Klasická operní představení doplňují netradiční formy distribuce. V novém sektoru obchodu s uměním začíná být, alespoň v USA, velká konkurence.
Operní dům v San Francisku 18. prosince minulého roku oznámil, že plánuje promítání svých produkcí na plátna kin. Použije k tomu systém, o němž tvrdí, že je ještě vyspělejší než ten, s nímž přišla o rok dříve Metropolitní opera v New Yorku. Sanfranciská opera má začít s vysíláním v březnu, a to hned tím, že ve 200 kinech („na všech 50 vedoucích trzích“) postupně promítne šest děl. Podobně rozmáchlým způsobem začínala i Metropolitní. Ta však, mimo jiné i proto, že je větší a „výkonnější“, promítá ročně už osm svých produkcí v celkem 600 kinech (mimo jiné i dvakrát měsíčně v pražském Světozoru).
Obdobné kroky zaměřené na získání většího počtu diváků s použitím elektronických médií podnikají nyní operní divadla po celém světě. Prodávají DVD, umožňují zájemcům stahovat díla operní produkce z internetu, a nyní tedy vstupují do kin. Newyorská Metropolitní opera patřila k průkopníkům tohoto trendu, dnes však již zdaleka není sama. Washingtonská Národní opera vstoupila na univerzitní kampusy, milánská La Scala uvádí svá díla v amerických kinech a také londýnská Královská opera připravuje svůj vlastní plán filmů z operní tematikou.
K nejnovějším projektům Metropolitní opery se 15. prosince 2007 zařadilo Gounodovo dílo Romeo a Julie. Představení sledoval v kinech po celém světě dosud nejvyšší počet diváků (97 000). Slyšet jej mohli i posluchači ČRo 3 – Vltava v pořadu Operní večer. Hrubý zisk z této prezentace dosáhl 1,65 milionu dolarů, čímž se opera mezi filmy zařadila v příjmech na 11. místo.
Představitelé sanfranciské opery informovali, že pro budoucí projekce budou používat digitální formát, který je nyní stále častěji i u hollywoodských filmů. Naproti tomu jejich newyorští kolegové dávají stále přednost projekčním systémům, obvyklým v kinech pro reklamní snímky. Spolupracují s firmou Bigger Pictures, která je distributorem různých druhů digitální zábavy: hraných filmů, animovaných snímků a koncertů. Jde o pobočku společnosti Access Integral Technologies, jež instalovala digitální systémy ve 3700 amerických kinech (celkový počet kin v USA činí přibližně 36 000). San Francisco zdůrazňuje, že filmy na digitálních projektorech dosahují vyšší kvality projekce. „Mají lepší obraz, lepší zvuk a jsou standardem digitálního filmu,“ prohlásil zástupce společnosti.
I přes určité podobnosti je však mezi kroky opery v San Francisku a opery v New Yorku jeden podstatný rozdíl. Zatímco Metropolitní opera uvádí v kinech svou produkci živě, San Francisco chce vysílat záznam. Generální ředitel Metropolitní Peter Gelb k tomu prohlašuje: „Jádrem našeho přístupu je být naživo. Chceme tak vytvářet družicové operní divadlo. To je víc než zakonzervovaný zážitek.“ A dodal, že jeho divadlo vkročilo do kin ještě před nástupem digitální techniky. O sanfranciském plánu prohlásil, že je pozoruhodný, ale má daleko k tomu, čeho už dosáhli v New Yorku. „Plánují vstup do některých kin na druhořadých trzích s modernějšími projektory, jenže jejich programy nebudou naživo a budou produkovány v podstatně menším měřítku.“
David Gockley, generální ředitel opery v San Francisku, naopak vysvětloval, že Bigger Pictures chce kinům dát možnost uvádět opery v čase, který považují pro své diváky za nejvhodnější a tím přispět k většímu úspěchu. „Zamlouvá se nám myšlenka, že opera může být redigována a může projít i postprodukcí, a v zásadě tak nabízí alternativu živého formátu,“ řekl.
V obou případech vyvstává v souvislosti s těmito záměry problém velmi americký. Odbory musí schválit nové smlouvy, které v sobě budou obsahovat souhlas k vysílání operních výkonů umělců. Vedení Metropolitní opery se už zaručilo, že vyplatí zálohy, a přislíbilo, že hudebníci a sboristé obdrží podíl na výnosech budoucích elektronických projekcí. V San Francisku začínají odbory hned s podílem padesáti procent na obratu po srážce 20 procent na náklady, „takže je naprosto transparentní, co (odboráři) dostanou, hned od prvního dolaru“, prohlásil ředitel Gockley. Tvrdí rovněž, že při dané výrobní technologii je snazší rozdělit výnosy od samého začátku než vypočítávat zisk až po odečítání nákladů. Jeho divadlo bude opery vysílat od března do listopadu a je přitom ve výhodě, poněvadž New York začne teprve v prosinci. Vstupenky do kina budou stát 18 dolarů, Metropolitní opera uvažuje o 21 dolarech za představení. Přesné informace o programu nebyly ještě zveřejněny. V San Francisku však uvažují o uvedení čtyř představení následujících oper: Pucciniho Vlaštovky, Saint-Saënsova Samsona a Dalily, Mozartovy Kouzelné flétny a Dona Giovanniho, Appomatoxe Philipa Glasse a Christophera Hamptona a nakonec Pucciniho Madame Butterfly.
Nováček v oboru kinematografické opery David Gockley přitom přiznává rozhodující úlohu při prosazování nového žánru Metropolitní opeře v New Yorku. „Met prolomila hráz a prokázala mimo jakoukoli pochybnost, že jde o skutečně skvělý způsob, jak operu zpřístupnit mnohem širšímu publiku. O takovém rozhodnutí, které by se i vyplatilo, jsme uvažovali už léta. Asi bychom se k tomu byli propracovali, ale to, co udělali v New Yorku, je prostě fantastické.“
Autor je publicista a překladatel.