O kolik vynikajících mozků nás ochudila nacistická a potom zvláště komunistická diktatura? Tuto otázku si klade zřejmě řada lidí, ale je pravděpodobné, že odpověď na ni nikdy nenajdeme.
Ve 20. století vznikly patrně čtyři vystěhovalecké vlny, z nichž se rekrutovali i vědci. První doznívala z 19. století, kdy lidé utíkali především do USA, protože se nemohli doma uživit. Druhá proběhla v letech 1938–1939 – ze strachu před Hitlerem. Třetí po komunistickém puči v únoru 1948. A čtvrtá po příjezdu sovětských tanků v srpnu 1968.
Teprve kluci
V první vlně neodcházeli hotoví badatelé, nýbrž kluci, které odvezli za oceán jejich rodiče. Znám dva takové osudy, ale jistě jich bude víc.
V roce 1881 odešel z Humpolce truhlář Maxmilián Hrdlička proto, že nemohl uživit rodinu. Jeho syn Aleš Hrdlička vystudoval dvě lékařské fakulty a zaměřil se na antropologii. Zkoumal původ člověka a řekl Američanům, že jejich dávní předkové přišli na tento kontinent přes Behringovu úžinu. Třebaže byl Hrdlička český vlastenec, který se zastával českého a slovenského národa, ani po vzniku samostatného Československa neuvažoval o návratu – byl zakotven jinde.
Moravští lidoví muzikanti Malinovi odešli do Texasu před první světovou válkou, po jejím skončení se vrátili, ale po pěti letech je bída vyhnala zpátky do Ameriky. Jejich syn František vystudoval letecké inženýrství na Kalifornském technickém institutu, začal se tam věnovat raketám, s kamarády založil jak první soukromou raketovou firmu, tak i laboratoř proudového pohonu – obě dnes významné instituce.
Kdyby Hrdličkovi a Malinovi zůstali doma, možná by jejich synové získali vysokoškolské vzdělání, ale stěží by se proslavili v antropologii a raketách – tuhle příležitost jim dala Amerika. Ovšem to nevylučuje, že mohli vyniknout v jiných oborech.
Na pozvání od Einsteina
Druhá světová válka zavála do zahraničí několik vědců. Patrně nejvýznamnější byl astronom Zdeněk Kopal. Na stáž do USA odplouval na podzim 1938, kdy Hitler obsazoval Sudety – a už tam zůstal. Za války pracoval pro americké námořnictvo. Později přesídlil do britského Manchesteru, odkud pomáhal českým kolegům. Jeho návrat na Karlovu univerzitu překazil únor 1948.
Také konstruktér Antonín Svoboda se po dobrodružné zastávce ve Francii dostal do USA, kde vymýšlel pro námořnictvo zaměřovače pro děla. Pracoval mezi elitou, která pozvolna zakládala kybernetiku. Do Prahy se vrátil už v létě 1946 s představou, že bude v Československu stavět nejmodernější počítače. Třebaže mu komunističtí kolegové házeli klacky pod nohy, dva nakonec zkonstruoval – SAPO a EPOS 1. Podařilo se mu utéct až v roce 1964, potom přednášel na Kalifornské univerzitě.
Naprosto jinou kategorii představovali poúnoroví uprchlíci. Hotoví vědci byli výjimkou – jako třeba matematik Václav Hlavatý. Měl pozvání od Alberta Einsteina k přednáškovému turné po USA. Komunisté ho pustili v létě 1948 – kdyby to neudělali, riskovali by mezinárodní skandál. Stal se členem Rady svobodného Československa a spoluzakládal Společnost pro vědy a umění (SVU).
V uprchlických táborech v západním Německu uvízlo mnoho vysokoškoláků. Snad všichni nakonec získali stipendia na univerzity v USA, Anglii, Francii, Švýcarsku a možná i jinde, kde dokončili své vzdělání. Tuhle generaci prakticky neznáme – rozvíjela se v zahraničí a vědecké styky s domovem mít nemohla. Ze stovek jmen uveďme tedy alespoň některé lidi, kteří byli ve vedení SVU: lékaři Jaroslav Němec a Igor Nábělek, biologové Alexej Borkovec a Miloslav Rechcígl, historik Jiří Nehněvajsa, sociolog Zdeněk Slouka, právník Vratislav Bušek, politologové Josef Korbel a Jan Tříska (oba učitelé Condoleezzy Riceové, dnešní ministryně zahraničí USA). Jenom někteří z nich se dožili pádu komunismu. A když přijížděli do rodné země, tak obvykle jenom na návštěvu – byli staří a příliš vzdálení zdejšímu vědeckému ruchu, než aby se do něj mohli zapojit.
Posrpnový exil
Ovšem tuhle příležitost využila většina vědců z poslední exilové vlny, kterou vyhnala z domova sovětská okupace – stále jsou v kontaktu se svými domácími kolegy, pomáhají, konzultují, zaštiťují. Do zahraničí odcházeli anebo zůstali venku na stážích už jako známí specialisté. Jsou jich stovky. Když jsme s kolegy chystali knihu Čeští vědci v exilu, do první kategorie podle významu jsme jich zařadili přes padesát.
Matematik Ivo Babuška, který se zabýval matematickým modelováním různých praktických problémů včetně staveb přehrad, měl pozvání na Marylandskou univerzitu. Do rychlíku směr Západ nastoupil s rodinou koncem prvního týdnu okupace. Podle jeho žáka Karla Segehta patří mezi tři nejvýznamnější numerické matematiky dneška.
Otakar Poupa vytvořil školu adaptační a vývojové kardiologie, která medicíně ukazovala, jak předcházet i léčit infarkty srdce. Na jaře 1968 patřil mezi iniciátory provolání Dva tisíce slov. V srpnu zamířil do Göteborgu, kde bohužel neměl takové podmínky k výzkumu jako v Praze, nicméně v něm v omezené míře pokračoval. Astronom Mirek Plavec odjel až v roce 1969. Američanům přivezl nový revoluční pohled na dvojhvězdy a nakonec zůstal na Kalifornské univerzitě. Studenti ho tam několikrát vyhlásili za nejlepšího profesora. Mineralog Zdeněk Johan pěstoval styky s Francií. Odjel až koncem prvního okupačního roku. Jednu dobu šéfoval francouzskému geologickému průzkumu.
Kde by česká věda mohla být, kdyby tito lidé mohli zůstat doma? Zůstat a přitom nepřerušit styky se světem.
Autor je novinář a spisovatel.