Věda versus mytologie

V souvislosti s vaším nejznámějším snímkem, uvedeným i zde na AFO, Projekt Grizzly (1996), se hovoří o odhalování kanadské mytologie. V jakém smyslu?

P. L.: Hlavní postava kvazidokumentu Projekt Grizzly, Troy Hurtubis, si vyrábí oblek proti medvědům a vytváří si tak svůj mýtus, aby unikl z každodenního života. V Kanadě lidé žijí mnohem víc v souladu s přírodou a Troyův oblek můžeme interpretovat jako metaforu přežití v divoké přírodě. Kanada nemá dlouhou historii, byla v minulosti dost kolonizována a svou mytologii si teprve tvoří. A velkou roli v ní hraje právě přežití v divoké, širé krajině, kde si člověk ohledává své hranice. A to je příznačné i pro Troye. Zajímá mě prostor, v němž se překrývá mytologie a realita, dokument a fikce, člověk a příroda.

C. Ch.: V tom dokumentu hraje ještě roli idea „northernu“, což je variace westernu, ale v severních podmínkách. Kanadská mytologie je především mytologií severu, důležitou úlohu v ní má obrovská divoká krajina, a grizzly je nejsilnějším zvířetem severu. Troy si proto vybral něco, co ho přesahuje, a chtěl to překonat. V tom je ten jeho mýtus ryze kanadský a Troy se také v Kanadě díky filmu stal doslova národním hrdinou.

Troy však ve vašem filmu nazývá výrobu svého obleku proti medvědům „výzkumem“. Stejně tak kanadský vynálezce a umělec Steve Mann, který se považuje za kyborga a vynalezl brýle se zabudovanou kamerou, jíž zaznamenává své vidění reality, se ve vašem snímku Cyberman (2001) pokládá za vědce. Nejsou to ale typičtí vědci, spíše podivíni…

P. L.: Steveovy a Troyovy vynálezy vycházejí z jejich vlastní, čistě osobní potřeby, jak se vypořádat se světem. Vyjadřují jistou posedlost, nejsou to vědci v tradičním smyslu, nemají disciplínu, jejich vynálezy mají smysl hlavně pro ně samotné. Například u Troye je zjevné, že ho traumatizoval jeho otec; Troy je nejstarší syn a otec na něj kladl velké požadavky. Je zvláštní, že grizzlyho nazývá „můj starý“, jako když mluví o otci. Překonání grizzlyho má u něj více významů.

C. Ch.: Naším cílem bylo vykreslit komplexní portréty lidí z mnoha úhlů. Nedáváme jasné odpovědi, divák si je musí hledat sám.

Přece jen ale jsme na festivalu populárně-vědeckých filmů. Jak se vztahují vaše dokumenty a jejich hrdinové k vědeckému přístupu ke světu?

P. L.: Například Steve si své sluneční brýle, v nichž má zabudovanou minikameru, nesundá ani v letadle, i když se to nesmí. On totiž opravdu věří, že je kyborg. To by vědec nikdy neudělal. Oba moji hrdinové nerozlišují mezi svými vynálezy a osobním životem, jsou jako děti. A mě zajímají právě jejich příběhy a to, jak jim tyto příběhy pomáhají přežít. Fascinuje mě prostor, kde se budování osobní mytologie spojuje s vědeckým poznáním, kde se překonávají hranice jednoho či druhého. Jsou to příběhy hledání. V jejich přístupu je navíc jistý vědecký aspekt, Steve je skutečně profesor, spojuje ve svém přístroji matematiku a fyziku se sociálním experimentem, v němž dovoluje ostatním nahlížet do svého vlastního vnímání, a sám přitom vidí svět kolem sebe jako digitální obraz. Je otázka, kolik vědeckých vynálezů vzniklo z podobné posedlosti či z osobních důvodů. Příkladem může být americká vědkyně a umělkyně Temple Grandinová, která poznatky ze své nemoci, autismu, využila ke speciálnímu vizuálnímu zařízení, jež se využívá na jatkách, aby se pomocí obrazů pozitivně ovlivnila psychika zvířat jdoucích na porážku. Vyvinula také vlastní způsob komunikace se světem pomocí obrazů. Mě zajímá právě to zkoumání hranic – Steve i Troy si vytvářejí své aparáty, aby mohli mít okolní svět pod kontrolou. Když vědci tvoří své prototypy, procházejí podobným procesem jako moji hrdinové. Navíc má Steveův a Troyův objev i rozměr umělecké performance.

Ten rozměr performance je zjevný i ve vašem Krátkém filmu o padání (2007), kde je ukázána Robotická židle…

P. L.: Robotická židle je dílo umělců a performerů Maxe Deana, Matta Donovana a Raffaela D’Andrea, kteří se pokusili zkonstruovat židli, jež se dokáže po svém zhroucení znovu sama složit. Ale za tím je i osobní příběh: židle je metaforou potřeby mít nad sebou kontrolu. Max trpí záchvaty, kdy nad sebou ztrácí kontrolu, ztrácí zrak. Jeho Robotická židle je opět jeho osobním příběhem, jak získat kontrolu. A v tom se podobá příběhu Stevea či Troye, přestože Max je na rozdíl od nich respektovaný, světoznámý umělec. Zajímají mě právě tyto příběhy „za“ příběhy.