jiný, než jste čekali? Mně, řadovému heterosexuálovi, také nikdo nenadává za má měřítka atraktivity. Mně se také někdo líbí a někdo ne.
No a někdo chce být maskulinnější než druhý a někdo zase femininnější. Je spousta žen, které se nemalují, nechodí v minisukni a rády poklábosí u piva. A nikomu to nevadí. Tak proč je problém, když ta žena nemá vaginu, ale penis? Anebo vaginu už má, ale dříve měla penis. Proč tak lpíme na tom, abychom přesně znali pohlaví druhého? Stejně většinu lidí, se kterými se potkáváme, nikdy neuvidíme nahé. A i kdybychom je viděli, plynulo by z toho pro nás něco podstatného? Proč je pohlaví tak důležité? Copak jsme všichni zajatci sexu a druhé vnímáme jen na základě toho, jestli se s nimi můžeme (čti chceme) vyspat?
Pohlavní podvodníci
„Odstraňme pohlaví a zničíme tu vábivou, jemně lechtivou hru, která mezi pohlavími odedávna panuje,“ říkají někteří. „Odstraňme pohlaví a svět už nebude tak zajímavý a různorodý jako dříve!“ Ale přitom lpí na jasné rozlišitelnosti pohlaví a sexuálních preferencí. Chtějí mít život nalajnovaný, aby se náhodou nespletli. Nestojí o vábivou, jemně lechtivou hru; chtějí mít jasno, koho mají a mohou svádět. Copak by mnohem vábivější a lechtivější nebyla hra, kde skutečně nevíme, koho svádíme? Kde může svádět každý každého, což vůbec neznamená, že každý s každým skončí v posteli? Kde nás druhý okouzlí svou jedinečností, zvláštností, nezařaditelností?
Zatím žijeme ve společnosti, která dává mnohým najevo, že se za svou jedinečnost, zvláštnost a nezařaditelnost mají stydět. Přitom co je vlastně zvláštního na tom být
gayem? Já nevím. Jsou přece lidé, kteří se vymykají mnohem více. Třeba geniální hudební skladatel. Ano, řeknete si, skladatelský génius je nám užitečný, ale v čem je užitečný gay? Ne každý je sice přesvědčen o užitečnosti géniů atonální hudby, ale o to tady nejde. Proč by zrovna pro mne nebo pro kohokoli z nás musel být druhý „užitečný“, abychom mu neznepříjemňovali život?
Queer má zůstat skryt. Běžná strategie by se dala vyjádřit slovy: „My se nebudeme ptát, ty o tom nebudeš mluvit.“ Queer nemá v tomto smyslu právo na sebeurčení v rámci veřejného prostoru. „V soukromí ať si dělá, co chce, ale na veřejnosti ať se chová slušně. Kdo se na to má dívat!“ I prosté objetí a cudný polibek dvou mužů může vyvolat reakce typu „Co to děláte, nevidíte, že tady jsou děti?!“. Ano, heterosexualita má monopol na slušné chování ve veřejném prostoru.
A zkuste se jako muž prezentovat na veřejnosti žensky. Vyrazit si v sukni, nalíčit se. Možná po běžné dopravní kontrole skončíte na policejní služebně, jak se to skutečně stalo jednomu českému transsexuálovi. Byl těsně před operací a na lékařské doporučení se již na veřejnosti prezentoval plně žensky, aby věděl, zač je toho loket. Ale máte-li v řidičském průkazu zapsáno mužské pohlaví
a na sobě sukni, tak jste nejspíš podvodník, který chce ošálit orgány (v tomto případě policejní) a jako takového je třeba vás zatknout.
Ano, jste pohlavní podvodník, tak vás společnost vnímá a za to by měly následovat sankce. Ale proč? Když se bude otec chovat ke svým dětem na veřejnosti mateřsky, také ho zatknete? Žijeme ve společnosti, kde může být člověk diskriminován i za to, že si na sebe vzal běžnou konfekci. A pak že neexistuje módní policie! Dokonce chodí v uniformě policie české.
Transsexuál musí bojovat i za právo na oslovení a jméno. Kolik lidí odmítá přijmout změnu jeho anatomického pohlaví, odmítá změnit gramatický rod zájmen, kterými jej popisuje, vzpírá se základní lidské slušnosti nepojmenovávat druhé tak, jak se jim to nelíbí. A transsexuál to ví, a tak raději mění celé své sociální prostředí. Právo na operativní změnu anatomického pohlaví má, ale často si musí hledat nové zaměstnání a bydlení, protože v těch původních o něj už nestojí a/nebo mu dávají najevo, že už jej nemohou brát vážně. A někdy přichází i o rodinu, protože „všechny tak strašně zklamal“.
