V polovině devadesátých let měl u nás náročnější filmový fanoušek jen minimální možnost seznámit se s aktuální světovou tvorbou. V distribuci se objevovala téměř výhradně hollywoodská produkce, festivaly (nepočítáme-li přežívající karlovarský a LFŠ) prakticky neexistovaly. Za této situace byl vznik Dnů evropského filmu (a také Febiofestu i Projektu 100) vítanou možností k rozšíření filmových obzorů. Jestliže se každý rok našly v programu tři až čtyři špičkové snímky, spokojenost s festivalovou akcí mohla být tehdy na místě.
Dnes ovšem žijeme v úplně odlišné filmové krajině. Po většinu roku probíhají (zejména v Praze, ale čím dál více i v dalších městech) nejrůznější přehlídky, většinou nějak vymezené, buď tematicky (Jeden svět, Mezipatra), žánrově (Festival otrlého diváka či bollywoodského filmu, MFDF Jihlava, Anifest), formálním novátorstvím (Cinepur Choice), rozsahem (Festival krátkých filmů) a zejména regionálně (svůj festival má kinematografie francouzská, španělská, středoevropská, asijská atd.). Ačkoli jejich úroveň je různá, na většině z nich je znát snaha o cílený výběr snímků, vtisknutí určité charakteristické programové koncepce. Dny evropského filmu se v tomto kontextu jeví jako anachronismus. Samotný široký výběr filmů (od tzv. autorských přes žánrový „střední proud“ až po čistokrevné kýče romantického, politicky korektního, ba i vlasteneckého ražení) by nemusel být nutně nevýhodou, pokud by promyšleně vystihl jisté tendence v dané kinematografii (jako je tomu např. u Filmasie). Jak však přiznávají samotní organizátoři, ve výběru titulů jsou pasivní a odkázaní na to, co jim nabídnou velvyslanectví, která akci „pořádají“. Veškeré programové úsilí se pak vyčerpává snahou o proporční zastoupení jednotlivých zemí, tedy aby každá měla ve výběru jeden až dva (výjimečně tři) snímky. Jelikož států Evropské unie (včetně těch budoucích) není zrovna málo, počet filmů narostl až ke čtyřicítce. Kritériem zjevně není kvalita, neboť některé snímky jsou tak podřadné úrovně, že se s podobnými na jiných festivalech většinou nemáme možnost setkat. Není proto žádným překvapením, že návštěvnost je na Dnech evropského filmu slabší než na jakémkoli jiném pražském festivalu – a postupně klesá.
Letošní ročník nepřinesl nic nového a lze přičítat spíše náhodě než organizátorům, že úroveň filmů byla přece jen o trošku vyšší než v minulých letech. Zaznamenal jsem alespoň méně vyslovených „průšvihů“ (jen snímky Ty jsi já a Co tu vlastně dělám), zato více filmů, kterým třeba ještě leccos chybí k dokonalosti, ale jsou tematicky a (méně často) formálně podnětné. Mám na mysli díla jako Armin (Ognjen Sviličić, 2007), California dreamin’ (Cristian Nemescu, 2006), Jiná láska (Tudor Giurgiu, 2006), Kythéra (Péter Mészáros) či Z odpadu (Slawomir Fabicki, 2005). Vrcholem festivalu byly dva snímky: ironická studie (nejen) mužské ješitnosti Krásná dodnes (2006) téměř stoletého Manoela de Oliveiry a Kuskus (2005) Abdellatifa Kechiche, mistrovská sonda do přetrvávajících a současně již narušených rodinných vazeb v arabské komunitě ve Francii. Bohužel, téměř všechny jmenované filmy mají jedno společné: byly u nás již k vidění při jiných festivalech. Obávám se, že základní nedostatek Dnů evropského filmu, tedy nulová koncepce a náhodnost ve výběru snímků, je odkazuje k živoření ve stínu jiných přehlídek. Jakékoli záštity a podpory jsou bez uvědomění si tvrdé reality a zásadních změn málo platné.