Vztah slavných filmových režisérů k jejich dvorním herečkám a současně partnerkám či múzám bývá často peprným tématem knih pochybného druhu. Ne tak v knize Čtyřikrát dva Stanislavy Přádné, pojednávající o čtyřech příkladech vzájemné tvůrčí inspirace. I tento přístup však má svá úskalí.
Stanislava Přádná si v knize Čtyřikrát dva vybrala – jak už název napovídá – čtyři dvojice, složené z všeobecně uznávaných filmových klasiků (Federico Fellini, Michelangelo Antonioni, Ingmar Bergman, Carlos Saura) a předních hereček své doby (Giulietta Masinová, Monica Vittiová, Liv Ullmannová, Geraldine Chaplinová), jejich partnerek před kamerou i v životě. Výběr příkladů je vždy do značné míry otázkou subjektivní, takže nemějme autorce příliš za zlé, že se nedostalo například na dvojice Jean-
-Luc Godard – Anna Karinová, John Cassavetes – Gena Rowlandsová, Nicolas Roeg – Theresa Russellová nebo (jako možná ouvertura knihy) Roberto Rossellini – Ingrid Bergmanová.
Čtyři v jednom nemusí být jen výhoda
Kniha Stanislavy Přádné vznikla spojením čtyř samostatných textů, publikovaných už před nemalou dobou (1994) v časopise Film a doba. Čtyři kapitoly mají shodnou strukturu: po úvodním režisérově citátu o ženách (pouze u Felliniho je v záhlaví poněkud neorganicky uveden názor spisovatelky, režisérky a feministky Germaine Greerové) a nepříliš dlouhém obecném uvedení do problematiky následují monografické podkapitoly věnované konkrétním filmům. Navzdory tomu jednotlivé části nevytvořily samozřejmý, pevně skloubený celek, na čemž se podílí i stručný úvod a závěr, nepřidávající k textu nic nového či podstatného.
Striktně a až zbytečně úzce vymezené téma neumožňuje Stanislavě Přádné nalézt souvislosti a přesahy tam, kde se nabízejí. Obzvlášť se to projevuje v kapitole o Bergmanovi a Ullmannové, v níž je hereččina další práce odbyta banální formulací „hrála rovněž ve filmech jiných režisérů“, která by byla snad přípustná u Masinové, ale nikoli u představitelky tak výrazných rolí ve filmech jako Emigranti Jana Troella, Věci po Richardovi Anthonyho Harveye či Přítelkyně Jeanine Meerapfelové. Až dehonestující je autorčina formulace o působení Ullmannové „v poslední době také jako filmové režisérky“, která spíše napovídá, že jde o podobnou „zkusmou“ činnost ze „zvědavosti“ jako u některých hollywoodských hvězd. Přitom od prvního – a hned velice pozoruhodného – filmu Ullmannové Sofie už uběhlo patnáct let, a to ještě nepočítáme o deset let starší epizodu Loučení z povídkového filmu šesti režisérek Láska. V jedné větě odbývá Přádná snímky Soukromé zpovědi (1996) a Nevěra (2000), natočené podle Bergmanových scénářů, ale současně tvořící přátelskou polemiku s režisérem, s jeho pojetím ženské povahy a údělu. V druhém z nich by se daly hledat ozvuky, paralely a rozdíly (např. i v metodě práce s hercem) mezi dvojicí Liv Ullmannová – Lena Endreová (představitelka hlavní role) a někdejším Bergmanem a Ullmannovou jako herečkou.
Solidnost bez polemik
Čtyřikrát dva je knihou historiograficko-faktograficky spolehlivou a její stylistická úroveň je vcelku vyrovnaná. Více než ojedinělé opomenutí (v Hadích vejcích nehrál David Carradine u Bergmana jako první neskandinávský herec, nýbrž toto prvenství přísluší o šest let dříve – v roce 1970 – Elliottu Gouldovi v Doteku) mrzí některé klišovité výrazy a formulace. O Bergmanovi se hovoří v knize jako o „režisérovi žen“, ačkoli bez upřesnění by se toto pojmenování dalo stejným právem vztáhnout na desítky jiných tvůrců. S Norkou Ullmannovou prý Švéd tvořil „dvojici spřízněné národnosti“ – existuje však vůbec něco takového? V pasáži o filmu Giulietta a duchové Přádná uvádí, že „se potvrdila stará pravda, že ani sebecitlivější muž nemůže vstoupit do duše ženy“. Obávám se, že platí totéž i obráceně, ba navíc nemůžeme „vstoupit“ do duše kohokoli jiného, což ovšem neznamená, že se o to nemáme – mimo jiné v umění – pokoušet. V několika případech zachází autorka knihy až do blízkosti slovního kýče. „Nebe kinematografické věčnosti“ (pro Masinovou) by se možná ještě dalo tolerovat, avšak výrazy jako „snoubila divokost dívčí tváře a gazelí tělo s rafinovaností jejího nepostižitelného ženství“ (Chaplinová) patří spíše do „ženského“ čtiva než do odborné filmové studie.
Kniha Stanislavy Přádné je solidní prací o vztahu režisér – herec, která v naší, na filmovou literaturu dosud chudé krajině znamená přínos, ačkoli se v posledních pár letech situace přece jen začíná zlepšovat. Pokud by však v ní někdo hledal originální koncepce a názory, zvoucí třeba i k domýšlení či polemice, bude se muset poohlédnout po jiných titulech.
Autor je přispěvatel časopisu Cinepur.
Stanislava Přádná: Čtyřikrát dva.
AMU, Praha 2007, 144 stran.