"Ohrožení" heterosexuálové
Všichni jsme povinni prezentovat se v tom pohlaví, ve kterém jsme se narodili. A být heterosexuální. Také se tomu říká heterosexuální privilegium. Okolí předpokládá, že jste heterosexuální, a podle toho se k vám chová. Celý veřejný prostor je konstruován tak, že v něm jsou jiné než heterosexuální projevy potlačovány. Ano, jsou tu gaybary, ale to je de facto soukromá záležitost gayů. V běžném klubu mají kluci balit holky a ne jinak.
Heterosexualita je výchozím, defaultním nastavením. Již slyším ty námitky: „A to má snad být výchozí homosexualita?“ Jistěže ne, proč by vůbec mělo v tomto smyslu existovat nějaké nastavení? Není veřejný prostor veřejný i tím, že do něj má každý právo vstoupit a naplňovat ho vlastním obsahem? Ale queerové jsou z veřejnosti vytlačováni. „Nejsme na ně zvědaví, TO ať si dělají doma a neotravují nás tím.“ A co je to TO? Veřejná soulož? Ne, jen se dva kluci vzali za ruku a zamilovaně se na sebe dívají. Jejich blažený, a jak už to u zamilovaných bývá, mírně připitomělý úsměv ohrožuje snad celou civilizaci. A hlavně rodinu, teď se nesměle políbili a patrně se rozpadla další rodina.
Někdy to vypadá, jako by těmi nejslabšími byli právě heterosexuálové. A proto si vyžadují takovou ochranu. Jako by tlupy homosexuálů a transsexuálů drancovaly naši zem. Ano, naši, protože jejich není. Ale není problém v tom, že si heterosexuálové přivlastňují něco, co zdaleka nepatří jen jim? Je to vlastně rasismus: já na základě toho, jakým jsem se narodil, mám na něco právo, ty na základě toho, jakým ses narodil, na to právo nemáš. Nikdo z nás sice nemohl ovlivnit, jakými jsme se narodili, ale tím se nic nemění. Když jsi chlap, tak nejsi ženská a máš rád ženský, jak je to prosté! To, že minimálně fakt, jak vypadá muž a žena, je dán sociálními a kulturními očekáváními, nás nezajímá. Prostě chlapi se nemalují a basta! A ženský se holí a basta!
Všimli jste si, že jedním z hlavních rozdílů mezi současným mužem a ženou je, že muži se holit nemusí a ženy ano? A teď nemluvím jen o podpaždí a nohách. Představte si ženu, které raší vous. Prostě ji tak příroda vybavila. Mohla by s tím vousem žít? V kolika zaměstnáních by byla odmítnuta? Kolik lidí by se jí vskrytu nebo otevřeně vysmálo? Kdo by si neťukal na čelo a nepochyboval o její normalitě? Ano, žena, které rostou vousy a ona si je neholí, bude s největší pravděpodobností považována za psychicky nemocnou. Proč ale? Já se také holím jen jednou týdně, a to ani ne do hladka, jen to tak zkracuji. Proč já můžu a ona ne?
Definice skalpelem
Dobrá, možná vidím problém tam, kde není; má-li žena to „štěstí“, že jí rostou vousy, může se denně holit, jako spousta mužů. Sice bych mohl polemizovat o míře volby, když je pro muže holení povětšinou akt svobodné vůle, ale nechť. Jenže co lidé, kteří už od narození vykazují znaky obou pohlaví? Narodili se s natolik smíšenými genitáliemi, že někdy ani nešlo vizuálně určit, jestli převažovaly mužské nebo ženské znaky. Nebo navenek vypadají jako ženy, ale uvnitř mají mužské orgány. Mají různě pomíchané chromozomy a tvorbu hormonů, takže se jejich mužská těla postupně feminizují, nebo ženská maskulinizují. Jde o nebohé hříčky přírody? Zrůdy a monstra? Nebo jen o jedince mezipohlavní, intersexuální? Slušnost mi velí volit slovo neutrální, proto volím intersexuál (a vyhýbám se slovu hermafrodit, které může působit jako nadávka).
Okolo těchto lidí se již dávno rozhostilo tajemství. Jako by neexistovali. Tají svou existenci, protože jsou pro společnost nepochopitelní. Jejich život je již dopředu vnímán jako smutný, nenaplněný a neplnohodnotný, ne-li tragický. Veřejně se o nich nemluví, i oni sami mlčí. Kdo by také měl potřebu chlubit se svou „obludností“? Intersexuálním dětem i jejich rodičům je vštěpováno, aby neriskovali a nikomu o ničem neříkali, ani přátelům. Žijí v tichosti a hanbě.
