Janusovská tvář modernity

Teorie modernizace se zrodila ve Spojených státech po druhé světové válce. Její prvotní metodologickou oporou je strukturní funkcionalismus sociologa Talcotta Parsonse, politickými impulsy pak vznik a rozmach studené války, vzrůstající interakce mezi tradičními velmocemi a zeměmi třetího světa. Dvě fáze modernizace, jakkoli jsou vedeny snahou o nárůst svobody, blahobytu a hospodářského růstu, vykazují k dosažení úspěchu zcela odlišné recepty. V první vlně padesátých let je to silný sociální stát, regulace trhu a rozšiřování sociálních práv, o několik dekád později naopak redukce sociálních práv a tržní deregulace. Povšechný pojem modernizace skrývá v sobě tudíž bezpočet nejasností a rozporů.

V úvodu a první kapitole práce je kritizována mlhavost, nedostatečná vědeckost a politická služebnost modernizačních teorií a zároveň jsou zde připomenuty hlavní mezníky modernizačního diskursu padesátých až devadesátých let. V dalších statích si autor klade za cíl analyzovat dopad modernizace na proměny sociálna, původ a důsledky globalizace, a také vysledovat regresivní tendence uvnitř modernizačního procesu. Práce naznačuje svým rozsahem a formou záměr plnit ponejvíce roli přehledné aktuální příručky, ale autor v ní nerezignuje ani na rozvíjení osobních stanovisek. Jinými slovy, prolíná se zde studie syntetického charakteru s prezentací vlastního svébytného názoru na danou problematiku. Tyto roviny nejsou žel vždy jasně odděleny, a rovněž poznámkový aparát se vzhledem k mnohosti představovaných stanovisek jeví místy jako neúplný.

Co se týče členění práce do jednotlivých kapitol, nepůsobí zcela organickým dojmem jejich vzájemná návaznost. Kapitola o globalizaci, jež nese nejvýraznější punc autorových osobních názorů a stanovisek, by se lépe vyjímala na samém konci studie, ať již v logice postupu od teoretického nástinu k interpretaci nebo v zájmu koherence textu a důraznosti jeho poselství. Fenomén globalizace představuje ze všech vykládaných dílčích aspektů modernity největší neznámou do budoucna a zároveň je nejnaléhavější, proto mohla jemu věnovaná stať splnit úlohu jakési pointy.

Mnoho prostoru pro spekulace

Autorův nástin negativních vlivů druhé fáze modernizace, především postupného rozkladu forem sekundární sociability, může se jevit tváří v tvář každodenní praxi jako poněkud příkrý, někdy ovšem i naopak. Například sociální a kulturní dopady privatizace právní oblasti, zmiňované autorem coby možný budoucí vývoj, již zčásti skutečností jsou – dokumentuje to absence právních center pro nemajetné a obecně nerovnost v přístupu ke spravedlnosti. Naproti tomu proces liberalizace bezpečí ve Spojených státech, zmiňovaný v téže souvislosti, nelze vykládat jen jako důsledek rozkladu sekundární sociability v nedávné době. V nemenší míře jde o plod specifické domácí tradice, pozůstatek z dřevních dob americké demokracie, kdy pohyblivá západní hranice, boje s Angličany i s domorodci a faktická absence moci státu činily ze sebeobrany každodenní nutnost.

V první, shrnující kapitole své práce podrobuje Jan Keller dosavadní teorie modernizace kritickému zkoumání, usvědčuje je ze schematismu a z ekonomismu. O pár desítek stran dále upadá však sám do osidel podobných. „Západ“ či „Sever“ jako by byl v Kellerových očích víceméně stejnorodou jednotkou. Regionální zvláštnosti a rozdílné historické kořeny zůstávají zde opomenuty. I ty však mají na současnou situaci svůj vliv – ať už jde o tradici individuálního úspěchu ve Spojených státech na straně jedné či státního paternalismu ve Francii na straně druhé. Také z tohoto důvodu se vznik propastných sociálních rozdílů a eroze střední třídy v různých zemích Severu mohou citelně lišit. Totéž platí pro otázku ekonomizace současného života ve všech jeho rozměrech. Kellerova skeptická vize budoucího vývoje školství ve směru jeho technokratizace je sporná, přinejmenším v konfrontaci se současnou popularitou humanitních oborů v České republice. Nadto nelze význam vzdělání poměřovat jen jeho uplatnitelností na trhu práce, nýbrž i takovými činiteli, jako je symbolický kapitál. Spíše než garance obrany a skupinových práv má kvalitní vzdělání poskytovat hodnotu neméně podstatnou a mnohem univerzálnější, jež daleko přesahuje svět práce – schopnost kriticky a nezávisle hodnotit svět kolem sebe, řečeno s Václavem Bělohradským: „podvracet objektivní verze světa“. Ačkoli se Kellerova práce zabývá převážně jevy ekonomickými, či je alespoň nazírá v ekonomických souvislostech, nesnaží se výklad v žádoucí míře empiricky doložit. Nepočetné kvantitativní údaje plní zde spíše roli dokreslujícího ornamentu než podpůrného argumentu. Jen stěží může zde čtenáře přesvědčit ospravedlňující konstatování, že „čísla statistik hospodářského rozvoje jednotlivých zemí ovšem tento trend nedokáží vyjádřit, naopak ho svým průměrováním pomáhají zastírat“. Nepovažujeme „tvrdou řeč čísel“ za samospasitelnou, nicméně její argumentační role v sociologii je nepodcenitelná. Tam, kde chybí, vytváří se příliš mnoho prostoru pro ryze spekulativní závěry.

Zánik Severu?

Kniha prezentuje v kondenzované podobě některé originální interpretace modernizačního procesu z dílny cizích autorů, jež si zaslouží pozornost, byť by byly vnímány jen v metaforické a nikoli v doslovné rovině. Mezi nimi zvláště skeptická myšlenka znovuzrození feudálních struktur v postmoderní společnosti. Neméně nosný je výklad sovětského státního socialismu coby opožděné a represivní formy buržoazní modernizace od německého hospodářského historika Ivana Kurze. Tato myšlenka má svoji vnitřní logiku s ohledem na klasickou politickou ekonomii coby společný myšlenkový substrát marxismu i moderního liberalismu.

Nová Kellerova sociologická studie dokládá autorovu obeznámenost s aktuálními trendy na poli sociální teorie. Prosazuje a zpřístupňuje pro české prostředí řadu plauzibilních, či přinejmenším neotřelých konceptů. Jeho konfliktualistická reflexe současnosti je v současné škále názorů pohledem legitimním a některé symptomy soudobého světa mu dávají za pravdu. Přesto se nelze ubránit dojmu, že při vzniku studie bylo příliš často přání otcem myšlenky. Snaha o vykreslení sugestivního obrazu „doby těhotné krizí“ zde místy převážila nad argumentační důsledností. Popisovaná rozpolcenost mezi Severem a Jihem provokuje k otázce, zda tato dichotomie skutečně pokrývá vývoj současného světa v celé jeho komplexnosti. Avšak zároveň připomíná, že teprve čas může dát Janu Kellerovi za pravdu.

Autor je historik a archivář.