Reklama na Máj

Máj je nepochybně jakýmsi „rodinným stříbrem“, nejen povinnou školní, ale i milovanou četbou generací Čechů. Dnešní mladí však – jak bylo mnohokrát konstatováno – ve své většině přestávají číst a i tento trend mohl být jednou z motivací režiséra, který se už předtím pokusil o filmovou verzi jiné české klasiky, Erbenovy Kytice. Ačkoli se básnická epika (patřící převážně minulosti) točí zřídka, nelze říci, že by se takovému uchopení nutně vzpírala (uveďme alespoň Odyssea Andreje Končalovského či Pana Tadeáše Andrzeje Wajdy). Obecně platí, že neexistují (narativní) díla, která by se nedala převést na plátno (a Odysseus Josepha Stricka, Čas znovu nalezený Raula Ruize, Bartleby Jonathana Parkera či Tristram Shandy Michaela Winterbottoma to dokazují). Film a literatura jsou ovšem velice odlišná média, takže ambiciózní převod (takový, který není pouze povrchní ilustrací) vyžaduje nalezení klíče, ekvivalentních řešení. Ta vedou v zájmu celku k vypouštění epizod, dějovým úpravám i doplňkům, k různé míře věrnosti předloze, ale film – nemá-li být pouze lacinou provokací – by nikdy neměl jít proti smyslu a duchu výchozího literárního díla.

Nejradši by se ukrásněl

Potřeba oběti – něco za něco – se ve filmových adaptacích většinou projevuje i neústrojností sebelepších literárních citátů. Recitace básně v Brabcově Máji (ale i Kytici) se jeví - s výjimkou zpívané scény v kostele – složkou nekompatibilní, redundantní. Básník Ivan Diviš kdysi napsal o Jaroslavu Seifertovi, že by se nejradši „ukrásněl“. Ponechejme stranou oprávněnost výtky v daném případě, na tvorbu F. A. Brabce však padne toto slovo jak ulité. Efektní nálety kamery, nadužívané barevné filtry, okázalé, vyprázdněné symboly (zejména obligátní lebky a kříže) či poetické propriety (třeba létající klobouky a vlající průsvitné látky) nevytvářejí magickou atmosféru, nýbrž televizním divákům důvěrně známou krajinu reklamního kýče, cílenou k prodeji za každou cenu. Umění natočit hezké obrázky ovládá režisér a kameraman F. A. Brabec bezezbytku, problémem je, že si plete obří klip se silným uměleckým dílem.

Jarmila z Playboye

Leccos by se ještě dalo zachránit hereckými výkony, ale i obsazení je v Máji podbízivé. Sandra Lehnertová aspiruje na roli krásky (ovšem počátku 21., nikoli 19. století) a hodila by se dobře na obálku Elle či Playboye (neboť své výstavní dlouhé nohy a pevná ňadra ukazuje ve filmu v hojné míře a v duchu estetiky tohoto časopisu). Matěj Stropnický je – zvláště pro mladé dívky – atraktivní mladík, zejména když se prohání na koni. Jako typický loupežník se nejen češe, ale samozřejmě neopomene – notabene před popravou lámáním v kole – vyholit se v podpaží. Herecké výkony obou protagonistů se dají těžko hodnotit, neboť o herecké výkony vlastně ani nejde: dalo by se říci, že dotyční spíše pózují. Bronislav Poloczek a Jan Přeučil nemají ve filmu příliš prostoru, Vladimír Javorský v roli tolerantního (smířeného) kněze dělá, co může, Juraj Kukura splňuje konvenční představu chlípníka, který i v kostele osahává ženy. A Jan Tříska v roli skeptického svědka a zvěstovatele smrti působí příliš pateticky.

Atmosféru filmu měla dodat krajina Českého středohoří, ale ani pečlivý výběr lokací nepřinesl onu kýženou nezaměnitelnost, kterou vyzařují třeba kresby Emila Filly z tohoto regionu. Hudba Support Lesbiens se snaží přiblížit látku dnešním mladým, potvrzuje se však, že rocková písnička téma „současným“ neudělá. V závěru filmového Máje se po určitém váhání rozhodne Jarmila svůj život ukončit. Při skoku ze skály do vody propne své tělo do ladného oblouku jako akvabela. Pak přijde „mrtvolka“ a konec filmu. Obávám se, že podobnou mrtvolkou je celý film. Neboť „nemůžeme uvěřit“.

Autor je přispěvatel časopisu Cinepur.