Sociolog David Reisman postavil do opozice dva pojmy: majorita přijímá komerčně produkované styly a s nimi spojené významy, a subkultura si aktivně vytváří svůj menšinový styl. Punk a oi jsou subkultury, pro něž tato definice rozhodně platí – vznikly v prostředích, která majoritní hodnoty nesdílela. Subkultura tedy není jen styl oblékání a prapodivný hudební žánr, ale i žebříčky hodnot, způsoby chování a samozřejmě historie, k níž se subkultura vztahuje.
Oi a punk jsou nezbedné anglické děti šedesátých, respektive sedmdesátých let. Kořeny punku ovšem tkví i v USA, a skinheads zase na Jamajce. Vznik skinheads se pojí s obdobím, kdy do Británie proudila vlna černých imigrantů, kdy se poslouchalo ska a kdy se začalo formovat sebevědomí dělnické třídy. Tohle všechno se pak spojilo v étos skins: dělnické oblečení, krátké vlasy, fotbal, pivo a pouliční bitky. K tomu hrálo ska a rocksteady, a později vzniknuvší oi – jednoduchá, valivá a pomalejší verze punku.
Ačkoliv punk je také subkulturou ulice, liší se od oi, protože impuls pro jeho vznik byl trochu jiný. Říká se, že punk s jeho amatérským přístupem, vztekem, jednoduchostí a nesmyslností je reakcí na pompézní a přesložitou hudbu tehdejších rockových hvězd. Zatímco skins zdůrazňovali dělnickou třídu, punks kritizovali tu střední s její měštáckou morálkou. Oblečení, které nemělo žádná pravidla, kromě toho, že musí všechna pravidla odmítat, děsivé a křiklavé účesy a make-up, amatérská a ukřičená hudba o třech akordech, povalování se na ulicích. Oproti punks byli skins sice trošku násilničtí, ale přece jen pořád docela slušní hoši v košilích a s decentní frizurou.
Kam zmizely?
Ale počkat! Jaképak „hoši“? Tenhle článek přece má být o ženách! Přece jen jednu hodnotu totiž tyto subkultury sdílejí s majoritou – a to, že muž je vždycky lepší než žena. Alespoň na ty důležité věci. Přestože skinheadská a punková subkultura je dnes stále ještě hlavně mužskou záležitostí, genderové role se uvnitř každé z nich utvářely jinak.
Skinheads si podrželi tradiční koncepci ženství a mužství. Klíčové aktivity, totiž fotbal, bitky a muzika, byly mužskou doménou, ačkoliv pár výjimek se vždycky našlo. Co se týče hudby, existovala například čistě ženská ska kapela Bodysnatchers nebo oi kapela Gymslips. Obě pojí to, že ve svých textech kritizovaly patriarchální nastavení své subkultury, a také že jejich členky byly bílé i černé (punk, alespoň ve svých počátcích, tuhle rasovou pestrost postrádal). Skinheadské oblečení a účesy rovněž tradičně rozeznávají ženské a mužské tvary.
I dnes, když si do vyhledávače zadáte heslo skingirl, dostanete směs odkazů na stránky o módě a účesu anebo na pornostránky, kde se svlékají krátkovlasé dívky z károvaných sukýnek a značkových polotriček.
U punku to bylo jiné. Ačkoliv mužů v něm od začátku bylo rozhodně víc, jeho nízkoprahové zaměření a důraz na svobodu jej otvíral i ženám. Konec sedmdesátých let zaznamenal řadu významných ženských osobností. K nejznámějším patří: Poly Styrene, Beki Bondage, Siouxie či Debbie Harry, z ženských kapel třeba Slits nebo Girlschool. Ženská nebo feministická rétorika si našla místo i tady, viz třeba slavný hit X-Ray Spex Oh Bondage Up Yourself, který se dotýká zotročování žen patriarchálním a kapitalistickým systémem.