Ano, mnohdy je jejich stav spojen s vážnými zdravotními riziky, přesto chodí „pod nůž“ i tam, kde rizika nehrozí. Ač nejisté genitálie nejsou chorobou, musí být operovány. Lékaři operaci chápou jako svou povinnost, rodiče dotčených dětí se jí dovolávají a ptají se, zač je osud tak trestá.
Přitom jde o zákroky prováděné na dětech v době, kdy o své pohlavní a sexuální identitě ani netuší. Ale společnost musí mít pohlavně jasno. Musíme vědět, jestli jde o chlapečka nebo holčičku. Jestli dítě oblékat do modré nebo do růžové. Nevíme, jak bychom se měli chovat k dítěti, které nemá jedno ze dvou pohlaví. A proto mu nějaké pohlaví musíme vyrobit. Pro náš klid, pro naši jistotu.
Jedinci rozřežeme ze sociálních důvodů tělo, aniž by nám vůbec mohl dát informovaný souhlas. A občas to nevyjde a člověka obereme o sexuální vzrušivost nebo dokonce plodnost, neboť mu odstraníme funkční orgán. Třeba proto, že jsme mu odstranili falus, protože jsme si jej nadefinovali jako hypertrofovaný klitoris. A z intersexuála uděláme ještě transsexuála, aby toho neměl málo. Nu což, na operace je stejně už zvyklý. Nebo v trochu vyšším věku nasazujeme silnou hormonální terapii, aby se tělo vyvíjelo „normálně“ (tedy jinak, než jak je nastaveno). A znovu mnohdy bez informovaného souhlasu a aniž by taková míra terapie byla nutná kvůli zdravotnímu ohrožení.
Nechci kritizovat ty zákroky, které jsou skutečně nutné pro život jedince, ani lékaře, kteří je provádějí. Problém je ve společnosti, člověk nemá nárok na důstojný život, když nepůsobí dostatečně mužsky nebo žensky. Jedinec s chromozomy XXY, který se narodil jako chlapec, ale postupně se jeho tělo feminizuje, není brán dostatečně vážně. Není se čemu divit, když na terapii přistupuje dobrovolně. Nelze lékaře odsuzovat za to, že chtějí tomuto jedinci pomoci.
Problém je v celé společnosti, která mu nepřiznává právo na smysluplný život a nutí jej brát pravidelné dávky testosteronu.
„Velký význam má sociální efekt u chlapců – ‚zmužní‘ a lépe zapadají mezi vrstevníky, zvýší se jim sebevědomí a lépe fungují v interpersonálních vztazích, což je stejně důležité jako případný fyzický dopad léčby,“ praví se ve Wikipedii. A text pokračuje: „Možné vedlejší efekty jsou vzácné, např. zhoršení akné, poněkud rapidní sexuální vývoj, zhoršená agresivita.“ Ano, maskulinita je spojena s agresivitou a rapidní sexualitou, ne s nedostatečným ochlupením a zvětšenými prsy. Ale pokud by tomu tak kulturně nebylo, podávání testosteronů by ztratilo smysl.
Čeho se bát?
„Přestal jsem být sám sebou,“ vzpomíná na doby, kdy pobíral testosteron, Michael Noble ve své zpovědi zveřejněné na webových stránkách Britské intersexuální asociace (UKIA). Nakonec terapii ukončil, protože se z něj ve vlastních očích stal hrubián pohlcený sexualitou. Lékaři mu sice tvrdili, že jeho život bude bez pravidelných dávek hormonů „bezcenný“, že „nikdy nedosáhne svého potenciálu, nebude si moci sám sebe vážit“. A on se přes své negativní zkušenosti s braním testosteronu roky bál terapii ukončit, aby se z něj „znovu nestala zrůda, která nemá žádnou cenu, ani smysluplné místo ve společnosti“. Přitom před terapií komplexy netrpěl, ty v něm vytvořili až lékaři. „Má dosavadní sebeúcta byla zřejmě lichá, neboť jsem ji měl mimo předdefinované paradigma skutečného mužství.“
Ano, queer lidé nejsou skuteční muži ani skutečné ženy, jak si je většina společnosti představuje. Mohou být ale obojím, nebo také ničím z toho anebo skutečnými muži, kteří mají pod trenkami vaginu, či pravými ženami s penisem. Proč ne? Proč by se jimi měla společnost cítit ohrožena? Proč by nemohli mít stejná práva jako většina? Na ulici se políbit nebo si vzít na nákup sukni. Proč je pro nás tak důležité, kdo je eroticky přitahuje, jak vypadají nazí a jestli mají „všechno v pořádku“? Proč musíme mít tak striktně jasno, kdo je muž a kdo žena? Ano, přiznávám, i já chci mít většinou jasno, ale to neznamená, že to tak musí být.
Autor je sociolog a vysokoškolský učitel.