Zin je forma média, které odmítá „objektivitu“ a „vyváženost“ a naopak klade důraz na osobní styl a přístup. Co se stane, když se spojí s myšlenkovým proudem, pro nějž platí, že osobní je politické? Odpovídá autorka, která k zinům přistupuje dvojím způsobem – jako jejich tvůrkyně i jako výzkumnice.
Feminismus je jako každý jiný myšlenkový proud a každé sociální hnutí velice různorodý. Jednotlivé směry se liší východisky, cíli i prostředky. Jedno z nejhrubších rozdělení nabízí vidět feminismy dva – institucionální a undergroundový. Ten první operuje v zavedeném světě neziskových organizací, politických stran či lobby, ten druhý stojí záměrně mimo tyto struktury. Ten první dnes zkrotl a pracuje s pojmem rovné příležitosti tak, aby byl přijatelný pro širokou veřejnost i lidi v rozhodovacích pozicích. Ten druhý je mnohem radikálnější v požadavcích i projevu, záměrně pracuje na své jinakosti a odmítá dělat kompromisy. Následující řádky budou věnovány feministickému undergroundu, ale především jeho médiím.
Na úvod se nelze vyhnout definici zinu. Zin je zvláštní alternativní médium. Je to amatérská, nekomerční či spíše antikomerční publikace, kterou obvykle vydává jedna osoba či malý kolektiv. Typickou vlastností zinu je osobní styl psaní – v užití jazyka i v tématech. Ačkoliv ziny píší o závažných věcech, je jejich podstatnou součástí také emoce, humor, ironie a nadsázka. Dá se říct, že autoři a autorky zinů své dílo nepovažují za žurnalistiku, ale za aktivismus.
Protože požadavky feministického hnutí stále nebyly většinovou společností přijaty, zůstává feminismus z velké části aktivistický. Ziny jako na výrobu nenáročná média poskytují skvělou příležitost pro šíření jeho myšlenek.
Svítání na západě
Jeden z předchůdců feministických zinů je britský CCC, časopis ženského Kooperativního korespondenčního klubu, který vycházel od roku 1935 po neuvěřitelných 55 let. Časopis nebyl nikdy v pravém smyslu publikován, šlo o jakousi rozšířenou korespondenci mezi skupinou žen, které tak překračovaly svou izolaci venkovských matek-žen v domácnosti.
Tradice zinů se ale rozvíjela spíše v prostředí subkultur, od třicátých let 20. století mezi fanoušky sci-fi, od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let pak v punku. Drtivá většina zinů však byla tvořena muži, o „mužských“ tématech. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let došlo k zásadní proměně, kdy ziny kolonizovala feministická a queer tematika. Mezi důležité feministické ziny patří americké Bitch a Bust, které jsou dnes již etablovanými časopisy. Inspirací pro řadu dalších zinů se staly například Riot Grrrl či Bamboo Girl. Z evropských zinů je pozoruhodný italský Clitrocket, který se zabývá průsečíkem rasy, genderu a sexuální orientace, dále třeba belgický FlapperGathering, rakouský Cuntstunt, či německý Kinky Doll.
České feministické probuzení
Česká realita je ovšem jiná. Kvůli politické situaci se média, včetně těch undergroundových, vyvíjela jinak. Názory i kopírovací stroje se pečlivě střežily, a tak se skutečnému rozvoji zinů došlo až po roce 1989.
Prvním českým feministicky laděným zinem byla Wicca, která vycházela v letech 1993 až 1996. Šlo o ekofeministický a ekoanarchistický časopis s odkazy na novopohanství. To je se svým důrazem na přírodní spiritualitu a čarodějnictví velmi blízké některým proudům feminismu. Wicca se stavěla proti ženskému separatistickému feminismu, nicméně ženy a muže vnímala jako odlišné bytosti s určitými typickými vlastnostmi. Žena se tu představovala jako mírumilovná bytost, jako dárkyně a udržovatelka života.
Na Wiccu navázala ženská skupina Luna, která vznikla v Praze v roce 1995 a vydávala časopis Esbat. Luna vznikla v pražském squatterském prostředí. Šlo o ženy, které na vlastní kůži pocítily nerovnost v hnutí, jež proklamovalo svobodu. Esbat svým názvem dodržel nastoupenou linii ekofeminismu a čarodějnictví. Luna se ve svých aktivitách neomezovala pouze na vydávání časopisu, pořádala různé veřejné a kulturní akce. Její feminismus byl vždy spojen s bojem s dalšími druhy útlaku či diskriminace jako rasismus či nacionalismus. Esbat se zabýval klasickými tématy feminismu, jako násilí na ženách, domácí práce, menstruace či čarodějnictví. Aktivity Luny skončily v roce 1998 náhlou smrtí jedné ze tří členek skupiny.
V Brně vycházel feministický občasník Potměchuť, který vydávalo zájmové sdružení žen Medůza. To se věnovalo spíše kultuře, a ne radikální politice, a proto jeho časopis spadá do trochu odlišné kategorie. Potměchuť obsahovala různé recenze, portréty významných žen, ženské psaní. Poslední číslo vyšlo v roce 2000.
V Praze se roku 2000 objevil další feministický zin, Bloody Mary. Původně měl ambice vycházet jako měsíčník, dnes je jeho periodicita jeden rok. Bloody Mary se inspiruje propojením punku a feminismu a hlásí se k hnutí riot grrrls. V současnosti má za sebou 13 čísel, která se vždy zaměřují na určité téma. Témata v sobě spojují jak obvyklé feministické náměty (prostituce, ženské bojovnice či těhotenství), tak zdánlivou banalitu a politiku každodenního života (móda, sexualita, láska). Důležitým prvek Bloody Mary je humor a prostořekost.
Vzdálenou sestřenicí Bloody Mary je Přímá Cesta, časopis vydávaný Anarchofeministickou skupinou. Přímá Cesta vznikla v roce 2001 jako médium nově se formující anarchofeministické aktivity. Časopis s ambicí překročit subkulturnost a uzavřenost zinové produkce má mnohem umírněnější a serióznější formu, takže jej lze považovat spíše za radikální magazín či revue. Nedávno vyšlo po dvouleté přestávce deváté číslo, které se zaměřuje na rodičovství a výchovu. Mezi ostatní zpracovaná témata předchozích čísel patří muži v patriarchátu, antifašismus či feministická lingvistika.
K feministickým zinům lze zařadit i litoměřický „alternativní bulvár“ Houpačka z let 2004–07. Ta patří k nejklasičtějším příkladům zinu – obsahovala krátké články, postřehy k aktuálnímu dění v Litoměřicích, osobní zážitky, často psané s užitím ironie. Po formální stránce šlo o zin tvořený metodou vystřihni a nalep, s černobílou kopírovanou a ručně kreslenou grafikou a s hovorovým jazykem.
Epilog: feminismus on-line
V době, kdy připojení na internet a základní počítačová znalost je České republice dostupná velké části obyvatelstva, se mohutně rozmáhají také on-line ziny. S rozšířením blogových serverů se k webům přidal nový typ média, který svou povahou může být zinům velmi podobný. V nepřeberném množství blogů je ovšem velice těžké vysledovat právě ty feministické. Takové pátrání si nechám třeba na příště.
Autorka je doktorandka mediálních studií na FSV UK a redaktorka zinu Bloody Mary.