Co se týče oblečení, punk začínal s mnohem více androgynním image. Mužské a ženské bylo daleko méně polarizováno, i když využívání propriet SM vneslo důraz na sexualitu, a tedy i jisté genderové distinkce ve stylu oblékání (např. korzety a síťované punčochy u žen).
Jak píše Lauraine Leblanc v knize Pretty In Punk, osmdesátá léta však přinesla dramatickou změnu do zatím poměrně genderově vyrovnaného punku. Po vlně komercializace této subkultury došlo k hledání nových způsobů vyjádření a nových opozičních hodnot. Objevil se hardcore, mnohem agresivnější a maskulinnější styl hraní a zpěvu. Ženy z punku zmizely. Anebo ustoupily do pozadí. Klasický punk si stále držel jisté procento žen, novější styly byly ale zoufale mužské.
V oblékání po vlně experimentů došlo ke kodifikaci, ke vzniku punkové uniformy. Dnes „punk“ znamená úzce vymezenou množinu oblečení a doplňků, zatímco na počátku mohl být „punk“ kabát po babičce, pokud byl součástí nějaké ne-smyslné koláže oblečení. S vytvořením norem se v oblékání pevně usadily genderové představy o tom, co je ženské a mužské, a z punku zmizela androgynnost. Ženy měly být svým zvláštním, punkovým způsobem sexy, a hlavně – měly být totálně free. A protože v té době byly hodnoty punku definovány muži, „free“ znamenalo hlavně nedělat drahoty v sexu a kašlat na všechno. Zdánlivá negace hodnot tak nenápadně z dívek udělala přívěsky, které si nechají všechno líbit.
Přelom osmdesátých a devadesátých let však znamenal znovuzrození ženských aktivit v punku, objevilo se holčičí hnutí Riot grrrls, které hlásalo feministickou revoluci. Hlasatelkami této nové vlny byly například Hole nebo Bikini Kill, dalšími jsou L7, Lunachicks či Spitboy.
Revoluce v holčičím stylu – hned teď!
Ačkoliv je v punku pro dívky mnohem více ženských vzorů než u skinheads, feministická kritika této subkultury má stále co říci. Stejně jako v majoritní společnosti tu je pravidlem, že ženy spíše poslouchají, obdivují a vypadají, než konají a tvoří.
Riot grrrls a třetí vlna feminismu skinheadskou a punkovou subkulturu (a všechny jejich odnože a proudy) přesto výrazně poznamenala. Riot grrrls totiž se svým heslem Revolution Grrrl Style Now! povzbudily mnoho dívek a žen k samostatné aktivitě a vynesly na povrch mnoho dosud opomíjených (protože ženských) témat a zkušeností. Od té doby se například po celém světě pořádají Ladyfesty, multižánrové festivaly, které podporují ženy v hudbě a rozvíjejí jejich vzájemnou podporu a solidaritu.
Happy end pro ženy?
Nicméně, nezdá se, že postupem času se postavení žen v subkulturách zlepšuje a jednou snad bude i rovnocenné. Naopak, rozrůzněnost a mnohost různých hudebních stylů a subkultur, které lze řadit k punku, dnes znamená, že zatímco některý proud zažívá genderovou vyrovnanost, jiný ne. Příkladem může být dnes tolik módní emo, procítěná odnož hardcoru. Emaři jsou poměrně adrogynní: dívky i chlapci se malují, lakují si nehty, češou si patky a snadno se rozpláčou. Jejich aktivity se však hodně liší. Jeden internetový návod, jak být emo, radí: „Kluk: Piš EMO songy pro svou přítelkyni. Holka: Piš svému EMO příteli zamilované dopisy... Mluv o EMO jménech pro své nenarozené děti...“ Ačkoliv (či právě proto), že je citát parodie, osvětluje mnohé. Inu, zdá se, že zatímco někde holčičí revoluce dávno vypukla, jinde stále pro dívky platí tradiční cíle ženství – milovat svého muže a rodit mu děti.
Autorka je redaktorka punk-feministického zinu Bloody Mary.