Evangelikální křesťané, náboženské hnutí o desítkách milionů stoupenců, představovali významnou součást podpory George W. Bushe. S koncem jeho mandátu hodnotí výsledky spojení s neokonzervativní politikou. Sedmého května publikovalo několik předních představitelů hnutí sebekritický dokument, který zviditelňuje rozdíly mezi jednotlivými proudy tohoto náboženského hnutí.
Přiznáváme, že jsme svým chováním chováním zradili svou víru,“ uvádí se v Evangelikálním manifestu, který podepsal například pastor John Hoffman či teologové Os Guiness a Rich Mouw. Odkud tolik pokání? Členové hnutí si uvědomují hrozbu rostoucí nepopularity náboženství kvůli jeho politické diskreditaci a mají strach z „amerického ekvivalentu dlouhodobé evropské animozity vůči náboženství ve veřejném prostoru“. Tyto obavy je vedou k znovupromýšlení jejich politiky.
Mé království není z tohoto světa
Už v úvodních pasážích dokumentu je přítomný obrat od spojování s americkou politikou. Dokument totiž zdůrazňuje sounáležitost s globálním evangelikálním hnutím a připomíná, že celosvětově vzato je většina evangelikálů „z globálního Jihu spíše než ze Severu“. Namísto důrazu na občanský závazek vůči USA dokument otevírá připomínka křesťanské povinnosti pomoci chudým z třetího světa, která je následně podtržena odmítnutím podřadit křesťanství jakékoli národní či etnické identitě.
Právě tak silný důraz evangelikálové kladou na nadřazenost křesťanství vůči stranické a ideologické příslušnosti. Děsí se situace, kdy se „křesťané stávají ‚užitečnými idioty‘ té či oné politické strany a křesťanská víra (…) ideologií v té nejčistší formě“, kdy je křesťanství „využíváno jako zbraň pro politické zájmy“. Křesťanství podle dokumentu nesmí splynout s politickými bariérami, musí jít jimi napříč.
Dokument rovněž kritizuje převažující podobu křesťanské politiky v podobě „single-issue“ (na jedno téma orientovaných) kampaní proti potratům a za tradiční rodinu. Evangelikálové nemění v těchto tématech svůj názor. Varují ale, že soustředit se jen na ně, znamená stavět se do nepříliš křesťanské pózy, která spočívá v moralizování ostatních namísto vědomí vlastních hříchů. Další riziko spočívá podle dokumentu v tom, že kvůli etickému vyhrocení těchto bojů křesťané často přehlížejí sociální příčiny toho, s čím nesouhlasí. Stranou pozornosti také v dosavadních kampaních zůstávají mnohé důležité problémy: dokument jmenuje konflikty, rasismus, korupci, chudobu, pandemie, negramotnost a „ignoranci a duchovní prázdnotu“. Namísto prosazování svých cílů v politické aréně by se křesťané měli podle dokumentu více věnovat péči o strádající a vzdělávání.
Ne fundamentalismu
Hloubku rozchodu s neokonzervativním pojetím role náboženství v politice dokresluje fakt, že „konzervativní fundamentalismus“ je v manifestu postaven bok po boku „liberálnímu revizionismu“. Fundamentalismy, včetně toho křesťanského, jsou odmítnuty s tím, že představují pouhou reakci na modernitu, která si nepřípadně idealizuje minulost a prosazuje špatné odpovědi na současné otázky. Agresivní politická angažovanost se při své bojovnosti podle autorů proviňuje proti Kristovu přikázání lásky.
Právě tak jako manifest kritizuje zároveň protináboženský liberalismus i konzervativní fundamentalismus, odmítá rovněž postavit se na některou stranu v „kulturních válkách“, tedy v souboji volnomyšlenkářské levice s náboženskou pravicí o to, které hodnoty budou převládat ve veřejném prostoru. Obě krajní pozice v tomto střetu považuje manifest za neslučitelné s posláním křesťana.
Manifest představuje jen další kapitolu v diskusi, a ani zdaleka neprezentuje stanovisko všech evangelikálů. Mnozí konzervativní představitelé, jako např. baptista Richard Land či zakladatel organizace Focus on Family James Dobson, dokument nepodepsali a ani k tomu nebyli zakládajícími signatáři přizváni. Komentáře světových agentur upozorňují, že v názorových rozporech se projevuje i odlišnost generačních zkušeností – zatímco starší křesťanští aktivisté mají sklon pokračovat v dosavadním kursu, mladší jsou k jejich postojům kritičtí. Manifest přitom demonstruje schopnost sebereflexe značné části amerických křesťanů. Na nového Reinholda Niebuhra či Martina Luthera Kinga si ale patrně budeme muset ještě počkat.